Letní tábor mých synů v Soběslavi - rok 1986

Jana Stehlíková 15:35 0 komentářů

"Když pojedete na tábor s výukou ruského jazyka, rusky se tam naučíte, ani budete vědět jak," vysvětlovali jsme my rodiče našim synům. V duchu jsme si představovali, jak si od našich dětiček odpočineme a jednou si uděláme "dovolenou ve dvou".

Letní tábor mých synů v Soběslavi /rok 1985/ Byli jsme už starší rodiče a potřebovali jsme si od našich dětiček odpočinout. Přicházela puberta, odcházely nervy, hlásil se přechod u muže i u mne. Kluci byli hrozní, ale ani oni to neměli lehké s námi. A tak jsme sháněli kam je odložit aspoň na týden, když nám náhodou padl do oka inzerát v jedněch novinách : PŘIJMEME DĚTI PIONÝRSKÉHO VĚKU NA TÁBOR S VÝUKOU RUSKÉHO JAZYKA.

Byla to také jediná nabídka, jinak všechna místa na dětských táborech už byla obsazená. Také byla jediná, která splňovala naši představu, že se "zbavíme" najednou obou kluků. A k tomu na 14 dní !!!! Navázali jsme kontakt a ono to vyšlo. Byli ochotni vzít oba kluky, třebaže se ten mladší rusky ještě neučil. Hlavně, že oba dva byli pionýři. Klukům jsme vysvětlili, že je to báječná příležitost, jak se naučit rusky. „Zopakuješ si ruštinu, měl jsi z ní trojku," prohodila jsem ke staršímu. " A ty, Ondráši, po prázdninách se budeš muset ve škole učit rusky, a ty už budeš něco umět. A nebudeš se muset celý rok učit. A to jenom proto, že pojedeš na tábor. Rusky se tam naučíš, ani nebudeš vědět jak,“ mazala jsem staršímu i mladšímu med kolem pusinek. Prostudovala jsem podmínky přijetí. Že mají mít čisté hlavy, to jsem chápala, ale proč mají mít dvě pionýrské košile, jsem nepochopila.

V den nástupu na tábor jsme zavezli chlapečky v pionýrském kroji před budovu Svazu československo-sovětského přátelství v Praze 1 a předali vedoucím. Trochu nás zarazilo, že to byly starší ženy, které česky mluvily dost špatně. Ale uklidnilo nás, že prý na tábor už přijely děti ze Sovětského svazu. „Až se kluci vrátí domů, budeme s nimi mluvit rusky,“ plánovala jsem a v duchu prověřovala svoje znalosti jediného cizího jazyka, který jsem dřela ve škole víc jak osm let. Čtrnáct dní uběhlo neuvěřitelně rychle. Několikrát za den jsem otvírala schránku, jestli tam neleží koresponďák, který jsem klukům přibalila do kufru. Měli jenom škrtnout, co se nehodilo. Máme se dobře x špatně Počasí pěkné x špatné Jídlo dobré x není dobré Přijedeme ……….července 1986 v ………hodin Poštovní schránka byla stále prázdná. My jsme zatím stačili s mužem vymalovat půl bytu, zavařila jsem 16 sklenic meruněk, jednou jsme byli v kině, jednou na večeři s vínkem, klukům jsem probrala hračky, vyhodila autíčko bez koleček a pískací gumovou kachničku. Ještě jsem si dovolila probrat jejich psací stoly a vyhodit plné tři koše různých papírků a blbostí. Samozřejmě, že když se vrátili domů, tak prvně co hledali, byly právě ty papírky a blbosti. Od kluků stále nic nepřicházelo. Nevydrželi jsme a jeli jsme se přeptat, kdy se děti vrací z tábora. Oddechli jsme si, když nás na sekretariátě ujistili, že všechny děti přijedou zítra ve tři hodiny před budovu SČSP. Následující den jsme byli na místě. Raději o půl hodiny dříve. Plánovali jsme, že kluky rovnou odvezeme na chatu, kde budeme až do konce prázdnin. Autobus přijel přesně, děti vystoupily, ale nevrhly se do rodičovských náručí. Seřadily se a odpochodovaly do dvora budovy. Tam jsme neviděli, ale slyšeli : bla, bla, bla… buď gatóv a hromovou odpověď … vsjegda gatóv! S mužem jsme se podívali na sebe a pronesli : „No nazdar.“ Potom přišli kluci k nám. Nadšenou radost, že nás vidí, moc neprojevovali. Nacpali jsme je do auta a první, co kluci udělali, sundali pionýrský šátek a mrskli s ním na sedadlo. Pronesli : „To se vám tedy povedlo. Poslat nás na tak pitomý tábor.“ „No, no, tábor jako tábor,“ snažila jsem se je naladit. „Jo? Tak cvič a počítej si při tom nahlas adin, dva, tri, četýre,“ ječeli na mě oba dva. „A ráno se navlíkni na celý den do kroje a drž čestnou stráž u práporu,“ žalovali. „A pořád a pořád dokola nacvičuj pohádku O rjepke a říkej já máleňkaja míška,“ prskal Ondra a opravdu pištěl jako malá myš. Ale když se zeptal, jak dlouho budou ještě kaníkuly, nevydržela jsem a začala jsem jim pochlebovat. „Vždyť jste se tam naučili báječně rusky“ a zdálo se mi, že mají i báječnou výslovnost. Podívali se na mě útrpně a mysleli si své. Ujížděli jsme z Prahy, kluci začali klimbat, sem tam se podrbali za uchem a usnuli. Nevěnovala jsem tomu pozornost, jsou zpocení, všechno je svědí, myslela jsem si naivně. Dojeli jsme na chatu, kluci se proběhli po zahradě, k večeři chtěli jenom jábloko a šli spát. Ráno u závtraku byli sdílnější. Oznámili, že nepsali, protože nás chtěli "vytrestat". „Psát jste nemuseli, stačilo jenom škrtnout, co nebyla pravda.“ „Neměli jsme se ani dobře, ani špatně. Měli jsme se úplně blbě.“ Neřekla jsem nic, ale pozorně jsem se zahleděla na jejich hlavy, protože se neustále drbali ve vlasech. Rozhrnula jsem jim vlasy a tam na každém vlásku se drželo nespočet hnid a ve vlasech pochodovala známá zvířátka. To jsem se rozbrečela. Tak zavšivené děti jsem ještě neviděla. A k tomu moje vlastní. Do konce prázdnin zbývalo šest neděl, denně jsem vyčesávala vši, stahovala z vlasů hnidy, ale zvládli jsme to. Kluci byli bez vší, ale také už nepromluvili rusky. Na tábor s výukou ruského jazyka zapomněli. Jenom Ondra do prvního čtvrtletí v hodinách ruského jazyka využíval znalostí z tábora, ale pátý ročník končil s trojkou, protože celý rok na učení kašlal. Dobře si pamatoval, že jsem mu říkala: „Nebudeš se muset celý rok učit. Budeš umět rusky, protože pojedeš na tábor s výukou ruského jazyka.“ Tak se podle toho zařídil, neučil se, a co kdysi uměl, dávno zapomněl. Matky nemají neuváženě mluvit před svými dětmi. Co se dětičkám hodí, tak na to mají sloní paměť. Že se rusky něco málo naučili, to okamžitě pustili z hlavy. Ale že si z tábora s výukou ruského jazyka přivezli vši, tak na to nikdy nezapomněli. Jana Stehlíková