Útěk do Itálie

Kristián Both

V roce 1988 se rodina Bothových rozhodla emigrovat před komunismem do Itálie, na toto období můj táta rád vzpomíná i po několika letech.

Tento text popisuje emigraci rodiny Bothových v roce 1988 do Itálie. A jaký život v Itálii v této těžké době probíhal?

Můj otec se narodil v roce 1974 v Brně. Žil a studoval zde do roku 1988, kdy se jeho matka po návštěvě příbuzných ve Švýcarsku a Německu rozhodla pro emigraci na Západ.
Díky získané důvěře, že se vrátila zpět ze Švýcarska do socialistického Československa, jí byla umožněna dovolená v Jugoslávii. Proto se rozhodla emigrovat se svými syny z Jugoslávie do Itálie. V této době byla už rozvedená, a proto ji nic nedrželo v socialistickém Československu.

Trasa do Jugoslávie musela vést přes Bratislavu a Maďarsko kvůli železné oponě, cesta proběhla v pořádku a všichni se dostali až do města Pula v dnešním Chorvatsku.
Odtud měl vést únik ven z totality.

V srpnu 1988 se matka se syny přiblížili k hranicím Itálie u města Terst, kde na ně čekali celníci, kteří jim nijak nebránili ve vstupu do Itálie, jen ten italský je varoval, aby se vyhýbali kontrolám dokladů slovy: „No polizia.“ Tím je upozornil, aby nešli na policejní stanici, jelikož neměli vízum. I přesto museli požádat o politický azyl. Jejich cesta dále směřovala do Brescie, kde měla matka mého otce kamarádku provdanou za Itala, zde přespali. Druhý den se vydali do Milána na policejní ředitelství, kde požádali o politický azyl. Ten byl téměř okamžitě zamítnut a najednou nikdo nevěděl, co dělat dále.
Díky českému knězi Motalovi, který už několik let v Miláně žil a sloužil mše, se povedlo rodinu ubytovat v zařízení pro uprchlíky. Dokud si nenajdou práci a jiné bydlení.
Msgr. Motal se postaral o bydlení, oblečení, školu a dokonce i fotbal pro děti. Proto můj otec doteď hraje fotbal, v Itálii se koneckonců fotbalem žije.

Tedy během pár týdnů můj otec a jeho bratr začali chodit do italské školy a fotbalového klubu. Bratry doučovala jedna starší paní a velice rychle se naučili mluvit italsky. Samozřejmě ne že by je italština nějak bavila, ale museli zatnout zuby a naučit se pro ně zcela nový jazyk. V této době chodili do školy v Bussolengu a jejich matka zde pracovala jako švadlena. Po třech měsících se vrátili do Milána, kde bylo možno získat více práce, takže matka hlídala děti a uklízela byty. Zatímco synové docházeli do školy v Miláně a zvykali si v novém domově.

V Miláně můj otec se svým bratrem dokončili svůj první rok na základní škole.
Přes matčinu kamarádku se seznámili s jejím přítelem z Brescie, který zde provozoval malou stavební firmu. Takže po několika měsících došlo k poslednímu stěhování do Brescie. Tady dokončil můj otec svoji povinnou školní docházku. Bratři si našli brigádu v pizzerii, za výdělek si můj otec s bratrem pořídili svůj první počítač, legendární Commodore 64. Když do Itálie dorazila zpráva o sametové revoluci, bylo poměrně jasné, že se jednoho dne vrátí zpět do rodné vlasti.

Následně se v létě 1990 můj otec vrací do Brna, tady dokončí střední školu a následně i Masarykovu univerzitu. Na filozofické fakultě vystuduje italštinu a dějepis. Během studií na vysoké se věnuje tlumočení italštiny, což má jako přivýdělek, kterému se po dokončení vysoké školy začne věnovat profesionálně. Doteď jazyk nezapomněl, mluví plynulou italštinou a několikrát se se mnou, s mým bratrem a mojí matkou vydal do Itálie.
Jeho matka se rozhodla zůstat v Itálii, doteď žije v Římě.

Otec dodnes rád vzpomíná na období, které v Itálii prožil, na kamarády, fotbal i dobré jídlo. Díky shodám náhod, ale také hodným lidem ochotným pomoci mohl prožít nezapomenutelný čas ve světe za železnou oponou.