Domov pro starce a stařeny - nová životní zkušenost

Olga Schmidtová 13:54 0 komentářů

Nástup paní Olgy do domova seniorů jako nová životní zkušenost

STÁŘÍ Tak to už bývá: zestárla jsem, octla jsem se najednou na tomhle světě sama samotinká a tak jsem si řekla, že s tím musím něco udělat. Přihlásila jsem se tedy do Domova starců a stařen, kde o mě pečují mladíci a mladice. Říká se jim bratři a sestry, anebo se prostě oslovují jmény: Tomáši, Michale, Alenko nebo Helenko, jak si tak člověk ta která jména zapamatuje. Když si je někdy trochu poplete, nic se neděje – Tomáš slyší i na jméno Michal a Helenka na Alenku. Kromě mě jsou tady i jiné stařenky a starouškové. Všichni velmi zajímaví a každý jiný. Osobnosti. Přitažlivé osobnosti – alespoň pro mne. Byla jsem a tak trochu možná stále jsem herečka. Hrála jsem postavy všech možných povah i věků. Herec je vlastně také tak trochu psycholog. Vžívá se přímo do duše své oběti, kterou chce na jevišti ztvárnit, aby ji pak představil obecenstvu ve své nahotě. (Myslím tím, samozřejmě, nahotu duše.)

Zde – v mém novém domově péče o starou generaci, jsem se cítila brzo jako ryba ve vodě. Stala jsem se jednou z nich. Dokonce věkem jsem patřila i mezi ty starší nad devadesát let. Tři z nich čekají už jenom jeden rok na svou stovku. Těch si hledí naši bratři a sestry nejvíce. Hladí je, krmí, lichotí jim, chválí a pyšní se jimi, neboť i oni mají zásluhu na jejich jsoucnosti. Přiznám se, že i mne tito nejstarší přitahují velice silně. Snažím se vetřít do jejich přízně. Oslovuji je nejsladším hlasem, který jsem schopna ze sebe vyloudit a jsem přešťastná, když slyším z jejich hrdla něco takového jako odpověď. Přiznám se totiž, že moje uši mi už tak dobře neslouží jako dřív a tak mnohdy předstírám, že slyším, přikyvuju, kývám hlavou, abych si udržela svého spolubesedníka ještě aspoň chviličku při sobě. Zkoumám v duchu, co asi povídá a připravuji si přitom svou vlastní reakci, aby nám řeč zbytečně nestála a my pak mohli navázat přátelství. Navazovat společná přátelství s lidmi, s kterými sdílím takřka společný osud, kteří jsou se mnou přibližně stejně staří, někteří dokonce i starší, je príma věc. Připadám si někdy jako bych mluvila sama se sebou. Já o voze a ten druhý, nebo chcete-li ta druhá, (v našem věku už na tom pramálo záleží), udržujeme každý svůj monolog k naší obapolné spokojenosti.

Náš život v Domově starců má však také svá pravidla: Ne, že byste měli v určitou ranní hodinu budíčka a museli vstávat z postele na povel, ale jako na povel máte u své postele na stole položenou snídani, která, až se uráčíte probudit, bude vaše. Podobně oběd i večeři vám strčí vždy až pod nos. Jak ale strávit ostatní chvilky všedního nebo také svátečního dne? Jste-li schopni poroučet ještě svým vlastním nohám, aby vás nesly, případně přenášely, kam si poručíte, v té které chvíli se zrovna ocitnout, je to velká výhoda proti ostatním starouškům, kteří jsou odkázáni na chodítka nebo dokonce vozítka, která tlačí sestry nebo některý ten náš brácha. No zkrátka – dokud tě tvoje údy poslouchají a tvoje hlava tě vede ještě správným směrem, tam kam má, je všechno v pořádku. Nikdo se tě na nic neptá, kam jdeš, co děláš... Ovšem, chceš-li si s někým někdy popovídat – máš v sestrách ochotné posluchače a rádkyně všech problémů, se kterými si neumíš zrovna poradit.

V domově pro staroušky existují také různé potěchy duše, legrácky s přesně vymezeným časovým rozvrhem – na příklad v pondělí se trénuje naše už tak trochu ochabující paměť a to docela zábavným způsobem. Tak třeba sestra řekne „Vymyslete si nějaké slovo, které začíná slabikou po (nebo jinou), stařečci a stařenky se pak začínají předhánět ve vymýšlení pomyslných povedených slov a je u toho legrace. Trénujeme si u toho tak trochu svou hlavu a co je ještě v ní. Odpoledne procvičujeme svoje chátrající tělo, aby nám dále sloužilo k naší spokojenosti. Mladší zdravouši by asi tímto stařeckým cvičením vsedě na židli pohrdali (na př. kroutit hlavou ne ne, ano ano a podobně); ale všechny tyto jednoduché pohyby našeho těla jsou pro staroušky k jejich prospěchu. Vymysleli si je totiž pro nás páni doktoři. Ale to není všechno. Ti zruční můžou chodit také na keramiku, ve středu zase pomáháme upéct nějaký dobrý koláč, na kterém si pak odpoledne u kávy pochutnáme a povídáme si, tak jak to v kavárně bývá. Já miluju pátky, kdy nás chodí navštěvovat pejskové, s kterými se nejdříve muchlujeme a pak jim házíme míčky nebo kulaté talíře vyrobené z látky a oni nám je ochotně přinášejí zpátky. Neschází ani kulturní dění, kdy si připomínáme třeba různá výročí slavných osobností od dvojice Hanzelky a Zikmunda až po Jaroslava Seiferta a pod. Každý z nás staroušků máme nějaký tělesný nedostatek. Já např. kromě jiného špatně vidím a špatně slyším. Sama sobě říkám – bába na odpis. Tuhle např. přišla paní uklízečka s dotazem, jestli nechci vytřít a já jsem rozuměla, jestli nechci whisky? Nevěřícně jsem zkoumala, kde má schovanou láhev s alkoholem, až mi došlo, že nebude žádná whisky, ale paní chce vytřít. Ještě nesmím zapomenout na jednu aktivitu, kterou mám moc ráda. To je, když přijde pan kaplan s kytarou a společně si zazpíváme. A pak cítíme všichni opravdovou radost.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.