O třebenické babičce

Jan Zelenka 15:30 2 komentáře

Vzpomínka na třebenické prarodiče

Mít dědečka a babičku je docela normální. Na tom není nic divného. Dědečka i babičku měl, nebo ještě má každý. Dokonce ve dvojím vydání.

Můj dědeček i babička byli bohužel jen v jednom vydání. Jako dítě jsem to vždycky cítil jako křivdu. Osud mě vlastně o tu druhou babičku a druhého dědečka okradl. Když jsem byl o něco větší, dozvěděl jsem se, že tohoto dědečka neznala pořádně ani moje matka, protože jeho život zhasl kdesi na haličské frontě první světové války.

V každé válce se za něco, nebo za někoho bojuje a umírá. A většinou zcela zbytečně. A dědeček bojoval a umřel za císaře pána. Měl jsem už jako dítě proto na stařičkého Franze Josefa vztek, protože mně připravil o dědečka. Dodnes nemám toho mocnáře rád, i když je tomu už celých sto let, co tenhle můj dědeček odešel na věčnost.

To třebenickou babičku, tedy babičku se strany otcovy, jsem si užil do sytosti. Byla to krásná a moc stará babička. Měla skoro bílé vlasy hladce sčesané dozadu, pruhovanou šatovou zástěru a květovanou jupku. Sedávala s dědečkem na zahrádce na lavici pod meruňkou a usmívala se. Tedy alespoň, pokud jsme u babičky a u dědy byli na návštěvě. Jestli se usmívala i potom, to už nevím. Ale asi ano, protože to byla moc hodná babička. A podobala se paní Terezii Brzkové, která byla snad nejkrásnější filmovou babičkou, kterou jsem kdy viděl.

Třebenická babička pekla na tálkách starého kuchyňského sporáku vynikající vdolky a mazala je svojí meruňkovou zavařeninou, kterou dělala z meruněk, sklízených každoročně dědečkem na zahradě za domem. A chalupa byla přitom celá rozvoněně meruňková a já jsem jedl vdolky ještě horké.

Děda býval ve městě váženou osobou. Jako jeden z mála znal všechny tajné receptury všech možných likérových specialit, které jako znalec míchal v proslavené třebenické likérce Ferdinanda Kraupnera a které byly ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století známé po celých Čechách.

Když se z Kraupnerovy továrny stala po válce Fruta, bylo po slávě. Ale tak už tomu bohužel v té době bylo. „Pojedeme domů.“ Tohle říkal můj otec pokaždé, když jsme se chystali vyrazit za dědečkem a babičkou a strýcem malířem do Třebenic. Matku to pokaždé dožralo a říkala otci, doma jsi přeci tady. Ale otec jí odpovídal, že doma bude vždycky tam, kde žije jeho matka. A kde on sám vyrůstal. Tenkrát jsem otcova slova ještě nepochopil. Ubíhala léta a dědeček, který vášnivě rád luštit křížovky, při jednom takovém luštění usnul a už se neprobudil. A uběhlo zase pár let a to zase usnula babička a mě se pak moc stýskalo po jejím pěkném úsměvu a po vdolkách s meruňkovou zavařeninou. A taky po jejich voňavém starém domku s malou zahradou, kde rostly meruňky a zlaté renety a odkud jsme mohli koukat na vysoký kužel Košťálova se zříceninou hradu nahoře.

Nevím, jestli dnes ještě někde existují staré babičky v pruhovaných šatových zástěrách a v květovaných jupkách, které se pořád usmívají a jsou moc hodné. A které umí taky dělat dobré vdolky. Nevím, ale pochybuji o tom. Pokud bych nějakou takovou babičku ještě někde potkal, docela rád by ji adoptoval. Taková babička mi moc chybí. * * *