Barcelona - nenaplněná vize podivínského génia

Jan Zelenka 19:25 0 komentářů

Barcelona a architekt Gaudí

Přemýšlím, jak uvést toto povídání o Barceloně. Přemýšlím nad slovy, aby byla výstižná a nebyla jen množinou superlativů a málo říkajících adjektiv. Architektura je vždy obrazem své doby. Vypovídá o mnohém. Člověk stojí obvykle v němém údivu nad těmito výtvory lidského ducha a umu. Architektura pro nás bývá anonymní a podle jejích charakteristik jsme zvyklí ji zařazovat na určité místo v časové ose. Jsou ale díla, která se tomuto schématu vymykají. Vybočují z této časové osy, jsou něčím zcela výjimečná. Vypovídají ani ne tak o své době, jako o svém tvůrci. Iniciátorem není v tomto případě společenská objednávka, jako v případě skvělých církevních staveb minulých tisíciletí, ale utkvělá myšlenka, vize, pronásledující člověka celý život. Být výjimečný je úděl velkých. Měl to být obyčejný výlet. Jeden z řady. Jeden z výletů, kterých člověk absolvuje v životě plno a které vás vždy o něco obohatí. Vystoupili jsme z autobusu na Gaudího náměstí poblíž metra. Ušli jsme těch pár metrů, které nás dělily od majestátní stavby chrámu Svaté Rodiny a z obyčejného výletu se stal rázem celoživotní zážitek. Posadili jsme se na lavičku naproti a jen se dívali. Na plánu Barcelony je to malá, šedivá podkova. A vedle tohoto piktogramu je napsáno - SAGRADA FAMILIA. Gaudího náměstí je z větší části vyplněno velkým jezerem. Kolem něj je upravená zahrada s květinami kolem. A uprostřed té ohromné plochy, kterou tvoří spolu s jezerem ještě náměstí Sagrada Familia za chrámem, se tyčí k nebi les bizarních věží a stavebních jeřábů. Dodnes nedokončený chrám, budovaný již více než 110 let, je Gaudího zatím nenaplněnou vizí. Gaudí, ve svém životě silně věřící člověk, budoval chrám podle křesťanské symboliky. Tři průčelí chrámu symbolizují narození Krista, jeho utrpení a smrt a zmrtvýchvstání. Hlavní, východní průčelí, symbolizující narození Krista, směruje právě na velké náměstí s jezerem. Toto průčelí nese čtyři věže, vysoké více než sto metrů, s polychromovanou mozaikou a je pokryté zvláštními zvířecími a rostlinnými motivy. Ostatně každé průčelí by mělo mít čtyři věže. Celkem dvanáct věží symbolizuje dvanáct apoštolů. Další čtyři věže představují čtyři evangelisty – Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Chrám by měl mít ale věží zřejmě osmnáct. Já jsem je nepočítal. Nevím, kolik z nich je hotovo. Ta sedmnáctá má být věnována Panně Marii a ta poslední, osmnáctá, ta nejvyšší, Ježíši Kristu. Ta má být uprostřed celé stavby, daleko převyšujíc věže ostatní. A na jejím vrcholu má být vztyčen obrovský kříž. Gaudí je originální. Nikoho, ani nic nenapodobuje. K této stavbě by člověk marně hledal paralelu někde ve světě. Španělská secese, maurská zdobná architektura, trochu baroka, trochu gotiky a renesance, obraz fantaskní přírody, vytesaný do kamene a nad tím vším pokora před velikostí Boha stvořitele. Pokoušíme se dostat do fotoaparátu celý chrám. Pro jeho výšku je to skoro nemožné. Obcházíme tedy náměstí až na úplně opačnou stranu za jezero, až na malé hřišťátko, kde pár dědů koulí petanque. Trochu jsme jim jejich hru narušili. Tady je záběr nejlepší. Dál už nemůžeme. Za námi jsou už jen keře a plot. Obcházíme teď chrám kolem dokola. Západní průčelí, zasvěcené umučení a smrti Krista, je dodnes nedokončené. Tohle ale není Gaudí. Až strohé linie bílých věží ostře kontrastují s dekorativní zdobností východního portálu. Není jednoduché sledovat tvůrčí představu génia. Genius je mrtev. Odpočívá dole v kryptě a nemůže vylézt na lešení, aby tak, jako to míval občas ve zvyku, usměrňoval přímo na místě postup stavby. Nejsou plány, jen pár nákresů a zbožné představy, jak by to asi mělo být. Obávám se, že ani Gaudí neměl ujasněnou konečnou podobu chrámu. Chybí zde jeho tvůrčí myšlení a schopnost improvizace, jeho tvrdošíjnost, s jakou uváděl do skutečnosti své sny a představy. Chybí tu možná jeho až fanatické náboženské zanícení. Těžko ale dělat účet dnes, když do konce stavby chybí mnoho a mnoho let. Na této západní straně je dnes hlavní vchod do chrámu, muzeum a krypta s hrobem Gaudího. Sem dolů vnikla v r. 1936, na samém začátku občanské války, fanatická lůza a zničila vše, co ji přišlo pod ruku. Gaudího nákresy, plány, skicy, různé konstrukce, modely staveb. Dva dny tady vše systematicky ničili. A nakonec vše zapálili. Lůza je všude stejná. A není to jen záležitost nějaké historické doby. Platí to i pro dnešní čas. Psychologie davu je nevyzpytatelná. Stačí jen malý impuls, jiskra a dav se dá do pohybu. A zničí vše, co mu přijde do cesty. A ten fanatický dav, který jednoho červencového dne roku 1936 vnikl do krypty Chrámu Sagrada Familia, zneuctil dokonce i hrob samého Gaudího. Dnes se můžeme památce geniálního architekta, tady v kryptě, poklonit v klidu. A uvědomit si přitom, jaký odkaz nám vlastně zanechal. Pokud jsme schopni a ochotni o tom přemýšlet a snažit se tomu alespoň trochu porozumět. Stavba chrámu je od samého začátku financována jen z příspěvků věřících a sponzorů. Proto trvá již zmíněných více než 110 let. Gaudí neměl žádný centrální projekt, pouze dílčí studie originálních konstrukcí a forem. Současná skupina architektů, která dostavuje chrám, má těžkou úlohu. Snaží se však držet se jeho originální myšlenky a postupů. Gaudího mozek ale nikdo nahradit nemůže. Mozek geniálního podivína, jehož tělesná schránka sice existovala v reálném světě, ale jeho duch se postupně tomuto reálnému světu i lidem, v něm žijícím, vzdaloval. V jeho světě existoval jen neměnný a vyčerpávající stereotyp práce a zbožnosti. Gaudí určitě nevnímal tramvaj, která přeťala jeho myšlenky. Mohl ještě pár let modelovat své návrhy, vylepšovat detaily, hádat se o drobnosti. Když zemřel, bylo mu 74 let. Nemějme za zlé architektům, dostavujícím Gaudího vizi, pokud nepostaví přesnou kopii Gaudího. Nemohou. Gaudí byl jen jeden. Barcelona byla pro mne vždy obestřena kouzlem neznámého a nepoznaného. Barcelona a Picasso, Barcelona a Gaudí a k tomu slunce a moře. Pochopitelně nejen Barcelona. Bylo to celé Středomoří. Kouzlo neznámého je najednou skutečností. A já se ženou najednou vystupuji uprostřed dvoumilionového města, v přístavu kotví obrovské obchodní lodě a na konci palmové promenády se na nás dívá se svého padesátimetrového nadhledu bronzový Kolumbus. Od moře fouká vítr a přes koruny košatých palem obdivujeme nekonečné modré moře. Před námi je dvoumilionové město. Barcelona je nabita památkami, lidmi a zvláštní slavnostní atmosférou. A katalánským sebevědomím. Není města víc katalánského, než je Barcelona. Ortodoxnímu Katalánci nemůžete říci, že je Španěl. On není Španěl. On je Katalánec. A mluví takovou zvláštní španělštinou. Člověk si musí zvyknout na trochu jiné koncovky. Katalánské jsou nápisy ve výlohách, v katalánštině jsou psané poutače, programy nejrůznějších akcí i jídelní lístky. Když ale na ně promluvíte španělsky, určitě vám i v té řeči odpoví. K turistům se chovají slušně. Pokud ovšem turista není Španěl. Ale bomby na ně zatím neházejí, tak, jako v Baskicku. Šlapeme poslušně s průvodcem, posloucháme jeho výklad a snažíme se neztratit. Rozlehlé náměstí Placa Reial působí zvláštním dojmem. Je vystavené v jednotném stylu, s arkádami kolem dokola a lucernami i dlažbou od mladého Gaudího. Náš průvodce Gaudího tak trochu opomíjí. Ale i kdyby Gaudího přímo zbožňoval, neměli bychom na něj stejně mnoho času. Pravdou je, že pro někoho jsou Gaudí i jeho práce, rozeseté po celém Španělsku, těžko pochopitelné. A tak ze všech jeho barcelonských staveb vidíme jen Chrám Svaté Rodiny a tady to pěkné náměstíčko s lucernami. Víc nestihneme. Vracíme se zpět na Ramblu. Spousta květin, komedianti, živé sochy, hudba. Rambla žije naplno. V kavárničkách sedí lidé, kteří nikam nespěchají. A klidně si popíjejí kávu, červené víno a živí se paellou. Závidíme jim. Cestou k autobusu přemýšlím o Gaudím a jeho chrámu. Má být dostavěn někdy okolo roku 2025. Tedy ještě asi za 30 let. Pokud ovšem nevyschne sponzorský tok peněz. Asi si budu muset potom opatřit podrobnějšího průvodce, abych se v té přemíře symbolů vůbec vyznal. Vždyť ten chrám je jeden veliký symbol. A což teprve, až bude dokončený. Aby člověk zcela pochopil Gaudího stavby, musel by se dívat do jeho duše. Takové oči nikdo nemá. Ani já. A já bych rád pochopil alespoň něco. Vždyť je to za pouhých třicet let. Co to je? Tak na shledanou v Barceloně. Za třicet let. U naplněné vize podivínského génia. Barcelona, srpen 1995


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.