Od psacího stroje k počítači

Libuše Münsterová 17:23 0 komentářů

Psací stroj. Stál na tatínkově pracovním stole a již v raném věku začala krásně olemovaná kolečka přitahovat moji pozornost.

Od psacího stroje k počítači

Očima probodávám prázdnou obrazovku počítače a čekám, co se mi zrodí v hlavě. Téma je jasné a název vypovídá sám za sebe. Jak však začít, aby to mělo hlavu, patu a dalo se to číst.
Ejhle! Nápad je tu. Snad mi bude odpuštěno, když já začnu od pera a k psacímu stroji se dostanu později.
Přenáším se o mnoho let zpátky, do doby, kdy právě ukládám do penálu pero a několik náhradních špiček. Bohužel vím, že ještě dlouho budu psát obyčejnou tužkou,pokud moje písmo nebude úplně perfektní. Každý den leží na školní lavici přede mnou pero pečlivě přichystané, protože: "Co kdyby dnes!". Slzička ukápla, jelikož jsem byla opravdu mezi posledními, kteří dostali souhlas. Pak jsem však pero uchopila a nepustila.
Dnes mám popsanou kupu soukromých deníků a všude, kde jsem studovala, pracovala, bylo mojí povinností i zábavou psát kroniku, protože já prý mám krásné písmo. No dobrá, beru to. Za ty útrapy to stálo.
 K mým zápiskům později přibyla fotoalba. Já sama sice nefotila, fotoaparát nevlastnila, ale na různé akce byli tenkrát zváni profesionální fotografové. Krásné černobílé fotky jsem  zastrkovala do růžků v albech proložených průhledným papírem. Později přibyly fotografie barevné, a tak mám krásná alba z dovolených, chalupářská i vánoční. Děti a vnoučata si je občas prohlížejí, diví se, jak všichni vyrostli, zmužněli, zkrásněli. Oni mi posílají fotky mailem, ale já se držím tradice a každý rok pravidelně přidávám pár fotografií do svých alb... No, třeba mi za to jednou poděkují.
A  jsem konečně u psacího stroje. Stál na tatínkově pracovním stole a již v raném věku začala krásně olemovaná kolečka přitahovat moji pozornost. Velice brzy jsem díky tomuto vynálezu poznávala písmenka a vyťukávala je jedním prstíkem. Písmenka byla výrazně žlutá a já si později dokázala přečíst i značku tohoto stroje.                                                                                       
                                                                           
                                               CORONA, vyrobeno v USA.
 
Na střední škole, i když jsem nestudovala ekonomický směr jsme museli umět psát na stroji. Po memorování anatomických názvů částí lidského těla nebo účasti na pitvě to byla pro nás, budoucí zdravotní sestry krásná změna. Jednou týdně jsme  seděly ve třídě ekonomické školy a pan profesor se snažil naučit nás psát všemi deseti prsty. Bylo období, kdy jsem to opravdu uměla, ale ve své praxi nikdy nepoužívala. Však ani jednoho lékaře  jsem nezažila,
který by psal  lékařské zprávy na stroji tak, jak se má. Když o mnoho let později přišly někdy za mnou na pracoviště má vnoučata, bylo jejich velkou zábavou vyklepávat písmenka na psacím stroji.Takže co? Všechno v životě se opakuje.
Čas velmi rychle běží, a když tak krásně vzpomínám,chci se zmínit i o mém posledním zaměstnání. Měla jsem již za sebou bohatou praxi na chirurgickém i interním oddělení, když se v sedmdesátých letech v naší nemocnici zřizovalo oddělení nukleární medicíny. Já neváhala ani chviličku, i když jsem věděla, že to nebude jednoduché. V té době u nás ještě nikdo nevěděl co je CT, ba ani ultrazvuk, takže nukleární medicína, to  byla bomba.Dostala jsem do rukou učebnici radiologické fyziky a trochu mi zatrnulo. Zvládnu se naučit tolik nových věcí? Začali jsme provádět statické i funkční vyšetření jednotlivých orgánů u pacientů pomocí radioaktivních látek a složitých přístrojů. Největší naší chloubou byl vyhodnocovací systémem Clincom od firmy Nuklear Chicago. Tam bylo možné provádět i dynamické studie. Celý vyšetřovací postup se nahrával do paměti přístroje a poté vyhodnocoval v různých projekcích a řezech zpětným přehráváním na obrazovku přístroje. Jako dokumentace posloužily snímky z polaroidních filmů. Technika šla velmi rychle dopředu a než jsme se nadáli, byla celá nemocnice propojena počítači. Zlepšila se komunikace mezi jednotlivými odděleními.
 V současné době, kdy už mám odpracováno a užívám si života plnými doušky, musím se občas  pousmát,poskytuji-li někomu z mladší generace svoji internetovou adresu. Vidím údiv ve tváři. Že by ta paní uměla i na počítači? Bývá to většinou na úřadech, kde mají k dispozici můj rok narození. Jo,jo děti,my se jen tak nedáme a musíte s námi počítat.
Člověk v tomto seniorském věku by měl být stále aktivní, hledat si nějakou činnost, která ho těší a pokud to ještě jde, postarat se sám o sebe a neobtěžovat s každou maličkostí svoje potomky. Scházet se s přáteli, cestovat a poznávat to, co jsme ještě nepoznali. Dělat nějaký přiměřený sport,chodit za kulturou, pracovat na počítači, sledovat, co se děje ve světě. No prostě být in.
Jejda! Stihnu to všechno?


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.