Moje pababička jako deváťačka

Po druhé světové válce chodila prababička do dřevěné školy, která stála v přízemní budově. Navštěvovala osmý a devátý ročník spolu s dalšími více než třiceti spolužáky. Byla to doba krátce po válce, kdy byl život velmi skromný a nic nebylo samozřejmé.

Od osmého ročníku se dívky ve škole zapojovaly do pomoci mladším dětem. Protože mnoho žáků docházelo z kopců a samot, takzvaných pasek, vařilo se přímo ve škole. Ve školní kuchyni připravovala paní ředitelka spolu s jednou či dvěma staršími dívkami husté polévky, které se před hlavní přestávkou rozdávaly dětem. Polévka se nalévala do velkých kbelíků a stavěla se před jednotlivé třídy. Ač se to dnes může zdát úsměvné, tehdy to byla pro děti po válce velká pomoc a často i jediná teplá strava během dne.

Žáci devátého ročníku byli velmi aktivní a samostatní. Vydávali školní časopis a měli dokonce vlastní redakci. Psali o dění ve škole i o událostech po válce, které považovali za důležité. Když se jim nedařilo prosadit své názory, prababička se často obracela na paní ředitelku, se kterou při vaření mluvila o problémech třídy. Paní ředitelka se za ně dokázala postavit.

Jedním z takových případů byla snaha o změnu učitele, se kterým nebyli spokojeni. Nakonec se jim podařilo dosáhnout svého a do třídy přišel nový učitel, kterého si žáci velmi oblíbili. Podle jeho slov byl jejich ročník výjimečný. Tento učitel se později stal ředitelem gymnázia ve Vsetíně.

Školní život nebyl jen o učení. Žáci sportovali, nejčastěji hráli volejbal na hřišti za školou. Dívky se také učily vařit, což bylo po válečných letech něco, co ve školách dříve chybělo.

Prababička chodila do školy pěšky přibližně hodinu, a to přes hory, nikoli po silnici. Vstávala velmi brzy, často ještě před šestou hodinou ráno. Chalupy byly na horách rozeseté daleko od sebe, někdy i několik kilometrů. Do školy chodila šest dní v týdnu, kromě neděle. Po vyučování se stejnou cestou vracela domů, často ještě zašla nakoupit základní potraviny.

Doma pomáhala s hospodářstvím. Rodina chovala krávy, koně, slepice a měla také psa – chytrého německého ovčáka, který jí často chodil naproti, když se vracela ze školy. Prababička pásla krávy na loukách nad chalupou a brávala si s sebou knížku. Život na horách nebyl lehký, zvlášť v zimě, kdy napadalo velké množství sněhu a někdy se kvůli tomu ani nechodilo do školy.

Rodina žila na pomezí několika obcí a krajů, kam se po válce přestěhovala ze Slezska. V horách se občas setkávali s lidmi, kteří za války podporovali partyzány. Prababička si také vzpomíná na setkání s neznámými muži, kteří žádali o jídlo a látku pro zraněného – pravděpodobně se jednalo o bojovníky nebo uprchlíky z válečných událostí.

Na válku samotnou má velmi silné vzpomínky z dětství. Jako dítě žila v Ostravě, kde zažila bombardování, nálety a pobyt v krytech. Vzpomíná na sirény, hořící město i fosforové bomby. Viděla zajaté mladé vojáky i řady padlých. Tyto zážitky se jí hluboce vryly do paměti.

Po válce byly domy zničené a rodina se proto rozhodla přestěhovat. Přestože byl život po válce velmi těžký, prababička vzpomíná na tuto dobu jako na období, kdy se lidé museli naučit být samostatní, pomáhat si a vážit si i těch nejmenších věcí.