ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Mandlová

Naděžda Stejskalová 08:07 0 komentářů

Dnes se tomu směji

Adina Mandlová.                                                                                     
Nejdříve ke knize „Dneska už se tomu směji.“
Naprosto se mýlila v tom, že jsme za ní byli vysláni, naopak, kdybychom to napsali do cestovní správy mohli  jsme očekávat průšvich. Vystupuji v těch pamětech jako ten, co moc nemluví. Naproti tomu jsem jí byl podezřelý, svoji znalosti poměru v divadelním světě Prahy.
 
Nebyla to žádná záhada, od klukovských let jsem byl divadelní fanda později ( a teď se mašina šprajcuje to napsat) scenograf  našich ochotnických spolků. (na vesnici si mne spolky půjčovaly, byla to makačka, scénu navrhnout, sehnat rekvizity, včetně nábytku, scénu namalovat nebo vydekorovat, odzkoušet  a instalovat světla a co nejhoršího, pak to všechno zase rozbourat, uklidit, vrátit), potom jsem se seznámil s Otou Ornestem v době kdy řediteloval a byl jsem vyznamenán jeho i paní Koulovou přátelstvím.
 
 Takže nebylo  premiéry na které bych  chyběl.  Kamarád  ze souboru Špejbla a Hurvínka mně zase  stačil zásobovat drby z Vinohrad, nato moje žena se po válce zanášela myšlenkou na Damu, jenže v poválečném návalu neměla šanci, zato se stala hvězdou ochotnického divadla a vymetla všechna divadla,  co jich v Praze bylo. Takže moje informace o divadelním světě v Praze byly ryze soukromného rázu.
 
To  bylo krátce po  tom co byla  paní  Adina  v Praze.  Stěžovala si  na  tom, že byla středem pozornosti nejen divadelníků, ale i záhadného muže, o kterém prohlásila  otevřeností  jí vlastní, že zprvu myslela, že jí chce dostat „ na laňtuch“, než pochopila, že jde o fízla. Snažil se jí získat pro spolupráci. Dělal to tak amatérsky, že se musela smát (už tehdy). Říkala  mi  jestli  mám  možnost upozornit příslušné úřady na to, jaké  používají  na tak delikátní  úkoly - voly.  Využil   jsem  manžela svoji dávné kamarádky, který učil na stranické Sorboně a on mi vyjednal audienci a hádejte u koho. Nu, ano, na kterého si Adina stěžovala!
 
Ještě snad jak jsem se k těm kšeftům  dostal. To bylo tak. Naši konstrukteři, mezi které jsem  patřil, měli  úkoly v  kterých jim moc  pomáhaly  vzory. Šlo o letecké proudové motory. Opatřoval je Omnipol, jedna z nejhnusnějších výsadek, jejichž nízkost přesahovala jen „Hlavní zprávu ministerstva zahraničního obchodu“, což bylo diminutivum jedné z nejotrlejších odzbrojařských mafii. Protože obchodníci těchto společností nerozeznali lopatku na uhlí od lopatky kompresoru, jezdil jsem s nimi jako  technický znalec. Tedy prach sprostá průmyslová špionáž, za kterou se ani moc nestydím, dělají to všichni, od začátku průmyslu dodnes a i zítra. Nešlo o zbraně, ani  o motory do bojových létadel. Dost mě v pamětech rozladilo, že o nás referovala někomu z Foresing OFFICE. Asi to moc nepomohlo. Přesto, že prý jí onen muž ujistil, že už se do Anglie nedostaneme. Byli jsme tam ještě několikrát a ing. Knitl tam dokonce od roku  1968  žije a  je  úspěšným obchodníkem.
 Maně mně  napadlo,  jestli bretschnajdrové, schneidrovství není u nich v rodě, viz povídání o Mandlovi ve Frolíkově „Špion vypovídá“ Chtěl jsem jí to napsat, dnes jsem rád, že jsem to neudělal.
 
Při jednom pobytu v Londýně nás s Pepou Knitlem, zavedl M. Berger do restaurace, Socho  jménem  Scardar. Kde nás seznámil s Adinou Mandlovou. Byla  to maďarská hospoda  s jejímž  majitelem, panem Weissem se znal.  Specialitou  této hospody bylo pečené sele. Rozepisuje se o sázce.
 
Při jiné návštěvě jsme zastihli v Cardě Adinu Mandlovou. Pozvala nás domů. Obývala  ve Finchley typický anglický domek. Na slova, že jsem ji vždycky obdivoval, že jsem „Kouzelný dům“  viděl  pětkrát. ŘÍkala, že si připadá jako vlastní tetička, když na sebe po létech kouká.
Ve velkém obývaků měla několik soch. Sama je tesala, než měla těžkou operaci, která jí následně zabránila v těžké práci s kamenem. Když jsem jí řekl, že nevycházím z údivu co všechno stihla, ona, jen jsem nestihla být pořádnou ženskou.
 
 A pak se rozpovídala. Když jí bylo  osmnáct probudila se v Mladé Boleslavi a viděla zasněženou zahradu, říkala si, pitomá,  pitomá  Boleslav, šla bych bosa tím sněhem na kraj světa. Když se teď probudí ve Finschley. Říkám si pitomý Londýn, kdyby mi bylo osmnáct, šla bych bosa sněhem do Boleslavi.
 
 Ještě, že se scházejí české holky u ní, to potom se rozejdou za světla a ten jediný soused  se  kterým si  vymění  víc než pozdrav se diví, co si mohou tak dlouho povídat. Pravila, že je to Angličan, nemůže nikdy pochopit, popovídá si o počasí,   postěžuje   si na játra pak už jen pije a mlčí. Ty české holky až na jednu (Sylvu Langovou) byli emigrantky po roce 1948.
 
Živořily v Paříži, odtud je znal náš obchodní partner. Tehdy byl již zavedený obchodník a holky podporoval. On totiž byl za války hlasatelem českého vysílání BBC. Znal se důvěrně s Otou Ornestem a Pavlem Tigridem. Pocházel z bohaté slovensko- maďarské  židovské rodiny které patřil celý Beckov, jak říkával.
 
Nebyla moc šťastná. Měla muže, byl modní  návrhář byl spíše na chlapečky.
Fixní idea paní Adiny byla, že jí lidé doma  viní  ze vstahu s  K.H.Frankem. Možná, že něco takového bylo důvodem jejího zatčení a obvinění z kolaborace podle malého dekretu. Marně jsem jí přesvědčoval, že žádná fáma mezi lidem nekoluje. Dokonce jsem měl možnost seznámit se s protokoly z výslechu K.H. Franka (vyšly tiskem).
 Na přímý dotaz jednoho z přísedících, jaký byl vztah s paní Tůmovou, ( tak znělo její civilní jméno po sňatku se sochařem Tůmou), prohlasil že žádnou takovou osobu neznal. Frank řekl, kdo je paní Tůmová a popřel jakýkoliv vstah.
Slíbil jsem jí, že jí pošlu brožůru o procesu s Frankem.
 
 Přesto se odehrála scéna, kterou Adina popisuje v knize „ Dnes už se tomu směji“. Tam jsou i jiné podrobnosti naší návštěvy,  hrubě  zkreslené. Považovala nás za agenty StB, což vedlo k tomu, že na nás upozornila. Dost mne to otrávilo a  když po listopadu přijela do republiky, chtěl jsem jí napsat, že Bretšnajdrové v českém národě nevymřeli. Ostatně Frolík v knize „Špion vypovídá“, že její bratr byl  jedním z nejodpornějších  konfidentů a provokatérů StB. Její  denunciace  asi neměla vliv, protože do Anglie jsem jel  ještě  několikrát.
 
M. Berger byl jazykový fenomen a během války i krátce po ní si opatřil konexí, které mu dost vynášely. Do republiky se vrátil pozdě a od začátku mu bylo jasné, že musí být ve střehu. Proto odjel do Anglie zpět, než ho stihli komunisté zavřít a ujal se opuštěných vztahů.
. Vysvětlovala to tím, že dostala za úkol zachránit z vazby  Vladimíra Šmerala po zatčení E.F. Buriána. Šmeral byl jejím  milencem. Šmeral prý jí zradil když se vrátil ke své židovské ženě a odešel s ní dokonce do gheta. Aby jí ochránil.
 
Jinak Adina vypravovala mnoho zajímavého. O svém zatčení a procesu podle malého dekretu. Seznámila se totiž  s pověřencen  říského ministerstva kultury pro český film. Byl to syn české matky a německého otce. Adina  říkala v tom oboru mám  veliké zkušenosti, ale první noc s Wilim, to byla nejdivočejší noc mého života. No a v té době kdy jsem  šla  na Pankrác on dostal české občanství a uznání českým hercům.
 
Nadávala nevybíravě Peroutkovi,  když  provázel anglické novináře  po pankrátské věznici, ostetativně  mne dohola ostříhanou a v hadrech  přehlédl , přesto, že mně nemohl nepoznat. Když mně pustili, jásal, ty už si venku Titinko! Řekla jsem mu, aby si mne nevšímal, jako v tom  lapáku,   nebo  že mu vyškrábu oči.
 
     Její snaha  se před národem očistit jí vedla k absurdnostem. Chtěla napsat dopis, nevěděla  komu, chtěla docílit satisfakce nevěděla od koho. A tak se s námi radila, jak to udělalt. Říkal jsem jí, aby to nechala plavat, že by rozvířila něco, co mladé generace už nepamatuje. Protože to bylo kolem šedesátých let, znovu se objevovala na plátně. Zprvu beze jména, potom i v titulkách. Říkal jsem jí, že na vztahu Goebbels – Baarová se lidé spíše baví, než aby Baarovou odsuzovali.
Málo platné  a tak se Pepek snížil k diktování dopisu, kterému paní Mandlová v pamětech právem vytýká. (Po roce 1968 žil Knitl v Anglii, kde zůstal. Byl úspěšným  obchodním podnikatelem).
 
Jiná záležitost byla v tom, že při návštěvě Prahy (Adina  tu na pozvání městských divadel pražských měla hrát v muzikálu Hallo Dolly).
 Ještě malou podrobnost. Od Oty Ornesta  vím, že přičina odřeknutí angažmá Mandlové do Hellou Dolly nebyly ani tak tajemné síly v pozadí (i když tu mohly být také,  živené řevnivosti kolegiň) jako spíše zklamáním nad výkony uměleckými. Ostatně nebyla nikdy herečkou  divadelní a  prostě  celou roli neunesla. Napadá mne,  že nebyla jediná a byly i takové, že na sobě pracovaly, což Adina v Anglii neměla možnost a už při našem setkání se jí v řeči přes její výrazovou bohatest jevil vliv  dlouhého pobytu v cizině.
Tu episodu kdy vystupovala v německém  filmu jako lil Adina vysvětlovala právě kamufláži, aby mohla být prospěšná potřebným.
Líčila svoje začátky v Anglii. Sem tam dostala roli, ale jak říkala, mohla hrát jen cizinky, protože  zvládnout  jevištní angličtinu pro dospělého člověka je nemožné. Když jsem se jí ptal proč neodešla do Států,  říkala,  že už neměla sílu měnit zem. Říkala, že se dostala do zajímavé  společnosti se kterou trávila  víkendy i prázdniny na anglickém i skotském venkově.
 Vzpomínala na jednu příhodu z podzimního pobytu na jakémsi zámečku ve střední Anglii. Její hostitelé a většina hostů byli vášnivý nimrodi a z honu přivezli spoustu zajíců a divokých králiků. Na otázku jak je budou připravovat odpověděli, že je  to  pro psy, to se přeci nejí.
 
Jako správná středoevropanka se namíchla a dala se do vaření. Nikdo nechtěl věřit, že jsou to ti  ulovení  mackové. Olizovali se až za ušima. Takže i kuchařka byla.  
Vzpomínala, že i Haasovi  vařila  jemu to  vyhovovalo a moc jí neprosaroval, aby jí neztratil. Jak líčila Haase, nikdo mi nevymluví, že herec Benda z Čapkových  povídek  měl pravzor v Hassovi a jeho oblibě starých dědků na jevišti i ve filmu. Byl to dokonalý playboj.
 
Přesto, že si stěžovala na oči, jezdila brilantně se sportovně  karosorovanou Cortinou. Strach jsem měl jim chvilku než jsem poznal, že vůz naprosto dokonale ovládá.
Na závěr několik epizot z jejího vyprávění. Bavila se  šokováním pokrytecké společnosti. Zato ji stíhali novináři nepřízní. Tak prý v Kvítku  humorestické příloze Českého slovo se objevil „vtip“.
 Ptá se pán v cukrářství, líbí se mi ta zvířátka ve výloze, z čeho jsou vyrobena. Prodavačka: ten kůň je čokoládový, ty husy jsou z fodánu, kravička je marcipánová a ta svině je mandlová. Těšili se, že je bude žalovat, nedočkoli se, sana dávala ten ubohý fór k lepšímu.
Koupili dům ve Finfley i s hospodyní. Jednoho dne objevila  Adina v popelnici  celou kolekci sýrů, které oni oba dva nemohli ani cítit. Na dotaz proč je hospodině objednává, když je nikdo nejí, řekla, že se styděla je odříci, proto, že dřívější panstvo je  dostávalo dvacet let. Tak vyletěly nejen sýry,  ale i  hospodyně.
 
 Ten náš obchodní partner byl vzhledem úplný arabský šejk, přesto, že araby nenáviděl a v Praze dokonce měl incident  s atašé egytského velvyslanectví v době války o Suez.  Adina vyprávěla jakou závist budila u svých anglických přítelkyňm že se vodí s naftovým magnátem, zvláště když mluvili záhadnou řečí.
 Dost možná, že  některé mou líčené historky  uvádí Adina  ve svých pamětech. Přečetl jsem je za totáče, vypůjčené přes noc. Tak mne namíchl ten odhad o našem fízlovství, že jsem je po revoluci nesháněl. Teď mně vztek přešel a paměti už nejsou.
Jestli, že jste měli trpělivost to povídámí dočíst až sem, je to doufám  příspěvek k charaktiristice krásné ženy, která si zachovala krásu až do doby kdy jsem se sní setkal  a někdy litoval, že jsme se k tomu naskytli dva.
                                                                                                                                         Ing. Jiří Pergl.
 vvvv