Kouzlo fotografie

Kouzlo fotografie
    Fotografie je němý svědek událostí, které se v životě neopakují. Ty z mládí jsou zažloutlé, ale každá má svůj příběh. Začíná to miminem u fotografa s hračkou, pokračuje já v kočárku a pak fotky ze školy. Rád otvírám album, kde je zachycena spousta událostí, protože otec už před válkou, kdy jsem se narodil, fotografoval. Byl drogistou na malé vsi, za regálem měl temnou komoru, kde vyvolával  filmy a desky. Dvěma aparáty zhotovoval fotografie pro rodinu a zákazníky. Vybavení bylo jednoduché: komora byla vylepena černým papírem, na prkénku tři žárovky, normální bílá, zelená a červená. Potom tři misky na vývojku, ustalovač a vodu, k tomu pinzeta. Dále rámeček na negativ, fotopapír, elektrická sušička a řezačka, která ozdobila fotografie zoubky.
    Otec na rodině trénoval, a tak se zachovala spousta fotek zdařilých i méně zdařilých. Například před zmáčknutím spouště jsme museli vycenit zuby, aby se snímek zaostřil a výsledkem byli čtyři upíři.
    Tenkrát na doklady stačila amatérská fotografie a za protektorátu otec narychlo zhotovil snímek matky. Když ho odevzdávala, úředník se podíval na matku a fotografii a snímek takto ohodnotil: Paní vy jste docela hezká ženská, kdo se to na vás takto pomstil? Matka otce neshodila a řekla, že to byl pouliční fotograf. Úředník jí na to řekl, že mu měla dát pár facek. Naopak na sebe obětoval otec celý film a z osmi snímků vybral ten nejlepší a chlubil se, jaký je fešák. My s bratrancem jsme objevili celý negativ, fotky vyvolali a bratranec z nich udělal výstavu na stole a komentoval: Toto je otec alkoholik, otec vrah, otec černoch, ale dál se nedostal. Následoval zápas a škoda, fotky i film letěly do kamen.
    Naším krajem chodil zanícený fotograf a uviděl svérázného hospodáře, který se vracel ze sečení louky. Na rameni měl kosu a hrábě, v puse fajfku. To upoutalo fotografa, tak zaměřil fotoaparát a zavolal: "Zastavte strejdo, já si vás vyblejsknu", ale nepořídil, "Sklapneš to ty darebáku, ze mě si budeš dělat šprťouchlata?", a fotograf měl co utéci.
    O fotografování a fotografiích by šlo psát do nekonečna, ať o amatérských či od profesionálního fotografa. Ve škole bylo událostí číslo jedna fotografování třídy. Většina žáků má fotky dodnes schované.
    V patnácti letech jsme se se spolužáky jeli fotografovat do města na občanský průkaz. Neposlouchali nás vlasy, potřebovaly namočit. Vodu jsme získali spláchnutím záchodu, v místnosti chybělo tenkrát umyvadlo.
    Zajímavé bylo foto vojenské, pořízené po celonoční cestě, ostříhání a oblečení uniformy. Z vojenské knížky zíraly oči, dírky do nosu, pysky a ždibec vlasů. Jednou jsem přišel do kanceláře a velitel měl na stole tři knížky, mojí a dvou kamarádů, s podobně kvalitními fotkami. S úsměvem mi sdělil, že by tyto fotky potřeboval, dal by si je do kredence, aby mu děti nechodily na cukr. Dále se od "mazáků" po týdnu vojny za 20 korun daly získat fotografie s kabátem svobodníka, za 30 to byl desátník, za 40 podporučík a za 50 poručík s plnovousem. Bylo to na materiálu z fotokulometů a autoři po odhalení šli do basy. Ale každý, kdo byl na vojně, má fotografie, které mu připomínají dva roky mezi kamarády.
        Po vojně se opatrovala "fotka" vyvolené s vroucím věnováním. Důležité bylo svatební foto, kdy fotograf před zmáčknutím spouště dlouho "upravoval" svatebčany, aby byli co nejhezčí. Následovaly fotografie dětí, ty už byly barevné, ale stále se na vyvolání muselo čekat. Následoval polaroid, kde snímek nebyl dokonalý, ale byl okamžitě. Vypadalo to jako vrchol. Netušili jsme, že za krátkou dobu nám budou na počítat chodit fotografie vnoučat, budeme si je prohlížet na televizní obrazovce a pouštět si DVD třeba z dovolené.
        Těžko předvídat, co můžeme ještě očekávat, ale stejně ty staré fotografie i když jsou mnohdy nedokonalé mají své kouzlo a rádi se k prohlížení vracíme.