Já a počítač

Jana Stehlíková 12:50 3 komentáře

Bylo mi něco málo přes sedmdesát, když jsem se seznámila s počítačem.

S manželem jsme se z Prahy přestěhovali v roce 1997 na Vysočinu,kde jsme si začali budovat, už jako důchodci, nový domov. V jedné vesnici blízko Jihlavy jsme si postavili domek a začali jsme zvykat venkovskému životu. Po šesti letech klidného života v krásné přírodě se stalo něco, s čím člověk nějak nepočítá.
Bez nějakého varování nemoci manžel náhle zemřel. Zůstala jsem sama. Sama v celém domě, bez přátel, bez rodiny.
Abych se nezbláznila z té samoty, začala jsem psát svoje životní vzpomínky.
Jednou přijel na návštěvu syn Martin a když viděl můj stařičký psací stroj, bylo rozhodnuto.
"Mami, přece nebudeš datlovat ty svoje vzpomínky na mládí na takovém krámu, přepisovat stránky, když chceš změnit slovosled nebo opravit překlepy?"
Při své druhé návštěvě přivezl počítač, nainstaloval, aniž by se mnou prodiskutoval, jestli ho vůbec chci. Vůbec nebral v úvahu, že jsem už stará paní přes sedmdesát, které už nové věci lezou těžko do hlavy.
Při prvním seznámení jsem počítač okamžitě polidštila, představila jsem se mu, a od první chvíle mu vykám a uctivě oslovuji Pane Počítači, protože je o tolik chytřejší než já. Je to sice Pan Počítač v letech, ale umí báječně zastupovat psací stroj.
Martin mě pocvičil jak Pana Počítače probudit, jak se mu svěřovat, jak ho poprosit, aby všechno, co mu svěřím uchoval v tajnosti a paměti, a jak ho opět uspat. Tím skončila výuka na počítači a odjel.
S bušícím srdcem sedám k Panu Počítači, abych ho ujistila, že se ho trochu bojím a že ho prosím, aby byl ke mně shovívavý a dělal jenom to, na co stačí moje vědomosti. Zapnout, napsat, uložit, vypnout.
Pan Počítač měl se mnou trpělivost. Až jednou se na mě rozzlobil a odmítl mi ukázat to, co jsem mu svěřila. Tak jsem ho poslala spát a mobilem zavolala syna, abych si postěžovala, že Pan Počítač mi odmítl poslušnost. Martin mu i na tu dálku domluvil prostřednictvím mých prstů. Synova důvěrná znalost jeho vrtochů Pana Počítače přivedla k rozumu. Já se ho dotýkala velice něžně tam, kde syn určoval, a Pan Počítač přestal trucovat.
Po čase starého Pana Počítače vystřídal novější kolega a já jsem mu pořídila družku. Paní Tiskárnu. Tento pár mě donutil přihlásit se do kursu NPPG /národní program počítačové gramotnosti/ a já začala nakukovat do časopisu JAK NA POČÍTAČ, a studovat úplně všem lidem srozumitelné návody, které mně většinou zůstávají k nepochopení.
A také jsem se prolistovala celou řadou těch báječných kroužkovaných knížek legendární edice JAK NA POČÍTAČ . Skončila jsem u Digitální fotografie. A tím končím. Všechno neumím, něco nikdy nepochopím, ale přesto jsem šťastná, že na "stará kolena" nejsem ve svých osmdesáti" negramotná".
A protože Pan Počítač mě s Paní Tiskárnou berou docela vážně, pořídila jsem jim INTERNET.
Všechno, co já chci vědět, mi tedy řeknou, do všeho mě nechají nakouknout, všechno mi zjistí. Od jízdních řádů přes kuchařské recepty, typy na výlet s podrobnou mapou a sdělí mi i rozměry prkýnek v oddělení pro kutily v obchodním domě, až po nejčerstvější vyhlášku na ministerstvu financí, bez které bych nemohla vyplnit třeba, no třeba přiznání k dani z nemovitosti.
Paní Tiskárna mi dokonce vytiskne formulář. Šetří mi nohy, abych nemusela běhat po úřadech. A nemračí se na mě, když ten jeden formulář při vyplňování zkazím. Ochotně mi vytiskne nový.
A tak si cestuji po celém světě, třebaže v bačkorách, ledaco nakupuji z pohodlí domova, na dálku si povídám s přáteli, můžeme se při tom i vidět, denně si přečtu několikery noviny, něco si zapamatuji, něco vytisknu pro potěšení, a to mi stačí. Ano, jsem stará ženská, která přiznává, že za těmi mladými může už jenom pokulhávat.
Pana Počítače teď pošlu spát. Zítra ho probudím a bude mě informovat zase o úplně něčem novém. Už se těším. Bez Pana Počítače si dneska svůj život nedovedu představit. Neříká se tomu závislost? Tak ať!
  


Komentáře
nadivka
Omlouvám se, že jsem žádně odpověď nepřečetla. Člověk je po devadesátce někdy zbrklý. N.S.
9.11.2015 9:38:30

nadivka
Milá paní,Vás článek mne donutil zavzpomínat na naše začátky. Seznámila jsem se v 73 létech s člověkem stejných zájmů (dlouhá léta vdovci)Dopadlo to, že jsme byli spolu 18 let kdy Jiří odešel do nenávratna. K počítači: prohlašoval, že mu nesmí do bytu. Jeho dcera jednou počítač přinesla. Začala jsem hrát karty a učit se tahat s myší. Jiří zpozorněl, jak by ne letecký konstruktér. Velmi brzy byly počítače dva.Dnes kdy jsem zůstala sama nedovedu se představit co bych bez počítače dělala. Zůstalo tu po něm tolika článků a povídání ze strojového psaní. Tím, že jsem objevila "Národní kroniku" a mám pocit, že to vše nezmizí.Tak to posílám tam. Abych jen neseděla tam si sama ještě vařím. Přeji Vám vše dobré do dalšího vašeho konání. Naďa Stejskalová
8.11.2015 10:01:02

Marie Ženatova
Moc Vám milá paní děkuji za Váš krásný příběh Já a počítač.
Já jsem také hodně psala svoje vzpomínky ale přece jen v mladším věku na psacím stroji, později jsem přešla na počítač. Když syn s manželkou odletěli před lety za prací do Thajska tak mne krátce před tím syn v místní knihovně seznámil s internetem, udělal mi můj E-mail a řekl rychle na co mám ťuknout - slovy - maminko, nic na tom není, budeme si tak rychle dopisovat...
a já nevěděla vůbec nic. Měla jsem štěstí, že v knihovně byla ochotná pracovnice, která mi vždy pomohla email od nich otevřít a zase můj odeslat a tak já po týdnech a měsících pomalu pronikala do tajů internetu.
Dnes se mi už také věk blíží k 70, už mám internet doma, pronikla jsem i do tajů digitální fotografie a založila si před léty blog. Ale stále se mám co učit.
Jsem už téměř 13 let vdovou a právě počítač, internet i digitální fotoaparát mi v té mé samotě moc pomáhá - mám mnoho internetových přátel.
Ještě jednou Vám moc děkuji za Váš krásný příběh a beru si z Vás přímo vzorový příklad pro svůj život. Moc Vám přeji mnoho a mnoho hezkých chvil u Pana počítače a mnoho nových a nevšedních zážitků s tímto výborným Pánem...
Zdraví Vás moc Marie Ženatová
17.3.2015 18:10:31