Život v poválečném Sarajevu

Příběh, o kterém jsem se rozhodla vyprávět je příběhem mého dědečka Izudina Fehimoviće. Přeneseme se v čase o 80 let zpět, do roku 1945, které bylo rokem jeho narození. Období, které těsně předcházelo této události bylo pro jeho rodiče dobou nejistoty. Jednalo se o obyčejnou rodinu mladého státního úředníka v Zagrebu, tehdejšího Nezávislého státu Chorvatsko. Bylo to označení pro chorvatský stát existující v dobách druhé světové války jako loutková země nacistického Německa a fašistické Itálie pod vládou tehdejších ustašovců. S těhotnou ženou, mojí prababičkou, a roční dcerou řešili další setrvání v Zagrebu, kdy už bylo jasné, že dojde ke kapitulaci, a on jako státní zaměstnanec by mohl být zajat a vězněn. Pradědeček byl ovšem přesvědčen, že mu žádné nebezpečí nehrozí a odmítl opustit Zagreb. Pro jistotu ale rodinu poslal za příbuznými do Sarajeva. Bylo to také naposledy, kdy ho spatřili. Doma se o něm moc nemluvilo, jeho existenci dokládá pouze pár fotek, všechno ostatní bylo zničené. Ani teď po tolika letech se nezjistilo, kde vyhasl jeho život.

Těhotná prababička s malou dcerkou dojeli tenkrát do Sarajeva, kde bydleli její sourozenci, dva bratři a sestra. Nejdřív bydleli ve společné domácnosti u nejstaršího bratra a jeho ženy. Tam se také dědeček narodil. Přímo v domě. Ne, že by tenkrát nebyli porodnice, ale dědeček si tak pospíšil, že to v mrazivém a zasněženém prosinci nestihli.

V té době v Sarajevu bydlelo asi 100 tisíc lidí. Druhá světová válka zapříčinila, že na kopcích kolem centra byly čtvrtě, kde zůstalo hodně opuštěných domů. Prababička s dalšími dvěma svobodnými sourozenci požádala o přidělení bytu. Bylo ji vyhověno. Bydlení to bylo velice skromné, jednalo se o jednopatrové domy, kde v každém patře byly dva jednopokojové byty. Prababička s dětmi obývala jeden pokoj, koupelna byla společná, prádelna byla umístěná ve dvoře. V tomto domě bydleli až do roku 1957.

Prababička, jako samoživitelka, byla nucena jít co nejdřív do práce. Žádný systém státní sociální péče neexistoval. Jakmile byla možnost, aby můj dědeček se sestrou nastoupili do jeslí, začala pracovat jako nižší bankovní úřednice. Mimochodem pracovala tam celý svůj pracovní život. Tenkrát lidé neměnili zaměstnání tak často jako dnes. I tak peníze, které vydělala, stačily na pokrytí základních životních potřeb. Výhoda byla, že všichni kolem na tom byli podobně. Strava se podávala v práci nebo v jeslích, oblečení se šilo a dědilo.

Děti běžně volný čas trávily na ulici. Nebyla doprava, bylo bezpečné hrát si venku před domem. Kluci hráli hlavně fotbal, bosky, aby si neošoupaly boty. Ty se obouvaly až když byla nějaká lepší příležitost. V zimě se pak ze strmých ulic stávaly závodní sáňkařské dráhy.

Dovolená se trávila u dalších příbuzných, rodiny hodně držely při sobě. Cesty za tetou do Banja Luky, a čas trávený na řece Vrbas, společně se svými bratranci a sestřenicemi patří mezi ty nejkrásnější vzpomínky dědečka.