Jak jsem měl být učitelem

Kdysi, je to už strašně dávno, jsem měl být učitelem. Nechtěl, ale měl. Schválně zdůrazňuji to slovo - měl. Učitelem jsem se však nikdy nestal. Musím ale říci, že se tak stalo ku prospěchu jak mého, tak i mých potencionálních žáků.

Když si dnes vybavím čas svých plzeňských studií, tak nevycházím z údivu nad troufalostí, se kterou jsem počátkem šedesátých let sice nechtěně, ale přeci jen pln životního optimizmu poprvé vstoupil do budovy plzeňské pedagogické fakulty. Učitelské povolání nebylo nikdy mým životním cílem. Ty se už od dětství měnily podle toto, co jsem právě četl. A tak jsem prošel v průběhu dětství a dospívání mnoha povoláními. Od pekaře a řezníka až k trochu vznešenějším vzorům, jako byli středověcí rytíři, později námořníci, inženýr Cyrus Smith z Verneova Tajuplného ostrova, nebo řada světoznámých cestovatelů, včetně Emila Holuba, Livingstona, Jana Havlasy a Halliburtna. Jan Amos Komenský mezi mými životními idoly nikdy nebyl.

Je příznačné, že když jsem si měl po maturitě vybrat něco konkrétního, něco, čím bych se měl po zbytek života živit, tak jsem najednou nevěděl, co vlastně chci. Tehdejší systém přijímacích pohovorů byl skutečně důkladně propracovaný a vyváženě rozděloval studenty často nikoli tam, kam chtěli jít, ale tam, kam bylo třeba jít. Aniž o to většinou stáli. Když jsem v jedenašedesátém roce absolvoval pohovor na školu cestovního ruchu v Karlových Varech, měl jsem z toho dobrý pocit. Ten pocit ale rychle zmizel poté, co jsem dostal vyrozumění o výsledku pohovoru. Nevzali mě. To by nebyl zase takový malér, kdyby v závěru dopisu nebyl ještě malý dodatek. Cituji: „Vzhledem k tomu, že jste přijímací pohovor absolvoval s úspěchem, byl jste přijat na střední průmyslovou školu dopravní v Praze 1, Masná ul. 18.“

V Karlových Varech pouze přehodili výhybku a nasměrovali mne z cestování na koleje československých drah. Jestli vůbec chci být výpravčím, to nikoho nezajímalo. Chodit po peróně v nádražácké čepici a mávat na vlaky plácačkou, mě nikdy nezajímalo. Ani jako dítěte. Mě zajímaly knihy, cestování a historie. Určitě ne mašinky.

Do té dopravní průmyslovky jsem přišel pouze první den. Vůbec se mi tam nelíbilo. Ani jsem nečekal na zápis a se stejně poznamenaným kolegou jsme ze školy odešli raději na pivo. A tak jsem se výpravčím nestal. Jenže bylo už koncem srpna a na další pohovory bylo už příliš pozdě. A tak jsem nechtěně rozšířil řady dělnické třídy. Když jsem po dvou letech svlékl špinavé montérky a páchnoucí boty, absolvoval jsem pohovor na pražské filosofii. Domů jsem odcházel s podobně dobrým pocitem, jako kdysi. Ovšem po své předchozí zkušenosti ve mně přeci jen hlodal červík pochybnosti. Nemýlil jsem se. Jako by na filosofii ten informativní dopis, který jsem po čtrnácti dnech od nich dostal, opsali podle listu, který mi kdysi poslali ze školy cestovního ruchu v Karlových Varech. Jen na konci jejich dopisu nebyla dopravní průmyslovka a výpravčí, ale pedagogická fakulta v Plzni.

A tak jsem byl přijat na pajďák, aniž jsem se o to nějak zasloužil a hlavně, aniž jsem o to stál. A opět direktivně. A teď se mohu vrátit k tomu, co jsem napsal na začátku. Měl jsem být učitelem. Měl, ale nestal jsem se jím. Ty důvody proč, nebudu radši rozpitvávat. Jen někdy, ve slabých chvílích, když jsem si představil třídu, plnou dětí a sebe před katedrou, ptal jsem se sám sebe, jak bych vůbec tohle náročné povolání zvládal. Vybavil jsem si přitom jednu experimentální plzeňskou školu, do které jsme chodili jako studenti na náslechy a přišlo mi skoro líto, že jsem to alespoň nezkusil. Možná, že ta moje proklamovaná nechuť k učitelování neměla vůbec žádný reálný podklad. Možná to byl jen docela obyčejný, zbabělý strach. * * *