O dnech radostných.

Květa Pokorná 19:26 0 komentářů

Kroměřížská "Octárna" Dovol mi,čtenáři, vrátit se do dětských let roku 1946, kdy jsem poprvé navštívila příbytek své "chůvy" Josefky.Prožila celý život v chudých poměrech.Tato neobvykle moudrá žena vyplňovala moje šťastné chvíle, kdy se máma, kuchařka, starala celý týden o pracovní personál v Baťově domě Obuvi.Táta obuvník zde šil na zakázku krásné boty z pravé kůže.Doplňovaly sortiment obchodu v přízemí budovy pro náročné zákazníky.

Není nic bez chyby...i v nedokonalém světě je možné být šťastný .

"Josefko, Vy jste ale,...":vítá pomocnou uklizečku do práce malý capart
s našpulenými rtíky a zvednutým malíčkem.Josefka, jako by chodba
měla uši,šeptá:"To mně musíš,Tulenko, prozradit.O co jde?"
Capart stoupne na špičky, šeptem odpovídá:"No přece ta Octárna."
"Aha, už vím.Musíme to domluvit s Tvojí maminkou."S ukazováčkem
na puse pokračuje:"Ale nikomu ani muk!"Vypadají jako dva spiklenci,
kteří chtějí odlétnout vzdušným balo'nem.Tulča si povyskočí a radostně
peláší do kuchyně a tahá mamku za její sněhobílou zástěrku.
"No teda, kde se touláš a něco jsi zapomněla!" káravým to'nem vítá
malou tulačku.Ta bez odmluvy s pozdravem "Dobroučké ráno",usedá
k připravené snídani. Kakao zrovna moc nemusí,ale mámina bábovka,
ta jde přímo do ledvin!

Kolem dveří do kuchyně se mihne paní Josefka.Šibalským mrknutím
jedním okem,dává znamení. Ujednáno!
Tulča zavře oči a jedním lokem dopije, máma se nestačí divit.
V chodbičce před kuchyní uslyší tiché slůvko:"Zítra!"
"Octárna, octárna,.."tiše si notuje, vždyť je pozvaná k Josefce na návštěvu


Jako kůzle Tulča bezstarostně poskakuje vedle své opatrovnice
Josefky. Pevně ji svírá za ruku, vystrojená v sametových šatičkách
vínově červené barvy. Její dlouhé, vlnící se vlasy jsou svázány  bílou
mašlí.Mamka si vždy na ustrojení své malé holčičky potrpí.

.
Konečně nadešla chvíle splněného přání, návštěvy Josefčina příbytku
v Octárně.
Vodní ulicí míjejí kostel Panny Marie, přilehlou Židovnu a kratičkou
Tylovu ulici.Přejdou frekventovanou silnici a jsou na místě.
Octárna je městská čtvrť,kde žijí lidé poctiví, avšak na okraji společnosti.
Dělí ji několik dvorků s pavlačovými domy, se společnými koupelnami
a sociálním zařízením.
"To je divné":říká si pro sebe Tulča."Tady jsme s maminkou a taťkou
nikdy nebyli!" To už v kratičké,tmavé uličce Josefka otevírá dveře svého
bytu. "Josefko!":diví se capart."Vy máte tak tenkou kuchyni".Neví, že dříve
sloužila jako chodbička k menšímu pokojíku.Byla přizpůsobena
několika poličkami, odkládací deskou, nádobím a vším potřebným na
skromnou kuchyňku.Malým okénkem proniká světlo dovnitř.Je zdobeno
rozkvetlou pelargonií a záclonkou.
"Jéjej, vy máte legrační kamínka!" rozhlíží se Tulča po pokojíčku.Je tam
teploučko,kamínka /vincek /, jak jemu majitelka říká, se snaží.
A ta vůně z kastrůlku na plotýnce!
"Copak tady tolik voní?" zvědavě se ptá capart."A'le", mávne rukou
Josefka a hned nabízí:"Chceš  ochutnat?""Uhm", odpovídá Tulča. To už
malou naběračkou Josefka dává na talíř.Tulča usrkává vonící guláš ,
chutná až k nevíře, ale něco jí brání v jídle pokračovat. Vidí před sebou
mamku a její vzpřímený ukazováček , nemá Josefce na návštěvě ujídat,
má všeho poskrovnu.Odkládá lžíci se způsobným :"Děkuji, chutnalo,ale
mám dost"..
Pak jí jedním tahem Josefka kreslí na papír tužkou nádherné kopretiny.
Také vypráví....

Na místě, kde bydlí stával františkánský klášter.. Vyprávěly se o něm
všelijaké pověsti.
Tulča poslouchá s rozšířenými zorničkami.Je zde útulně,teploučko a
Josefčino povídání, hltá plnými doušky.
Ta pokračuje.
U vchodu kláštera byla vrátnice, říkalo se jí fortnička, kde měli mniši
službu ve dne, v noci.Vchod hlídali proti nezvaným hostům.
Žil zde jeden mnich, který,když se setmělo,vycházel z kláštera za
všelikými nedobrými příhodami.Před fortničkou se vždycky svalil na zem
a proměnil se v černého kocoura, horem pádem běžel do Židovny. Zde
se překulil kotrmelcem a byl z něho člověk.Tam si užíval nezvedených
kousků.
Tulča ani nemuká.Zdá se jí, že má i větší uši.Obě nezpozorovaly,kterak
čas utekl."Josefko,to musíte ještě dopovědět!" Staví se na zadní capart.
"Zase někdy jindy": mávne rukou vypravěčka. Návrat určený maminkou,
se musí dodržet!
Obě opouští příbytek,Josefka zamyká. V tmavé chodbičce se setkávají
se sousedkou. Není to sousedka, ale čarodějnice.Tulča se před ní
schovává za svou opatrovnici.Vtom mezi ně vběhne dobře živený pes.
Se štěkotem se proplétá mezi postavami.Ta ošklivá bytost s jedním
okem zamumlá:"Zase jeden pořádný kousek na guláš".
Tulča nevydrží, vyběhne na dvorek a s pláčem zvrací obsah  voňavého
pokrmu.Josefka s tepou vodou a čistým hadříkem  provede očistu, 
cestou jí vysvětluje. Je to paní Šmídová, shání toulavé psy.Maso i sádlo
zpracovává pokoutně doma.
Dále již dítě neposlouchá, domů k mamce se vrací bledá s otázkou.
"Maminko, že nikdy nepůjdeš k paní Šmídové, až budu kašlat?" Mamka
zpozorní, pohladí a káravým pohledem se podívá na Josefku.Ta pokrčí
rameny.
Starší bratr Olda pochopil, běhá kolem a hlasitě štěká:"Naše Tulenka
ochutnala guláš ze psa!" Máma zakročí.
Večer, když ji ukládá ke spánku, vše pohádkou vysvětlí.Zlatá maminka!
S modlitbičkou "Andělíčku, můj,strážníčku...." obě usínají.

Závěrem nutno podotknout.V současnosti Octárna prošla celkovou
rekonstrukcí, probudila se do krásy, poskytuje pohostinsví i příjemné
odpočinutí návštěvníkům Kroměříže i místním občanům.
Zdobí  ji nádherné Lunety akademického malíře Maxe Švabinského,
který zde prožil dětství.




Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.