Elaborát se týká obsazení pohraniční v roce 1939, vzniku Slovenského štátu v témže roce a hlavně pomalu končícího chovu vojenských koní před pozdějším masivním nástupem motorizace naší armády v mnou, touto prací oslovených obcích, městech a chovných ústavech .
Pokud možno,
CHRONOLOGICKÁ FAKTOGRAFIE pro všechny obecní a městské úřady a osoby, které přišly do styku
s chovem vojenských koní a nově i pro obecní kroniku Průhonic:
Narodil jsem se v den výročí našeho státního svátku, dne 28.10.1931, ve Svržně, v dvojdomku naproti obydlí již zemřelého Čecha pan Cimpricha, který byl kamarádem a vrstevníkem mé maminky, Marie Motlové, rozené Kunzové, narozené 21.03.1905 v Hostouni. Ve Svržně mi pomohla na svět hostouňská porodní asistentka, myslím , že vyslovuji její jméno správně, paní Venišová. Tehdy totiž ještě nebylo zvykem odbývat porody v porodnicích.
Pamatuji se, že naproti mému rodnému dvojdomku ve Svržně bydlela velmi početná a pravděpodobně i chudá rodina, myslím pana Dipolta (?) a bydlela asi nouzově na protější straně ulice v odstaveném, sem přemístěném železničním vagoně.
Náš soused od naproti, pan Cimprich, byl Čech a domnívám se, že žil se svojí německou manželkou i za války ve Svržně, aniž s přihlásil k německé národnosti. Díky panu Cimrpichovi jsem se také zúčastnil několika honů v mém rodném kraji v létech asi 1960 – 1965.
Moji příbuzní, dědeček Johann Kunz , hodinář, žil v nájmu v rozsáhlém statku pana Bauriedla a také bývalého starosty města v Hostouni v čp. asi 1. Do statku kdysi vedly dva vjezdy pro povozy a sídlí v nich dnes obchod u Lešků a jídelna. Za války byl na konci statku směrem ke kostelu ještě umístěn poštovní úřad . Statek stojí za trojičným sloupem a oba vjezdy jsou dnes již zazděné a statek je přístupný pouze odzadu, ze silničky za hlavní ulicí města . Dvůr je dnes takřka nezměněn,i když chátrá, dokonce hnojiště je stále na stejném místě. V bývalé stáji dojnic u žumpy jsou nyní ustájeni koně, pod stájí je dokonce zachován úzký vchod do bývalého suchého záchodu , který používala rodina mého dědečka, vzdálený od obchodu a obytných místností dědečka a jeho rodiny,skrz bývalý průjezd, asi 30 až 40 metrů.
Za války pracovala ve stájích pana Bauriedla primitivní dojička- Němka – která se velmi špatně a arogantně chovala ke dvěma zajatcům , pracujícím na dvoře pana Bauriedla. Její chování odsuzovala celá rodina mého dědečka i Němce, pana Bauriedla . Jako česky mluvící chlapec jsem se hodně spřátelil s druhým zajatcem, který byl pravděpodobně Srb a naučil mne pořadové číslovky asi ve své rodné řeči, které si dodnes pamatuji a předkládám je
jazykovým odborníkům k určení jazyka. Jednalo se o číslovky : jednura, dvugura , trojkum ćverkum, saknum oknum, digura dix. O rodině pana Baueriedla, který byl velmi inteligentní sedlák , také proto bývalý starosta Hostouně, nemohu říci nic špatného a dokonce nepatřil k primitivním nacistům a byl i protihitlerovsky zaměřen. O pozdějších osudech obou zmíněných zajatců a zmíněné dojičky nic bližšího nevím
Můj dědeček Johann Kunz a jeho žena Anna Kunzová měli pět dětí:
1. Josefa, který jako jediný muž z rodiny se zúčastnil 2. světové války a byl díky zlomeným nohám v bojích ušetřen osudu německých vojáků u Stalingradu a zemřel po vysídlení v NSR, v Hessensku.
2. Karla , který byl také hodinářem a pracoval s dědečkem v Hostouni, v jeho hodinářské dílně, ve statku pan Bauriedela a zemřel v NSR v Bavorsku po smrti své matky Anny a mé babičky tamtéž
3. Johanna, který měl hodinářský obchod v Nýrsku a zemřel po vysídlení v NSR ve Schweinfurtu
4. Margaretu, která se provdala za českého rotmistra Fratiška Čepla, sloužícího v Hostouni a oba bydleli v hřebčíně na konci dnešního prasečáku , směrem k české škole, v přístavbě, která už dnes neexistuje a vedly k ní zastřešené schůdky, také dnes už neexistující
5. Marii, moji maminku, narozenou 21.03.1905, která se provdala za českého rotmistra Františka Motla., mého otce, který působil jako rotmistr podkovář ve všech dvorech patřících k hostouňskému hřebčínu, tedy v Tasnovicích , Hostěticích , Štítarech a hlavně ve Svržně a v hřebčíně Hostouni.
Moji němečtí strýci , bratři maminky, Karel a Johann nebyli nikdy ve válce, strýc Karel trpěl sice chronickou migrénou, ale Johann byl celkem zdráv. Možná zde hrálo roli, že dcery rodiny se provdaly za české důstojníky.
Když se blížil čas mé docházky do české mateřské školky a v roce 1937 do 1. třídy a v roce 1938, do druhé třídy české školy, požádal můj otec velitele o přestěhování do civilizovanější Hostouně, aby mne ušetřil dlouhého pěšího docházení z okolních obcí do školy. Jak už jsem se zmínil nahoře, bydleli jsme šikmo naproti trojičnému sloupu , přes jehož kamenné sloupky, okolo něj, s půlkulatými hlavami, jsem jako chlapec přeskakoval a těší mne, že tyto sloupky nezmizely spolu s památníkem obětem 1. světové války. Naše bydliště mělo čp. 80 a patřilo panu řídícímu učiteli německé školy , panu Prokoschovi.
Z doby té historické audionahrávky Českéhop rozhlasu (ze dne 10.09.1937) zaslané mi panem Váchalem , si velmi dobře pamatuji, že můj otec, jako „všeuměl“ natahoval tehdy spojovací elektrické dráty až do našeho bydliště a možná i do jiných stavení města, k ostatním důstojníkům a zřejmě jsme poslouchali asi právě anebo před delším časem dokončenou nahrávku pořadu po jeho nahrání v hřebčíně a jeho dvorech, pak doma . Už se dnes nedozvím, zda jsme měli doma rádio nebo ne. Pravděpodobně ano, a jednalo se o přenos buďto do tohoto radia anebo jiného amplionu ,jakkoliv opatřeného.
Podle sdělení pana Váchala z audionahrávky a mých nejistých vzpomínek došlo po podepsání Mnichovské dohody ze dne 29.09.1938
teprve v srpnu 1939¨ (čili skoro rok po skutečném podepsání Mnichovské dohody )
(= CHYBNÝ ÚDAJ = SPRÁVNĚ MÁ BÝT: v srpnu 1938), a již v době půlroční existence Protektorátu Čechy a Morava a obsazení Sudet německými vojsky (=k datu 15.03.1939) a tím samozřejmě se souhlasem německých úřadů v Sudetech a úřadů okupační správy Protektorátu Čechy a Morava , k
odstěhování hřebčína na Slovensko, do Horných Motešic na Trenčínsku.
V srpnu roku 1939 ale už existoval skoro 5 měsíců tzv. Slovenský štát od takřka totožného data ( = CHYBNÉ ÚDAJE = zřízení Protektorátu a obsazení Sudet ( = 14.03.1939)) s následným přijetím jeho německé ochrany . Českoslovenští vojáci až do své pozdější demobilizace, mohli nosit stále své uniformy.
Okamžik loučení s osazenstvem hřebčína na nádraží v Hostouni, po naložení živého materiálu (= koní) si pamatuji jako dnes a při jeho vyprávění o této události se mi ještě dnes, po více než 70 létech, derou slzy do očí, jak byl tento okamžik loučení s tatínkem, strýcem Čeplem a dalšími známými, např. praporčíkem Pekařem, ještě v uniformách československých vojáků , kteří jeli s koňmi na Slovensko, smutný a dojemný. I moje maminka Marie a teta Margareta (původem Němky) se vzájemně při loučení s odjíždějícím vlakem posilovaly ve snaze nenabídnout přítomným přihlížejícím Henleinovcům (ale ne všichni obyvatelé Hostouně k nim tedy patřili, to bych chtěl zdůraznit) pohled na jejich smutné, slzami skropené tváře.
V roce 1975 jsem navštívil po 36 letech chovný ústav koní v Motěšicích a vesničku Bobot, kde jsme už po vzniku Slovenského štátu pod Tisem bydleli . Z této návštěvy pocházejí obrázky 04498 R až 04502 R z roku 1975 na mém WEBu :
www.fotkymotl.net a nabízím k němu následující výňatek z předmluvy k fotkám roku 1975 ( viz níže). Mimo jiné doporučuji tento WEB obsahující přes 6.000 snímků ( dnes v rpce 2013buž přes 10.000) z mého celoživotního archivu , který budu až do své smrti doplňovat , navštívit . Myslím , že obrázky i předmluvy k jednotlivým rokům za to stojí
a mne, kromě toho, stojí každoročně přes 3.000 Kč tento Web na internetu udržovat, než si ho nějaký historik nebo novinář všimne a začne jeho fotografických i písemných dokumentů využívat.
Níže uvádím výňatek textu , (hlavně i pro seznámení s mým WEBem pro historiky a novináře) z předmluvy k mému WEBu www.fotkymotl.net z roku 1975, kdy jsem navštívil po létech Horné Motešice a Bobot ve Slovenské republice
……Obrázky (04453 – 04499)z roku 1975 už pocházejí z cesty po Slovensku, z Bratislavy s moderním mostem SNP, z Trnavy s dómem, z Piešťan, s krásnými jezírky s lekníny a Victorií Regií s obrovskými listy na vodní hladině, ukazují dále vzpomínkami na sadistickou čachtickou paní pověstný hrad Čachtice, hrad Beckov, Trenčín, zívajícího koně z plemenářského ústavu koní v Horních Motěšicích kam se uchýlil …. vojenský hřebčín z mého rodného kraje na Šumavě, kde byl zaměstnán jako důstojník můj otec. Setkal jsem se tam ještě s pamětníky tohoto přesunu, s dobrými Slováky, kteří se upřímně omlouvali za tehdy nepřátelský postoj k Čechům. Chtěl bych vzpomenout na hodnou obchodnici paní Vitáskovou, kterou jsem navštívil v obci Bobot u Horních Motěšic v roce 1975 a která si ještě po 35 letech vzpomněla na jméno mého tatínka, strýce Čepla, a jejich kolegy Pekaře. Informoval jsem se také na rodinu důstojníka Petra, který nás, tehdy vyhnané z bývalých Sudet, ubytoval nouzově ve svém bytě v Bobotě na okraji plemenářského ústavu v Bobotě. Chodil jsem tam ještě několik týdnů před dalším stěhováním do otcovy domovské obce Třebíče, do slovenské školy, kde nás učil, i když v černé gardistické uniformě a v černých holinkách, jinak ke mně, jako dítěti českého důstojníka, nepřátelsky se nestavějící pan učitel. Je to škoda, že lidé stejného věku se mnou si tyto „politické“ vzpomínky na vyhnání Čechů z bývalých Sudet a pak i ze „spřáteleného“ Slovenska vezmou do hrobu a nikdo už se o nich nedozví od přímých účastníků těchto událostí. A pracně z archivů posbírané události se nikdy nevyrovnají osobním svědectvím přímých účastníků těchto událostí. Ale vraťme se z těchto neradostných vzpomínek na rok 1939, do reality roku 1975……..
Po odjezdu vlaku v srpnu roku 1939
(= CHYBNÝ ÚDAJ ROKU – MÁ BÝT ROKU 1938 s koňmi z Hostouně , z jehož posledního vagonu zněla při odjezdu dojímavá, rozlučovací večerka troubená vojenským trubačem ve vycházkové uniformě , nastaly týdny, kdy moje maminka a teta musely nouzově bydlet u rodičů v Hostouni. Poněvadž česká škola byla zrušena, ale nevím, ke kterému datu se to stalo, byl jsem nucen navštěvovat několik týdnů německou školu za kostelem , kde se, na rozdíl od české školy, tenkrát psalo ještě na břidlicové tabulky . Potíže mi dělalo tehdy ještě používané německé písmo kurent , ale po prvních dnech opisování od sousedních německých spolužáků, jsem si na nové písmo zvykl a dokonce pan řídící (=„Oberlehrer“) Prokosch, u kterého jsme před tím v čp.. 80 bydleli, mne před německými spolužáky odvážně chválil asi následovně : „podívejte se na Motla, ten chodil do české školy a čte lépe německy než vy. Tatínek mne totiž naučil písmenka a čtení již v mateřské školce a v první třídě české školy jsem kvůli tomu mohl , abych se nenudil v té první třídě, při hodině čtení, číst už s „třeťáky“.Možná, že by se některý z mých žijících tehdejších spolužáků na tuto zvláštnost vzpomněl . Nevím to určitě, ale snad se náš pan učitel nebo ředitel české školy jmenoval Brychcín.
Maminka a teta se mohly tehdy, tedy ještě v roce 1939(
asi správně v roce 1938), ale nevím kdy přesně , odstěhovat i s nábytkem na Slovensko za českými manžely do obce Bobot, u Horních Motěšic, kde jsme nouzově bydleli v bytě důstojníka Petra přímo v areálu chovného ústavu (viz shora zmíněné fotky, pořízené při mé pozdější návštěvě v roce 1975). Vděčně jsme po vyhoštění ze Slovenska vzpomínali na paní Vitáskovou, slovenskou obchodnici, která samozřejmě vítala české „vyděděnce“, kteří byli trochu movitější než slovenské domácí obyvatelstvo . Všímal jsem si již jako malý kluk slovenských, nepřátelských nápisů na zdech domů , jako „Čechúni von“ a podobných jiných , které jsem nemohl pochopit, když jsme u našich slovanských bratrů, Slováků vlastně hledali pomoc a ochranu v době pro Čechy nejhorší . Na Slovensku jsem navštěvoval už po třetí jinou druhou třídu, ( nejdříve to byla česká, pak německá v Hostouni a nyní, třetí v pořadí, na Slovensku). Učitel, i když vyučoval v gardistické uniformě se ale ke mně choval - jako správný učitel - vzorně a nikoliv nepřátelsky
Zanedlouho nás čekalo další vyhoštění i ze Slovenska . Vzpomínám si na kolaps důstojníka Petra, když jsme se o našem vyhoštění úřadů Slovenského štátu dozvěděli. Dále mi utkvělo v paměti, že kvůli přísným celním kontrolám před odjezdem ze slovenského bydliště jsem měl zašité nějaké cennosti v mém kabátku a stěhovali jsme se přes Svinou, kde museli muži vystoupit a tlačit skoro nepojízdný autobus s českými rodinami do kopce a jeli jsme pak do domovské obce mého otce do Třebíče, kde jsem začal navštěvovat po čtvrté, jinou druhou třídu , a to v Třebíči. Otec totiž odmítl nabídku vstoupit do protektorátního vojska a všichni tito odmítači byli odsunuti do svých domovských obcí , můj otec do Třebíče, můj strýc Čepl do Polné a náš známý praporčík Pekař do Prahy .
Po krátké době prožité opět nouzově u známých v Třebíčí, kdy tatínek a jeho kolegové mohli nosit naposled uniformy československých vojáků do dne jejich demobilizace, dostal otec výzvu od Ministerstva zemědělství ( na doporučení MVDr. Hlaváčka, bývalého vojenského veterináře v Hostouni) , k nastoupení civilní služby , jako odborník pro chov koní do Pokusných objektů zemědělských v Průhonicích. Pamatuji se na přistěhování do Průhonic v roce 1939 směrem od Uhříněvsi, kolem právě započaté stavby dálnice směrem na Prahu a Brno. Byli jsme opět nouzově ubytováni, tentokrát v zámku Průhonice, který zůstal naším trvalým bydlištěm až do roku 1953. Do pokusných objektů v Průhonicích nastoupil pak později jako vedoucí ing. Čech ( jeho a mého otce zachytil neznámý fotograf jako jezdce na koních v okolí Průhonic na fotce, kterou jsem okopíroval jako fotku 01514 C na mém WEBu
www.fotkymotl.net v roce 1959 .
¨
Mohu mluvit o štěstí, že nás osud zavál do krásných Průhonic s nádherným parkem, který dostal v letošním roce, 2010, dvě významná ocenění, jednak byl uznán Národní kulturní památkou, jednak se pyšní významným titulem „ Světové dědictví“ UNESCO. Navštěvoval jsem zde, na popáté, druhou třídu na posledním místě, vedenou výborným učitelem a pozdějším ředitelem školy Hodačem a žiji v Průhonicích už přes 70 let, takže jsem v nich získal domovské právo, kterého si velmi cením.
O Průhonickém parku jsem vydal dvě obrazové publikace, první v roce 1981, druhou v roce 2009.
Z bývalých důstojníků hřebčína si ještě pamatuji z předválečné doby alespoň jmény , podplukovníka Perknovského, kterého, jako velitel hřebčína v Hostouni, nahradil později asi major Hanuš Keil, dále štábního kapitána Baštu, majora Jana Tejnoru a civilní zaměstnance hřebčína , jako pana Homolku, Chvála, Křemenáka a další . K jménům některých důstojníků musím poznamenat , což vím z vyprávění mého strýce , že ti nejstarší začínali svou vojenskou kariéru jako důstojníci císařství Rakouskouherského . Patřil k nim bezpochyby podplukovník Perknovský, major Keil, , můj strýc, štábní kapitán Rabas , také jejich přítel, slavný jezdec František Ventura , který na olympiádě v roce 1928, v Amsterodamu zvítězil ve skoku mohutnosti s koněm Elliot a kapitán Popler, vítěz světového dostihu Velké Pardubické z roků 1926 a 1930 , jemuž se Velká Pardubická stala osudnou, poněvadž na ní zahynul pod tělem spadlého koně na skoku, který je podle něho pojmenován, stejně tak, jako jeden z memoriálů dostihových dnů o Velké Pardubické.
Jak se stal důstojníkem kavalerie císařské a později i československé armády Josef Rabas, si pamatuji z kouzelných vyprávění tohoto významného muže a vynikajícího jezdce a koňaře , kterého jsem od malička směl oslovovat jako svého strýce . Rabasův otec na počátku 1. světové války nechtěl, aby jeho syn šel do začínající války bez vojenské hodnosti , jako obyčejný voják, a na přímluvu majitele Trauttmannsdorfského panství se dostal do císařské důstojnické kadetky kavalerie, která byla vyhrazena převážně jenom pro synky ze šlechtických rodů, s nimiž se tam seznámil a udržoval trvalé přátelství. Vyprávěl mi zajímavou skutečnost, že i v tehdejší době byli nováčci kadetky šikanováni staršími kolegy a museli hodiny mávat šavlí a provádět všelijaké nepříjemné cviky. Tedy nic nového pod sluncem, stejně tak jako při všech změnách státních zřízení před tím a po té. Císařští důstojníci, byli převzati do nově vzniklé armády a namísto císaři nyní sloužili republice, obdobě jako se to stalo i později např. po roce 1948 a po roce 1968 nejen s vojáky, ale i se soudci, policisty a jinými profesemi.
Od neteře Josefa Rabase a mé kamarádky, Anny Piskáčkové, jsem se dozvěděl, že olymppijský průkaz Josef Rabase, který se spolu s kapitánem Venturou zůčastnil olympiády v roce 1928 v Amsterodamu ,uchovávaný rodinou jako vzácná relikvie, jim byl ukraden neznámým zlodějem v chatě na severu Čech u Cvikova. Jako další zajímavost o Hostouni uvádím podle sdělení pana Váchala, že 3 vojenští koně pocházející z hřebčína v Hostouni se dobře uplatnili také na olympiádě v roce 1936 v Berlíně, kterou zahajoval tehdejší německý kancléř , hajlující Hitler.
Také následující informace o osudech hřebčína za války a po válce čerpám s audiozáznamu vyprávění pana Váchala z Hostouně: Za Války, pod vedením Němců provozovaný hřebčín, zde měl ustájené lipicány z vídeňské jezdecké školy, a srbské královské koně a ukořistěné koně z oblasti ruského Donu
15.05.1945, 2 dny před nástupem české vojenské posádky do hřebčína, po domluvě asi německého veterináře ústavu a se svolením americké okupační armády bylo kolem několika set koní pěšky hnáno za hranice do západní zóny Německa. Pro ruské koně z oblasti Donu si přijela blíže nespecifikovaná vojenská posádka a - opět pěšky - hnala stádo koní naopak do Sovětské okupační zóny Německa.
Po osvobození, v roce 1945 se rozhodovalo o dalším osudu vojenského jezdectví a služby vojenských koní v armádě, když už se stejně rýsovalo , že význam koní v armádách a ve válkách bude významně klesat anebo dokonce skončí. Významnou úlohu v těchto úvahách převzal major Jan Tejnora z Ministerstva národní obrany jehož syn Jan je mým kamarádem a založil v Praze úspěšnou firmu Tekro, vyrábějící krmiva pro hospodářská zvířata.
Poválečné osudy hřebčína v Hostouni sděluji podle audiozáznamu pana starosty Roucha z Hostouně.
Po osvobození v roce 1945 přešel hřebčín opět pod správu Ministerstva obrany a jeho velitelem se stal vojenský veterinář podplukovník MVDr. Bohumil Hlaváček, ( o něm více viz výše a také níže u pozice 0:11:23 audionahrávky), který byl známým mého tatínka a zařídil mu během války práci v Průhonicích. V roce 1949 se dostal hřebčín pod správu Ministerstva zemědělství., odboru 5 – (ústavy pro chov koní) a jeho ředitelem se stal MVDr. Večeřa, známý strýce Rabase a také můj
Od roku 1950 se začalo uvažovat o přemístění hřebčína z Hostouně z blíže neurčených strategických důvodů a v roce
1951 byl hřebčín přestěhován do Albertovce ve Slezku a objekty a pozemky hřebčína převzaly Československé státní statky a zavedly v Hostouni chov chladnokrevných a ve Svržně, v mém rodišti, chov teplokrevných koní. Ostatní dva dvory, Hostětice a Tasnovice se začaly zabývat chovem skotu a prasat.. V roce 1960 došlo k úplné likvidaci chovu koní a tak zanikla sláva pověstného hostouňského hřebčína.
Chov koní byl později obnoven jenom v mém rodišti ve Svržně a vede ho tam nyní v bývalých armádních objektech mladá podnikatelka , s níž jsem si zapomněl ve spěchu, 27.08.10 vyměnit vizitky, ale nahrála si mé bezprostřední povídání o Svržně a Hostouni na video a také jí posílám, doufám,že dojde, alespoň do jejího podniku, kde pracovával před 70 lety můj tatínek, tento desetistránkový elaborát.
V období od roku 1950, kdy jsem maturoval až do roku 1955 , kdy jsem absolvoval Vysokou školu veterinární, jsem měl jiné starosti než sledovat vývoj chovu koní pro armádu, a tak mi uniklo, co se dělo v roce kolem mé maturity.
Oba mí strýcové Rabas a Čepl byli myslivci a vzbudili ve mně zájem o myslivost, takže v roce, kdy jsem maturoval, jsem si ještě před maturitou udělal kurz pro myslivce v Jungmannově ulici a složil tam zkoušky z myslivosti . V době konání kurzu jsem bydlel v Jungmannově ulici čp 10 u známého mého otce a strýce již zmíněného bývalého hostouňského praporčíka Pekaře, který po skončení své vojenské kariéry vedl v Praze se svým bratrem velkoobchod s bramborami a v době , kdy jsem u něj přespával, už byl tento obchod na příkaz komunistů znárodněn . Znal jsem i děti bývalého praporčíka Pekaře, Manku a syna,který po studiu na vojenském gymnáziu vystudoval humánní medicínu.
Ještě před maturitou , to jest před rokem 1950, se moji dva už povýšení strýcové, major Rabas a nadporučík Čepl za vydatné pomoci majora Jana Tejnory z MNO zasadili o to, že chov vojenských koní byl obnoven nikoliv v Hostouni, ale na dvoře
Medný u Osečné , východně od Mimoně. Nový chov, pravděpodobně odolných , frýžských nebo východofrýžských , proti povětrnostním vlivům odolných koní ( nejsem si jist, že toto plemeno koní uvádím ze vzpomínek správně) měl sloužit armádním účelům a měl byt vychováván v přirozených poměrech bez stabilního ustájení.
Kvůli pozdějšímu zařazení dvora Medný do vojenského výcvikového prostoru, musel chov těchto koní být přesunut na nedaleký
dvůr Sedliště u Brniště, severně od Mimoně a jižně od Jablonného v Podještědí, při silnici č. 270. Strýc Čepl bydlel nejdříve na dvoře samotném, společně s vojenskou posádkou. Mám uchovány v paměti nádherné výhledy do kraje z koupelny jeho bytu, z rohu obytné budovy dvora. Později se přestěhoval do údolí, pod dvůr, při silnici vedoucí do Luhova, vedle nádherné vily obývané už majorem Rabasem. K oběma jsem jezdil na prázdniny, občas i se synem majora Tejnory, Janem . Našimi známými byl i zdejší pan nadlesní Gruss, který působil v okolních vojenských lesích a oslovoval mne po starosvětsku „pane doktore“, už v době, kdy jsem do dosažení doktorátu měl ještě celkem pět dlouhých perných roků studia. Pomohl mi s koupí loveckého trojáku za peníze, které jsem si vydělal v mimoňské traktorové stanici jako brigádník - traktorista. Troják mám dodnes a lovím sním . S traktorem jsem z Mimoně jezdil „domů“ na Sedliště, kde jsem s ním přes noc parkoval. Traktor se musel každé ráno natáčet klikou a byl značky Škoda (stejný typ traktoru jsem si později vyfotil na památku při práci na poli, viz obrázek mého webu.
www.fotkymotl.net, číslo 02302 C z roku 1963.
Když jsem po létech navštívil Sedliště, byla vila, kde bydleli moji strýci v dezolátním stavu, chatička z vedlejšího parčíku, ve které přebýval výr, se kterým jsme chodili se strýcem Rabasem na lov pernatých dravců, ( tenkrát ještě povolený) už také neexistovala. Výra jsme krmili drobnými hlodavci tenkrát i s ještě hojnými sysly, také mnou zastřelenými drobnými pěvci, hlavně ťuhýky (ano tak se to tehdy dělalo). Nad vchodem do dvora Sedliště umístěný znak H, s protknutým mečem ,( zmíněný i v historické audionahrávce z roku 1937) , neklamný bývalý ožeh hostouňských koní tam ještě zůstal, ale nikdo už nebyl schopen vysvětlit, co vlastně znamená. Tak rychle se zapomnělo na slávu hostouňského hřebčína. Velitelství vojenské posádky Sedliště sídlilo ve
Stráži pod Ralskem , do kterého na koni jezdil každý den strýc Rabas na koni ve svých přes padesáti letech ze Sedliště
Chov koní na Sedlišti vydržel nejméně až do roku 1955, což si pamatuji proto, že jsem na hříbatech tam chovaných v posledních semestrech Vysoké školy veterinární prováděl, pokusy k mé disertační práci s názvem „Hladina sulfadimidinu v krvi hříbat a jeho dávkování“ . Na rozdíl od současných novodobých absolventů třebas plzeňské právnické fakulty tuto disertaci mám stále k dispozici a dokonce i index ze studia se třemi velmi dobrými a celým zbytkem jenom samých výborných za všechny ostatní složené zkoušky - asi proto, že se nemusím stydět za výborný výsledek svého studia, jakého dosáhne těžko jenom málo absolventů, byť jenom základních a středních škol.
Pravděpodobně pro to , že se na území Stráže pod Ralskem a sousedního Hamru nalezlo ložisko uranu, který se tam začal těžit,čekal chov koní na Sedlišti další stěhování, a to tentokrát na severní Moravu do
Rudné pod Pradědem. Pamatuji se, že na pozvání dr. Večeři jsme jeli se strýcem ještě za dob studií , tedy před rokem 1955 do Albertovce na hon na zajíce, na který jsem jel z Brna přes Bruntál , kde přisedl do vlaku strýc Rabas. Chov koní tedy musel být už nejméně v roce 1955 přestěhovaný do Rudné pod Pradědem . Strýc Čepl tam bydlel nejdříve v malých novostavbách naproti stájím koní ( viz obr 00655 C z roku 1957 na mém Webu, později, po odchodu do civilu, bydlel ve statku, který koupil nad budovou pošty (viz obr. 02123 C z roku 1961 ). Strýci Rabasovi, jako veliteli objektu, byl upraven statek u cesty za sochou Jana Nepomuckého, nad potokem , naproti poště. Když jsem toto místo navštívil po létech, byl statek už v rozpadu, ale říká se tam ještě dodnes na Rabasce nebo Rabasovně. Vojenské velitelství chovu koní bylo ve vilce skoro na konci Rudné, směrem k Malé Morávce, na pravé straně .
Nemohu opomenout, jak se strýc Rabas zasloužil, za dramatických okolností, o postavení bytelného přístřešku pro volně ustájené vojenské koně na pastvině při silnici vedoucí z Rudné do Malé Morávky, na malé výšině, u pravé strany silnice. Chtěl bych okolnosti jejího vzniku podrobněji popsat, aby neupadly v zapomnění. Major Rabas byl vlastně , stejně tak, jako ostatní důstojníci pocházející z éry kavaleristů Rakouska - Uherska nejen výborným jezdcem a trenérem koní, ale i zemědělským odborníkem, hlavně v oboru pastevního odchovu odolných koní. Studoval zemědělskou literaturu z doby Rakouska - Uherska a často mi zajímavě vyprávěl , jak s několika páry volů, bez jakékoliv motorizované techniky se obhospodařovaly zemědělské plochy za starého Rakouska – Uherska, rovnající se počtem hektarů aktuelní ploše např. objektů v Rudné pod Pradědem. Asi si tehdy ještě neuvědomil, že za stara lidé pracovali poctivěji a pilněji a hlavně nestávkovali a neflákali se.
Pro potřeby volně se pasoucích koní na pastvinách v okolí Rudné pod Pradědem chtěl postavit přístřešek, pod kterým by se koně mohli schovat před sluncem, deštěm a sněžením. Jako velitel objektů pro chov koní si našel starého, poctivého řemeslníka, tesaře z okolí a položil mu otázku, zda by takový přístřešek byl schopen podle jeho představ, které mu načrtnul, postavit. Kdo tím tesařem byl, s bohužel už nepamatuji. Přístavek byl bez schváleného projektu, bez složitých plánků a příprav, a za předem domluvenou, poctivou cenu v krátké době řemeslníkem postaven. Bytelný přístřešek tam stál ještě v době ,kdy jsem po létech Rudnou pod Pradědem navštívil a věřím tomu, že pokud neshořel anebo nebyl jako „překážející“ objekt zbourán, stojí tam dodnes, doufám, že se v tomto ohledu nemýlím.
Hrozící trest, pokuty a snad i degradaci strýce, který si dovolil takový objekt bez schválení vyššími instancemi a angažování „armády“ drahých a zbytečných úředníků - a ještě „vojenský objekt “ k tomu - postavit bez stavebních příprav, plánů a projektů inženýrů, snad odvrátil ještě tehdy na Ministerstvu národní obrany sloužící, jeho kamarád, major Jan Temnota. To by, možná, mohl potvrdit můj kamarád, jeho syn, Jan, kterému také posílám jednu kopii tohoto elaborátu.
Když oba strýci odešli během pobytu v Rudné do civilu a do penze, přešel chov koní na státní statek v Bruntále a strýc Rabas tam dělal u statku trenéra závodním koním a zúčastnil se v této funkci např. závodů v Olomouci s jezdcem Koptíkem (viz obr. 01197 C až 01219 C z roku 1958). Strýc Čepl dělal v penzi tajemníka obce Rudná a po smrti své ženy, zakoupený statek nad poštou prodal a odstěhoval se do Červeného Kostelce za svou sestrou a v roce 1973 zemřel
Strýc Rabas se konečně v penzi , po vystěhování „neprůstřelného“ nájemníka ve svém domku zděděném po rodičích, s moji vydatnou písemnou pomocí pro úřady, do domku v Horšovském Týně odstěhoval . Často jsem ho tam až do jeho náhlé smrti v roce 1965 navštěvoval a využíval jeho pozvání včetně pozvánek pana Cimpricha ze Svržna k hromadným honům na drobnou zvěř v okolí Hostouně a Horšovského Týna .
Tak se zakončil život posledních vojenských koňařů, mých strýců, pocházejících ze slavného vojenského hřebčína v Hostouni
VRACÍM SE NYNÍ K HISTORICKÉ AUDIONAHRÁVCE, KTEROU MI ZASLAL, PAN VÁCHAL a kterou mám k dispozici ve svém rodinném archivu.
Mám k ní následující všeobecné poznámky : Byl jsem překvapen, že v historické nahrávce z 10.09.1937 se nevyskytuje ani jedno jméno důstojníka, kromě jména mého nepokrevního strýce, tehdy štábního kapitána Josefa Rabase, který vedl, podle té historické nahrávky, jezdecký výcvik vojáků v hostouňském hřebčíně. Možná, že v tom byl úmysl neprozrazovat ani jména důstojníků ani jména dvorů, které patřily k hostouňskému hřebčínu, před očekávanou hrozbou Hitlera a Henleina , že obsadí bývalé Sudety.
Poznámky k jednotlivým minutám audionahrávky :
Od začátku nahrávky :Já jsem se domníval, že velitelem hostouňského hřebčína byl podplukovnik Pekrnovský. Je dost možné, že po jeho odchodu do penze po něm nastoupil major Hanuš Keil, zmíněný panem Váchalem v rozhovoru s redaktorkou Jarošovou. K jeho osudu, i pro pana Váchala, mohu sdělit , že ještě po roce 1970 žil na penzi v Dobřichovicích u Prahy . Toto městečko jsem měl od roku 1970 ve svém obvodě jako obvodní veterinář, půjčoval jsem si od majora Keila německý časopis Wild und Hund a také jsem slyšel , že zahynul pod koly vlaku, ale nevím v kterém roce.
0:11:23 v nahrávce mluvící veterinář byl určitě MVDr. Hlaváček , který objížděl na koni hostouňské dvory a jednou měl vážný úraz , když se pod ním splašil kůň a táhl ho zavěšeného za třmen po terénu v okolí Hostouně než doběhl zpět do stáje a byl vojáky zastaven. Na štěstí úraz nenechal žádné trvalé následky. MVDr Hlaváček pracoval za války na Ministerstvu zemědělství, kde napsal několik populárních brožovaných příruček nejen z oboru chovu koní, ale i koz. Navrhl na začátku války i místo pro mého tatínka v Pokusných objektech v Průhonicích .Veškeré shora zmíněné příručky mi Dr. Hlaváček dal s věnováním, když jsem u něj, jako u obvodního veterináře v Jičíně, po té co skončil jako podplukovník u armády , v roce 1955 procházel povinou praxí před dokončením Vysoké školy veterinární v Brně . Znal jsem i jeho přísnou paní a dceru Barunku, provdanou Filipovou nebo Filípkovou a bydlel jsem u nich v létě, během praxe v Jičíně, v jejich zahradním domku . Jako hotového veterináře mne také Dr . Hlaváček navštívil na mém prvním působišti, po absolvování školy, v Teplé u Mariánských lázní.
0:15:11 v nahrávce je zmiňován mateřský dvůr a plemeníci , jejichž fotografie jsem měl po otci, ale někam jsme je založil, takže je nemohu okopírovat, do doby než je najdu
0:16 00 v nahrávce mluvíc praporčík je s největší pravděpodobností praporčík Panc, jehož heslem bylo : „prázdný pytel nestojí“ a proto vydatně krmil nejen hříbata a jejich matky a plemeníky, ale přál i sobě samému a s mým dědečkem soutěžili, kdo měl více přes sto kilogramů tělesném hmotnosti , což oba zjišťovali vzhledem ke své statnosti a váze na dobytčích váhách.
0:20: 54 zajímavý je údaj o tehdejších cenách plemeníků , které , obdobně , jako dnes ,dosahovaly až stotisícových částek v hodnotné, tvrdé, tehdejší, prvorepublikové měně, v československých korunách,.
0:22:00 je zmiňován jako jediný důstojník jménem, tehdy, štábní kapitán, můj už zmiňovaný strýc Josef Rabas , který bydlel buďto přímo v dnešním domě pana Váchala nebo v jednom ze sousedních domů v ulici v Zátiší, což by se dalo zjistit z městských zápisů o obyvatelích a
zajímalo by mne to
0:25:53 na této pozici je stoprocentně hlas mého otce Františka Motla, narozeného 14.09.1902, který v té době byl jediným rotmistrem podkovářem hřebčína Hostouň a opravdu pracoval v podkovářské dílně ve Svržně, kde je navíc slyšet na historické nahrávce ruch kovárny. K jeho povinnostem ,při kterých jsem ho často jako kluk pozoroval, patřilo i provádění ožehů koní značkou hřebčína a čísly podle rodokmenů koní. Myslím, že si každý dovede představit, jak jsem byl dojat, když jsme slyšel hlas svého otce z doby před 73 lety.
VE VZPOMÍNKÁCH SE MI UCHOVALY z HOSTOUNĚ NÁSLEDUJÍCÍ:
V době, kdy se Hostouni stavěla dlážděná hlavní silnice, došlo k nějaké hádce mezi dělníky a jeden z kontrahentů dlouhou tyčí, na níž zůstaly asi přibité hřebíky, poranil druhého muže , do poloviny těla obnaženého, který krvácel z četných ran na horní čáti těla až do doby než vrchní strážmistr Nový, tehdy s obvyklou puškou na rameni, tento spor ukončil v jednom domovním průchodu.
Mezi bývalou trafikou pod statkem pan Bauriedela a jeho statkem bydlela rodina Maierlů a kamarádi mého vrstevníka Franze Maierla mne ve statku tohoto sedláka jednou jako Čecha „zatkli“ a byl jsem nucen před nimi polykat zubní pastu. Ze zajetí velké většiny kluků, které jsem nemohl přeprat, jsem se dostal lstí, když jsem se vymluvil, že se do „zajetí“ vrátím, když mne pustí na chvíli domů, abych „něco vyřídil“ a samozřejmě už jsem se k nim nevrátil.
Pamatuji se, jak můj tatínek spával v posledních dnech Československa s pistolí pod polštářem , jak Němci při obsazování Sudet měnili české silniční tabule za jejich žluté s černými nápisy, jak můj německý strýc Karel vyprávěl doma invektivy německého hostouňského lékárníka Justa z války, nadšeného nacisty, který , když ho viděl u vody číst červeně zbarvený magazín, ho provokoval asi podobnými slovy :¨“ Ách támhle máme také jednoho rudého.. Jak mi sdělil pan Váchal, lékárník Just otrávil –jako „napodobitel“ nacistického ministra propagandy Goebelse - ke konci války celou svou rodinu a jako jediný byl zachráněn.,Jak skončil zachráněný nacista v českých rukou dychtících po oprávněné pomstě na nacistech, nevím.
Vedle domu čp.80 měl sídlo zvěrolékař Hegenbart , který na svém dvorku často ošetřoval nohy a zuby koní,což jsem mohl pozorovat z prvního patra domu. Naproti přes ulici vedoucí do Mutěnína, na níž se v zimě bavili obyvatelé Hostouně jízdou po ní na saních , (aut tehdy samozřejmě nebylo na silnicích tolik, jako dnes ) bylo řeznictví a porážka tzv. „rohového“ Maierla : „Eck“maierla , jemuž dědeček na neustálé naléhání , nakonec, ještě za války, prodal předposlední ze svých stojacích, ukázkových bicích hodin , a to světlehnědé prosklené hodiny s půlkulatým vrškem. Druhé stojací, tmavě hnědé, prosklené a už dnes nebijící hodiny stojí dodnes v mé pracovně.
Vzpomínám matně na oslavy 28. října v hostouňském zámku, kde praporčík Pekař na slavnostních přehlídkách vedl vojáky prezenční služby pochodem v útvaru před důstojníky hřebčína. Když jsem chodil podél tehdy tmavě červené budovy buďto věznice nebo soudu pod zámkem, slýchával jsem tam pořvávání asi opilých zatčených a uvězněných, což na mne působilo značně strašidelně. Při poslední návštěvě Hostouně jsem byl překvapen bezvadným a snad i až doposud nerenovovaným stavem hostince u Gláslů (nyní „Černý orel“) . Svědčí to o poctivých stavbařích první republiky , kteří dokázali postavit budovu snad nevyžadující opravy po dobu delší než 70 až 80 let.
V domě, kde bydlí pan Váchal, v ulici v Zátiší anebo ve vedlejším domě směrem k bývalému statku pana Bauriedla bydlel můj nepokrevný strýc, v audionahrávce jmenovaný, štábní kapitán Josef Rabas a jeho žena Františka , která byla známá svou malou smečkou skotských teriéru, tzv. „smetáků“, se kterými se procházela po městě. Vedle domu pana Váchala, směrem ke kostelu, byla truhlářská dílna pana asi Veniše nebo Wenische. U této firmy objednával nábytek můj dědeček mé mamince Marii a tetě Margaretě, které si vzaly české důstojníky , mého otce a Františka Čepla
Zapomněl jsem se ještě zmínit, že v kostele v Hostouni měli svatbu jak moje maminka , tak moje teta a kopie svatebních fotek z průvodu před kostelem jsem poslal panu Váchalovi. Jedna ze svatebních fotek ukazuje i svatbu rotmistra Michálka, který si vzal také Němku, a to dceru cukrářky Honzowitzové. Měla krámek pod hostincem u Gláslů, myslím ,že na tomtéž místě je i dnes podobný krámek. Dřívější Honzowitzová a pozdější paní Michálkoví se přátelila s mou maminkou a tetou, a poněvadž český rotmistr Michálek se dal na tlak své manželky k Němcům, pravděpodobně, aby unikl oprávněnému pronásledování českých úřadů, po válce zmizel se svou ženou v Německu a jeho syn, můj vlastně vrstevník, Otakar bydlel později údajně v západoněmeckém Kasselu.
Moje maminka a teta měli ještě kamarádku Aničku Benešovou která bydlela v rohovém domě pod hřbitovem , kde je dnes bistro, pravděpodobně jejího příbuzného ( syna , vnuka , synovce ?) , který v době mé návštěvy Hostouně měl zavřeno
V šedivém domě naproti Benešům bydlela rodina Feierfalových , jejich dědeček je pohřben v rohu hřbitova ( zemřel v roce 1937 a dokonce jsem se jako malý chlapec zúčastnil jeho pohřbu, jeho dcera, nebo snad vnučka, moje teta Anna si vzala syna mého dědečka, tedy mého strýce, který byl hodinářem v Nýrsku (Johann Kunz) a tuto tetu jsme několikrát navštívil v Německu. Je také je již po smrti
Ještě si pamatuji , že se vyprávělo , že strážmistr – četník Jirka, původem Čech, při nalezení asi nějakého bezdomovce nebo potulného zlodějíčka ho našel někde v polích v kupce sena nebo slámy a zastřelil ho, údajně zbytečně a nikoliv v sebeobraně a kritizovali to občané obojí národnosti , což by dnes mělo za následek těžké obvinění a pronásledování střílejícího ochránce pořádku a zákonů Myslím, že hrob později zemřelého četníka Jirky byl ještě na hřbitově v Hostouni, ale nevím, zda tam ještě je. J,éno zastřeleného si již nepamatuji
Další vzpomínky mám z doby po osvobození města americkou armádou která, si v hospůdce na konci pravé strany ulice, vedoucí před zatáčkou nalevo, k nádraží zřídila klub. Můj strýc Karel byl silný kuřák a schovával si tajnou zásobu cigaret v už zmíněných stojacích hodinách , které nyní stojí v mé pracovně a po rázném, přísném dotazu Američana, kde má schované cigarety, se strýc asi ve strachu podíval tam, kde je měl uschované a musel pak zásobu černochovi vydat. Co nás tehdy celou rodinu překvapilo, bylo, že helma, kterou si Američan položil na dědečkovu zastlanou postel v obchodě, peřinu neprohnula, poněvadž nebyla ocelová, jenom vycházková z umělé, lehké hmoty.
A poslední vzpomínka, kterou jsem zapomněl říci při osobním setkání i panu Váchalovi, byl jsem po osvobození Hostouně asi prvním českým obecním bubeníkem ve věku asi 15 let , který dovedl v obou řečech, nejdříve česky a pak i německy vyhlašovat na veřejných prostranstvích hlášení porevolučního národního výboru , jak pro německé, dosud neodsunuté obyvatelstvo, tak pro první Čechy, kteří se vrátili do Hostouně. Pamatoval jsem si úvodní motiv z bubnování předchozího, německého bubeníka a paličkami na buben jsem si jej pilně cvičil a pak veřejně předváděl a dodnes si tu „skladbičku“ pamatuji, poněvadž to pro mne tehdy byl veliký, výjimečný zážitek a zabubnoval bych ji i po 70 létech. Je možné, že někteří staří obyvatelé Hostuně se na ri ještě budou pamatovat. Kdo mne tímto úkolem tehdy pověřil si nevzpomínám, snad syn kolegy mého tatínka z hřebčína pana Homolky, který Hostouň navštívil a snad se i tam usídlil ihned po revoluci.
Moje maminka a teta se snažily, aby babička Anna Kunzová a její syn Karel ( dědeček už za války zemřel v nemocnici v Plané), nemusely být z Hostouně vystěhováni, ale četník , vrchní strážmistr Nový, kamarád mého tatínka, byl asi také tlačen úřady k tomu, že veškeré německé obyvatelstvo, bez rozdílu ( i mají –li v příbuzenstvu české důstojníky) , musí být odsunuto bez výjimek a tak si můj otec vymohl, že alespoň drahocenné stojací hodiny jsme si mohli odvézt a stojí nyní v mé pracovně.
V paměti mi utkvěla také havárie kočáru vojenského hřebčína na silnici, při pravé straně, od nádraží k zatáčce, kde splašení koně převrátili kočár do škarpy a utrpěli při tom tak vážná poranění že museli být utraceni a já viděl už škarpu plnou krve po usmrcených a vykrvených koních
Touto smutnou a tragickou událostí končím své vzpomínky spojené s chovem vojenských koní, které jsem prožil od svého školního mládí až do dospělého věku. Pokud si pamětníci, podobní panu Váchalovi z Hostouně ještě vzpomenou na něco důležitého, rad jejich informaci uvítám
Dr. Vítězslav Motl .