Babiččin zájezd do Jugoslávie

Martin Kozlovský 20:42 0 komentářů

Příběh o tom, jak má babička pašovala valuty za hranice.

„Já moc zajímavých příběhů nemám, můžu ti povědět leda tak o pašování věcí za hranice.” Tak začalo vyprávění mé babičky o jak to ona sama popisuje „nejvyhrocenějším” zážitkem jejího života. 
 
„Když jsem byla mladá, tak jsme pracovaly v Destile, to byla firma, kde se vyráběly kotle, já je teda nevyráběla. Pracovala jsem v kantýně. Jednou za mnou a tvou pratetou přišel jeden kolega a nabídl nám, jestli nechceme s firmou na zájezd do Jugošky. Já jsem byla šťastná jak blecha! To víš, za nás se jen tak jezdit nemohlo. Problém byl, že když už ses za ty hranice dostal, tak sis tam prakticky nemohl nic koupit, protože na hranicích kontrolovali, co si s sebou bereš za věci a kolik máš peněz. No a jelikož sis s sebou těch peněz nemohl nic vzít, tak jsme si braly valuty.” 
 
„Valuty?”
 
„No, to byli cizí peníze. Dolary, šilinky, franky, a tak podobně. Když přišel den, kdy jsme měly jet, tak jsme s Pavlou (prateta) pořád přemýšlely, kam to dáme. Nasedly jsme do autobusu a zastrčily jsme to za sedadlo. V tom autobuse byly kožený sedadla a pod hlavou jsi měl takový přehoz na suchý zip. Tak jsme to schovaly jak nejlíp jsme dokázaly a jelo se. Cesta byla sice dlouhá, ale nenudily jsme se. Když jsme přijely k hranicím, předaly jsme lístky se seznamem věcí, co si bereme celníkům. Jeden z nich se zeptal: Vezete někdo něco, co nemáte na seznamu? Samozřejmě mu nikdo neodpověděl. Ukázal prstem na 3 lidi, které si vzali před autobus na osobní prohlídku, vzali Michala, to byl kolega z práce a dva další, které jsem neznala. Pak do autobusu přišli další a začali prohledávat. Nejdříve chtěli, abychom jim otevřely kufry, tam jsme nic neměly, takže jsem si nebála. Pak ale přišlo to horší, začaly sahat přesně na místo, kde jsme měly schované valuty lidem na začátku autobusu. Začal mi běhat mráz po zádech a já se začala modlit a přemýšlet o tom, co se stane, když je najdou. Když přišel jeden z celníků ke mně, hezky jsem se usmála. To byl možná ten důvod, proč mi jen prošacoval kufr a nechal mě být. Spadl mi takový kámen ze srdce a cítila jsem takovou úlevu, jako nikdy v životě. Všechno bylo v pořádku, tak jsme dostaly povolení a mohly jsme jet.”
 
„A co jste si tam s Pavlou za ty pašovaný peníze koupily?”
 
„No to, co tady v Česku nebylo. Takový krásný černý boty, mamince jsem dovezla tričko, tatínkovi knížky, který byly tady zakázaný, samizdaty. A víc už si nepamatuju.. bylo to dávno. Jo počkej, ještě jsem si koupila takovou moderní bundu, někde mám fotku, když ji mám na sobě a držím v náručí tvou mamku, najdu ji...”