Jak se nestat houslovým virtuózem

Jmenuji se Christian. Se starším bratrem a sestrou navštěvujeme pravidelně babičku s dědou. O prázdninách býváme na Moravě delší dobu. Večery trávíme společným čtením nahlas, nebo děda vypravuje příběhy ze života, což máme s bráchou a ségrou nejraději. No a o jeden takový se s vámi podělím. “Tak dědo, vyprávěj!”

Jednoho dne, chodil jsem tehdy do první třídy, přišli do naší školy vybírat děti z hudebním sluchem do “lidušky”.  Vybrali mě.  Rodiče souhlasili, starší bratr a sestra už do hudebky chodili a tak si naši asi řekli, že by nebylo špatné mít doma malý symfoňák (bylo nás pět dětí) a šli jsme pořídit housle.

Moje první housle. “půlky”, velikost, abyste rozuměli, jsem měl po Laďovi Žůrkovi, který to dotáhl až do České filharmonie.  Start jsem měl tedy dobrý. Hraní mě bavilo, kromě toho jsem zpíval ve sboru a později hrál i v symfonickém orchestru při hudební škole.

Po čtyřech letech můj učitel na housle onemocněl, a přeřadili mě k řiditeli školy. Byl to starší pán,vášnivý kuřák a neustále nabručený a nervózní. Kromě hudebky jsem miloval sport. Nadevše. Když jsem uslyšel před domem na ulici kamarády jak si hrajou s míčem, okamžitě bylo po hraní a musel jsem ven. Protože jsem málo cvičil, problémy  na sebe nenechaly dloho čekat.  A nebyl to jediný důvod proč jsem začal chodit do  houslí nerad. Hudební školu jsme měli v zámku a učebny v tmavých studených přízemních prostorách. Často se stávalo, že jsem otevřel dveře učebny a z učitele jsem viděl jen spodní polovinu, protože  zbytek mizel v hustém dýmu z cigaret.

Jak jsem již řekl, málo jsem cvičil a proto jsem dělal chyby v prstokladu a nedokonalost tónů jsem dotahoval sluchem, což se pedagogovi vůbec nelíbilo. Tak vymyslel způsob jak při hraní můj prstoklad zdokonalit. Do příští hodiny si připravil špunty z láhví od vína a gumičky, kterými mi střídavě svazoval prsty k sobě a mezery vycpával špunty a k tomu na mě vyfukoval kouř z cigaret. No, hotové galeje.

Tehdy se mi do hlavy začala vkrádat myšlenka, že s hudebkou seknu. Jo, ale co na to řeknou naši?  Na nějaký čas jsem myšlenku zapudil a řekl si, že pro umění musím něco vydržet. Určitě nebudu první ani poslední. A když mi pak Olda Kopeček o pár let starší kamarád z hudebky vystřihl v podloubí zámku před učebnou na housle Vltavu, věděl jsem, že chci být jako Olda. Pak ale přišel další nezdar.

Bylo léto a náš symfonický orchestr měl pár vystoupení  v Luhačovicích před hlavní kolonádou. Nacvičovali jsme jednu ze skladeb a já nesoustředěný ztratil kontakt s notami a posléze    i s orchestrem. Duchapřítomně, abych nerušil, pokračoval jsem v tahání smyčcem těsně nad strunami a prožíval to krásné souznění a vůbec jsem si nevšiml, že dirigent si naopak všiml a hraní přerušil. Když jsem ze setrvačnosti ještě pár taktů dojel, náhle se ozvalo: “Kašpárku!, Mirku!, co to zase vyvádíš?! “A znovu a všichni a od začátku. Kamarádi mi pěkně poděkovali. Stejně si ale do dneška myslím, že jsem zřejmě vynalezl playback. O prázdninách bylo zase všechno zalité sluncem a tak jsem hudebku neřešil. 

Pak začala škola, hudebka, začal jsem chodit na házenou a na hraní bylo zase méně času.  A navíc, začala zima, kráně mrzlo a za zámkem na rybnících ve tvaru Neptunova trojzubce začalo bruslení. Já milovník sportů všeho druhu jsem samozřejmě na ledě nemohl chybět. Chtěl jsem být na ledě denně. A co hudebka?  Třikrát týdně!!!  Hlavou mi bleskl skvělý nápad. Do houslí jednou týdně stačí a místo nauky a orchestru vyměním housle  za brusle a smyčec za hokejku. Představte si, že brusle se vešly do pouzdra od houslí. Geniální. Naši na nic nepřijdou, chodím vlastně na hodiny s houslema, tak co?

Ani nevím jak dlouho se mi to dařilo. Jadnou to ale příjít muselo. Znáte to přísloví. Tak dlouho chodíš se džbánem pro vodu …
Jednou, už byla tma jsem jako obvykle přišel z houslí, jasně že houslema, tedy s pouzdrem.Táta s mámou seděli v kuchyni a celkem nezávazně se ptali jak bylo na hodině.  “ Jó, dobrý, přehrál jsem co jsem měl, dostal jsem další cvičení a jinak normálka, jako vždy.” “Nechceš nám přehrát co ted’ hrajete? “     “Ani ne, jsem unavený, když tak až po večeři”.

To byl nápad, musel jsem přece vyměnit brusle za housle!  “Večeře ještě není, tak pojd’”. To jsem ještě netušil, že ve schránce byl dopis z hudebky, že nechodím na hodiny. Pochopil jsem, až když mi táta řekl, abych otevřel pouzdro. Tak jsem odvyprávěl jak to ted’ v hudebce je a že už tam chodit nechci. A potom jsem jenom čekal co bude, připravený na všechno.
Překvapilo mě jak tehdy rodiče zareagovali. Řekli mi jen, že jsem je zklamal. Viděl a cítil jsem, jak moc je mrzelo, že jsem podváděl, že jsem to nedokázal vyřešit jako velký kluk, kterým jsem už byl. Moc jsem se tehdy styděl a bylo to velké ponaučení pro příště.

     I já jsem letos začal chodit do hudebky. Vybral jsem si bicí.  Doma pilně trénuji a moc mě to baví.  A miluji sport.