Chvála internetu

Chvála internetu
aneb jak jsem se z internetu dozvěděla, kterak se seznámili mí praprarodiče
 
Když člověk přichází do let, nejen, že ho všechno začíná bolet, ale uvědomuje si, že v jeho životě začíná nabývat na důležitosti jistá kontinuita – vědomí, že odněkud a někam jdeme. Že jsme se tu na Zemi neocitli jakoby vytrženi bez návaznosti na své předky, popřípadě i na své potomky,  že zde existuje posloupnost generací. To, co jsme, jsme z velké části díky svým předkům. Člověk se tedy na stará kolena začne intenzivně zajímat o své kořeny. Začne pátrat v matrikách v naději, že objeví v rodokmenu osobu nanejvýš významnou. No, přiznám se, toto období a tento zájem neminuly ani mě. A kdo hledá, najde. Něco jsem objevila…..díky internetu.
 
V rodině mé maminky bylo všeobecně známo, že náš předek, nějaký Duras, přišel s Janem Lucemburským  do Čech – v jeho suitě, doprovodu. Protože byl z kraje okolo Bordeaux (dodnes tam stojí hrad de Duras, možno najít na Google, existuje virtuální prohlídka hradu), určitě nařezal na tatínkových vinicích nějaké ty sazenice vinné révy a přivezl je – on, nikoliv Jan Lucemburský, to je historický omyl - do Čech. A od té doby se tu v Čechách pěstuje i francouzské víno….
 
No, a co jsem se kromě informace o hradu de Duras dozvěděla z internetu? Víme, že prapradědeček František Duras pocházel ze Želenic na Slánsku. Obec Želenice má starou kroniku, kde se dozvíte snad všechno. A ta je dnes vystavená na internetových stránkách obce Želenice. A tak jsem se  přispěním místního rodáka pana Zdeňka Petržíly dostala k dalším zajímavým informacím:
 
Už vím, kdy (1455) přišel z Prahy do Želenic první Duras, jak se jmenoval (Jan), jak se jmenovala jeho paní (Kateřina), o založení gruntu č. 1, o potomcích, o narozeních, úmrtích a svatbách, o penězích, které dostali sirotci, čím byli sedláci ze statku č. 1. Několikastránková kronika, kde jméno Důras nebo Duras figuruje snad u každé zaznamenané události.
Z místní kroniky:  Roku 1455 si grunt v Želenicích zakoupil pražský měšťan Jan Důras a stal se zakladatelem jednoho z nejstarších selských rodů na Slánsku. V závěti z roku 1460 odkazuje statek o třech lánech polí v Želenicích své manželce paní Kateřině a synu Václavovi..
 
Kronika uvádí, že po třicetileté válce obec byla zpustlá, statek opuštěný, Durasové se rozprchli do okolí. Na grunt č. 1 přišli v roce 1567 Myslíkové z Kmetiněvsi, a jak bylo zvykem, i oni si začali podle jména statku říkat Durasové. (Kronika: Jakub jinak Kubeš Myslík z Kmetiněvsi koupil statek Důrasovský v Želenicích s dědinami osetými i neosetými, lukami i se vším k témuž statku příslušenstvím, též i se svršky a nábytky, kteréž jsou sobě na ceduli poznamenati dali, od Doroty Důrasky i na místě sirotků po nebožtíkovi Zikmundovi Důrasovi……).
Důležité zjištění: Na statku č.1 tedy od roku 1567 nejsou praví Durasové, nýbrž Myslíkové!
 
Statek č. 17, odkud též pocházejí mí předkové, se datuje z poloviny 16. století. Po roce 1734 přešel grunt na Jana Hrona. Po něm hospodařila po několik let sama vdova Anna Hronová. Nemajíc syna, postoupila r. 1787 grunt dceři Alžbětě a zeti Václavovi Důrasovi ze Pcher, který s ní již od r. 1778 hospodařil.  A máme tu Durase, kterého potřebujeme! Protože jeho potomek, František Duras, se v roce 1848 zúčastnil protihabsburského odboje, za boj na barikádách byl odsouzen na doživotí do olomoucké pevnosti spolu se Sabinou, Fričem a Bakuninem. Během let jeho věznění se Habsburské rodině narodil potomek, snad Fridrich, a z velké radosti panovnické rodiny dostal můj prapradědeček a jeho spoluvězňové milost – a tak se v roce 1857 mohla narodit má prababička…..
 
Až do včerejška mi bylo záhadou, jak se má prababička ze Slánska seznámila s pradědečkem Bohuslavem Kellerem z Hostinného v Podkrkonoší. Kromě internetu pomohla náhoda a vzpomínka. Když jsem byla v padesátých letech malá holčička, ukázala mi babička na známku, znázorňující vynálezce Karla Klíče, se slovy: Podívej se, to je můj strýc!. Tato vzpomínka se mi stala vodítkem. Takový vynálezce, jakým byl Karel Klíč (vynalezl hlubotisk), musí být zmíněn Wikipedií! A taky že je! V jeho životopise je napsáno, že spolu s otcem sympatizoval s protihabsburským povstáním, že byl dokonce za tím účelem i v Praze …..
 
A kruh se uzavírá: obě rodiny se poznaly „díky“ revoluci v roce 1848.  Záhada je vyřešena.Vidíte, k čemu všemu je dobrý internet!
 
P.S. Grunt číslo jedna v Želenicích prošel za dobu své existence mnoha změnami. Byl vypálen, vyplundrován, znovu postaven, opuštěn, zveleben, zanedbán…… Když jsem ho viděla poprvé počátkem sedmdesátých let, ještě stálo několik budov, jedna z nich byla obydlena. V roce 1990, to se už propadala střecha velké stodoly, statek – alespoň podle mého zdání – obydlen nebyl. A dnes? Za vysokou upravenou zdí můžu jen tušit, jak grunt č. 1 vypadá dnes…
 
A kolik je asi potomků  francouzského předka z rodu De Duras, který přišel do Čech ve čtrnáctém století s českým panovníkem, ať už  nositelů jeho jména nebo ne, žijících na Slánsku či jinde…ozve se mi někdo z nich?
 
Alena Houserová, s pomocí kroniky obce Želenice a s pomocí pana Zdeňka Petržíly ze Želenic