Ach ten sníh...

Ach ten sníh...

   Zaslechla jsem zprávu, že v některém z minulých roků v Praze asi 100 sypačů řízených počítači, v jeden den, kdy tam byla kalamita –  „napadlo několik cm sněhu „ –  všechny vyjely...

  Nedá mi to, abych si v letošní zimě, která zatím u nás není bohatá na sníh – připomenula dobu,  jak se odstraňoval dříve sníh dřevěným pluhem...

  V mém dětství jsme vždy před nadcházející zimou dávali mezi okna našité pytlíky vyplněné drobným senem a ještě je obalovali úhledným papírem, aby zima tak moc nešla do obytných místností škvírami v oknech.
  K nepoužívaným vratům nebo ke dveřím od chlévů se dávala sláma, aby byla i více chráněna zvířata před velikými mrazy...
  V roce 1952-53 byla dlouhá tuhá zima i s velkou sněhovou nadílkou. V té době v mé rodné vesnici neměl nikdo ani osobní auto, autobus jezdil do města jen velmi zřídka.
  Pod lipou na malém náměstíčku byl velký sněhový pluh – byl to pro mne v mém věku 6ti let obrovský kolos z tvrdého dubového dřeva. V té době bylo ve vesnici jen něco málo přes 30 tažných koní, ti nejzdatnější pomáhali i přes zimu udržovat pomocí tohoto kolosu sjízdnost silnice.
  Moji rodiče měli koně dva – hřebce Šemíka a klisnu Adu, takže nepatřili k těm nejsilnějším, ale přesto občas vyšla povinnost, aby tatínek také někdy silnici protáhl. Vzal mne s sebou jedno odpoledne, abych mu něco přidržela, kdyby se pluh musel na jedné nebo obou stranách rozevírat...
  Přes vesnici jsme jeli se staženým pluhem, cesty byly užší a já si sedla vzadu na široké břevno pluhu. Za vesnicí se pluh z obou stran rozevřel, protože silnice byla širší a koně museli už vynakládat více síly...
  Tatínek mne pobídl, abych se šla ohřát domů, že to zvládne už sám – ale zítra za tmy, že mne vzbudí a projedeme to spolu – byla jsem nejstarší dítě.
  Brzy ráno za úplné tmy jsem na sebe dala co nejvíce oblečení a už stála ve dveřích maštale, z které na mne dýchalo teplo koní. Nabalený tatínek měl na sobě kabát, podšitý králičími kůžkami, koně přehodil houněmi  - z obou stran zavěsil rolničky. Já jsem měla menší podložku z kozí kůže, která se vešla vpředu na špičku pluhu, kam jsem se dobře vešla stočená do klubíčka...
  Pluh byl přimrzlý, povel „Vijóó“ se musel opakovat dvakrát. Kolos se rozjel a tatínek - v rukách otěže, šel rozvážným krokem vedle roztaženého pluhu. Všechno kolem nás bylo panensky bílé , místo rybníčku bílá pláň. Koně našlapovali tiše, sníh občas zavrzal pod těžkými botami – filcáky tatínka...
  Padaly drobné sněhové vločky a občas mi nějaká spadla až do oka. Krajina kolem byla úplně jiná v bílém světle měsíce a když jsme přijeli do lesa už jsem se začínala i bát...
  „Prrr“ tatínek zastavil a řekl: „Mosiš slizt z ploho, zmrzla bes... Mosiš jit pěške jako já, ale za plohem...“
  Poslušně jsem slezla a skutečně cítila celé tělo ztuhlé... Tatínek dal každému z koní skývu chleba, kterou vytáhl z kapsy a po chvíli povel: „Vijóó, zaber Šemiko a Ado...“ Občas jsme stáhli jednu stranu, druhou, ale pak už zase roztáhli těžká břevna...
  Teď přišlo místo, kde byly hromádky škáry, aby si někteří řidiči sami - kdyby nemohli projet a klouzalo jim to -  mohli posypat cestu...
  Uslyšela jsem zavolání: „Kdebe to koně do kopečka nehotáhle a ploh začal cófat, hotiké pryč a skoč doprava... Nestalo se tak, koně to vytáhli, ale oči byly stále na stopkách -  aby koně někde nesjeli do patníku u cesty a já se už víc začínala bát sama vzadu a vyděšeně se v duchu modlila – Andělíčku, můj strážníčku... Už jsem nemohla, cítila jsem, že už se potřebuji položit na sníh a zavřít oči...
  Tatínek se naštěstí otočil a uviděl mne jak sotva jdu. Zastavil koně, vzal mě do náruče a znovu položil na malou podložku u špičky pluhu a zabalil do kozí kůže...
  Už jsem viděla vršky dřevěných zábran proti sněhu, pak po obou stranách vršky vzrostlých stromů třešní a to už jsem věděla, že se blížíme k vesnici. A stromy obalené krásnou jinovatkou a sněhem jakoby mi šeptaly – zavři oči, teď už můžeš...
  Doma mne tatínek ani nesvlékl, jen zul boty, položil do peřin abych rozmrzla a jen tiše řekl: „Vodpočni si a ať se tě něco pěknýho zdá, autobus ož bode muct projet...“
  Věděla jsem, že Šemik a Ada dostanou za tu dřinu oves, seno a vodu a už jsem nevěděla o světě...

  A ještě na závěr moje malé přáníčko:

   … Ať se každý den v tomto přestupném roce 2016 stane jiskrou, která vzplane a zažehne lepší budoucnost -
- ve které bude všeho dost -
- hlavně těch překrásných dní k naprosté spokojenosti všech a co nejméně problémů...