Červencový vánoční dárek

Jan Řehounek 14:11 0 komentářů

Psal se rok 1959. Jednoho podzimního nedělního odpoledne jsem od maminky dostal papírovou tříkorunu a s napomenutím, abych dával pozor, až budu přecházet přes ulici a bychom s rukama nedělali žádné voloviny, jsem vyrazil za kamarády Brďou a Ferdou a pak všichni tři společně do biografu. 

Co dávali za film, už si nevzpomínám, zato jednu reportáž ze žurnálu si pamatuju jako by to promítali včera. Podnik Meopta Přerov představovala svůj nový výrobek – fotoaparát Flexaret. 
 
„To musí být nádhera, podívat se do šachtičky na matnici, zaostřit, zmačknout spoušť a zachytit na film to, co vidím!“ myslel jsem si. A protože se blížily Vánoce, několikrát jsem se před rodiči o fotografování nenápadně zmiňoval. 
„Mohli bychom se vyfotit sami, viď brácho!“ řekl jsem jednou. A brácha Mirek to lakonicky potvrdil: „Jo, nemuseli bysme k fotografovi…“
 
Nadešel toužebně očekávaný Štědrý večer. Z nevelké hromádky pod stromečkem jsem jako nejmladší lovil balíčky a předával je podle nápisů mamince, tatínkovi, babičce a Mírovi. Na mne zbyly čtyři, z nichž jeden vypadal velikostí a tvarem nadějně. Když jsem ho ale rozbalil, nastalo zklamání. Nebyl to fotoaparát, nýbrž plechový buldozer. Naopak Flexaret vybalil brácha. 
Po několikerém focení v následujících týdnech, z něhož fotografie zhotovili v provozovně Fotoslužba, skončil pro bráchů nezájem foťák na dně skříně a už si na něj nikdo nevzpomněl, stejně jako já na buldozer, který mi připomínal to velké zklamání.

Nadešlo léto. Z knihovny jsem vylovil knihu, kterou táta koupil hned po Novém roce, s názvem Vyvolávejte si své filmy doma. Přečet jsem ji, jak se říká, jedním dechem. Třikrát. Náležitě poučen, jsem si za kapesné místo zmrzliny koupil černobílý film šest krát šest, červenou krabičku univerzální vývojky a sáček ustalovače. Ve čtvrtek odpoledne, kdy mamka i táta chodili z práce později, jsem se tajně chopil foťáku, po chvilce pachtění navlékl film a šel za rukama na plácek u tratě, kde jsme se obyčejně scházeli. Dvanáctkrát cvakla spoušť, když se na matnici objevily zaostřené obličeje kamarádů. Než naši přišli, byl už zase foťák ve skříni.
 
Následující úterý, po návratu ze školy, nadešla v dekou zatemněné kuchyni ta tajemná chvíle, kdy jsem rozmotaný celuloidový pás filmu protahal vývojkou nalitou v talíři, pak ho ve dřezu vypral a v dalším talíři ustálil. Po odhrnutí deky z okna na mne z průsvitných čtverhranných políček negativu kulili bílé oči v černých obličejích kamarádi. Jenomže co s tím dál? 
 
U nás v domě bydlel pan profesor Kaufman, nadšený fotoamatér. A taky mračící se bručoun, ze kterého jsme my děti měly strach. I přes to jsem, s malou dušičkou, zazvonil u jeho dveří. 
„Co chceš?“ vybafl na mne.
„Dobrý den… pane Kaufmane… já jsem… no víte, vyfotil film… tady ten…“ špitnu a natahuji ruku se svitkem. 
Popadl ho, rozvinul proti světlu a překvapeně prohlásil: „Naexponované a vyvolané to máš perfektně!“ 
Ještě jednou přelétl očima políčka filmu, chytil mne za rameno a vtáhl do bytu. V jeho fotokomoře jsem pak pod jeho vedením sám nezvětšoval svých prvních dvanáct fotografií. 
 
Večer jsem je hrdě ukázal tátovi. Chvíli, než mu došlo, o co jde, na ně koukal nechápavě. Pak se zeptal: „To´s fotil vážně ty?“ 
Devětadvacátého července jsem dostal vánoční dárek – fotoaparát Flexaret. A od té doby mě pan profesor Kaufman oslovoval „pane kolego!“


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.