Jen tak trochu nostalgie

Libuše Münsterová 15:25 0 komentářů

Každé Vánoce jsou krásné. Jsme rádi obdarováváni,ale mnohem lepší varianta je dávat a sledovat radost druhých. Ráda se vracím ve vzpomínkách, k tomuto nádhernému období, kdy jsme byly dětmi a štěstí bylo spontální a nefalšované.

Jak je možné, že dříve nebyla reklama jako již dnes od listopadu, žádné velké nákupy, a přesto ty Vánoce byly tak nádherné. Ono to má všechno něco do sebe. I ten konzumní život je napínavý; obchody se předhánějí, kdo vytvoří lepší předvánoční atmosféru, a kdyby na sůl nebylo, Vánoce musí být ve vší parádě
Jaké to bylo u nás doma v letech, když jsme byli ještě dětmi?
 Těšení na Vánoce bylo spojeno s tajemstvím a téměř detektivním hledáním dárků. Nevím, proč jsme to dělali, když překvapení je tak příjemné!
Na Štědrý den se nešetřilo uhlím. Zatopilo se ve všech místnostech a bylo útulně. Stromeček byl v ložnici a později jsme ho s bratrem Oldou strojili tak, aby to mladší sestřička neviděla. Byla malá a my jí chystali překvapení.
Teplo, vůně cukroví a připravovaného jídla! Já měla na starost bramborový salát, a to jsem si fakt vychutnávala. Dělala jsem ho několik hodin. Prostě byl vánoční a musel být lepší, než kdy jindy.
Večeřeli jsme v obývacím pokoji u kulatého stolu a už jsme se nemohli dočkat. Vždycky to byly dárky dosti praktické; svetry, rukavice, šály, tepláky, ale přesto se tam našla knížka, památníček nebo moje první manikúra. Je pravda, že to byly často knihy sovětských autorů jako třeba, Žil jsem na Čukotce, Čuk a Gek nebo Patnáctiletý kapitán. Mamince jsme kupovali šeříkové mýdlo a Živé květy- to byla voňavka. Když jsem jednou dostala lyže, druhý den už jsem je zkoušela u lesa na stráni. Zajímavé je, že člověk má tendenci všechno přikrašlovat, zvláště to, co bylo dávno. A tak se vidím, jak běžím domů unavená, promrzlá a šťastná. Tma, sníh, ticho, klid.  Mimochodem, nedávno jsem do těch míst po letech zavítala a na té stráni je plno nových rodinných domků.
Až jsme byli starší, chodili jsme s bratrem do kostela na ranní mši. Nechali jsme se brzy vzbudit, pořádně se oblékli a šli. Byl to pro nás zážitek pochodovat za tmy dědinou až k našemu drnovickému kostelíku. Jedny Vánoce jsem dokonce zpívala i sólo „ na khóru“. To si paní Jašková zvala domů pár dětí, které uměly zpívat, nacvičila s nimi koledy, nu a já potom na Boží hod ráno v kostele pěla „ V Betleémě, ve chleévě, ležíí tam na seéně.“ Pára mi šla od pusy, nohy zábly, ale zpívala jsem jako o život.
Jednou dostala naše mladší sestra Dobruška pod stromeček knížku „ Kocour Mikeš“ od Josefa Lady. Maminka jí každý večer četla jednu kapitolu a poslouchali jsme i my s bráchou, i když jsme byli na takovou četbu už dost staří.
Dnes, když vidím někde útržky z Mikeše nebo Ladovy obrázky, nemohu si nevzpomenout na ty chvíle, které se staly krásnými až po letech.

Nejsmutnější Vánoce, které jsem v životě zažila, byly ty první bez maminky. Zemřela v listopadu a já převzala po ní štafetu. Snažila jsem se udělat všechno jako ona. Se sestřičkou jsme napekly několik druhů cukroví a na Štědrý den připravily vše tak, jak má být. Tatínek pomáhal. Vzpomínali jsme na bratra, který byl na vojně, co on tam asi chudák bude večeřet!
K večeru se otevřou dveře a tam stojí vojáček, náš brácha. Za dobré výsledky u tankistů dostal na poslední chvíli propustku. To bylo radosti!
Šli jsme všichni na hřbitov za maminkou a pak, pak šel život dál. Ty každodenní starosti o někoho jiného přebíjí ten žal, který nelze snášet dlouho. Jde to tak „cik cak“, od smutku po klid, až nakonec ten klid převládne.