Když jsem se narodil

Když jsem se kolen druhé po půlnoci 27. května  1925  dral na svět, potrápil jsem maminku tak, že ztratila mnoho sil a  když dostala k tomu horečku omladnic, která by se neměla od dob doktora Semmelweis  v   porodnicích objevovat, visel její život na vlásku. Když zubožená rodička přinesla potomka do Hostivice  ukázat, ustlaná postel se ani pod  moji váhou neprohnula. Dost jsem se životu bránil a když jsem šel s váhou dolů „ uklidnil“  děda  mámu, že to zná od  prasat , takové podsvinče to nevydrží a většinou chcípne.

Byl   jsem  asi  v prvních dnech života pěkné kvítko. Táta říkal, že ještě dlouho mu v posteli škubala noha, jak byl zvyklý pohybovat kolébkou.

Oba naší byli zpěváčci. Táta u šicího  stroje  pusu nezavřel. Z vojny přinesl popěvky jižních Slovanů, písně maďarské, ukrajinské a ruské. Nebo spustil obstarožní „Vstávej pacholku stroj koně“ nebo „Písně dcery ducha mého“. Také šlágry Agáty až bílé začnou kvést a Bubliny když vzhůru letí. Léto se ke konci chýlí, sbohem buď lásko má. V životě mně nenapadlo, že budu i já zpívat tyhle i ty z mého věku – byť falešně.

Do svých, bez třech měsíců devadesáti let.  Každé  ráno z písničkou na rtech přišel do kuchyně.

Naďa