Tenkrát

Jana Porcalová | 11. 12. 2019 | 10.34 | 0 komentářů
Nevím, asi nebudu úplně vyhovovat duchu zadání, ale ráda vám vypíši i moje vzpomínky na ten dnes oslavovaný listopadový víkend. 
Těšila jsem se na něj, protože znamenal třídenní pobyt v nejnovějším poldovském rekreačním středisku, které mělo pověst moderního přepychu. Jen parta chlapů, elektrikářů jedné z BSP Poldovky, s manželkami, tentokrát už téměř  bez dospívajících nebo dospělých dětí. Těšili jsme se, jak si to tu užijeme a netušili jsme, že je to naposled. Hezké ač trochu zimavé podzimní počasí na toulky lesem, který chatu obklopoval, po večeři jsme se nechali hýčkat poprvé v životě perličkovou koupelí, svedli líté neumělé boje v bowlingu, zpívalo se s kytarou, byla sranda. Ta BSP vznikla živelně, byla tu lákavá nabídka výhod ze strany podniku, tak proč toho nevyužít. Nemuselo se ani Socialisticky pracovat – socialisticky žít, stačilo, když byla přiměřeně ohodnocená smysluplná práce a po práci legrace, jak zpíval klasik. A protože to byla parta činorodých lidí, brzy na jedné z kulturních akcí Poldovky odvážně oslovili tenkrát hlavní účinkující pořadu Bohdalovou, Štědrého a Filipovskou, jestli by nechtěli být jejich brigádě kulturními patrony. Kupodivu uspěli  a vznikl několikaletý přátelský vztah, který prospěl kulturnímu vyžití brigády a snad i patronům. Chlapi si rozdělili role a začali vymýšlet. Tak se zrodil jako první akce v roce pochod celých rodin s „občerstvovacími“  zastávkami, svezením děcek na koníčkách cestou kolem jízdárny a s užíváním si jarní přírody. Ten průvod si svým halasem moc nezadal s tím prvomájovým, leč chyběla hesla. Jediné, které se tu dalo zahlédnout bylo: Pijte Šaratici – zrychlí váš krok.  Samozřejmě – cílem byla některá  z venkovských restaurací kladenského okresu, oběd, pivko, káva. V červnu se pravidelně jezdilo na víkendové kempování, pokaždé jinam, ale musela tu být splněna podmínka vody pro rybáře, kterých bylo v partě nesčetně. Bylo fajn, že jsme se tu všichni znali, poklábosili si a zazpívali večer u táboráku, většinou jsme s tehdejším repertoárem písniček vystačili až do svítání, v partě byl neúnavný skvělý kytarista. Pro děti byly potom připraveny různé soutěže, samozřejmě s medailemi a čokoládovými odměnami. Podzimní akce měly spíš ráz kulturní a začínaly povinnou „schůzí“ na zhodnocení celoroční činnosti, na ní byl ale nejváženější osobou řezník, který připravil zabijačkové pochoutky. Mňam. A potom už různé kulturní podniky, protekční lístky patronky Bohdalové na natáčení Televarieté, třeba i milé setkání s tatínkem Filipovským, který nás přišel pozdravit před představením do vstupní haly ND.  Vrcholem zimní sezóny byl potom ples brigády a hostů v poldovském Domě oddechu, který dal asi organizátorům nejvíc zabrat. Navěsili do sálu desítky vlastnoručně vyrobených lucerniček, ty se při zahájení plesu a prvních tónech starého hitu Pod starou lucernou v setmělém sále efektně stmívákem pomalu rozsvěcely, to víte, elektrikáři hračičkové.  Akce se hradily z příspěvků členů, ale také odměn ze soutěží, které mezi BSP pořádalo ROH. V partě si kamarádsky vypomáhali na stavbách svých domů. Poradili si i s malérem mladého člena brigády po návratu z vězení, zaručili se za něj, že si ho ohlídají. O všech událostech v partě svědčila kronika, vedl  ji  talentovaný psavec a kreslíř a často excelovala v podnikových soutěžích.

Když jsem se tedy po hezkém víkendu v neděli večer tenkrát s manželem vrátila domů a automaticky otevřela televizi se zpravodajstvím, překvapeně jsem zírala, jak se během té naší pohody uprostřed lesů lámaly u nás dějiny. Věděla jsem hned, že všechno bude jinak. 

Dnes se chlapi – starodůchodci – scházejí každý rok na podzim ve své hospůdce nebo na pohřbech kamarádů. Ubývá jich, ale stejně se jich letos sešlo přes šedesát, nabalují se na ně jejich zatím žijící kolegové z jiných provozů. V dosud stojících ruinách Poldovky se prohání vítr v prázdných halách, ze kterých naposled vymontovávali často zánovní zařízení na odvoz do Německa, prý do šrotu.  Mezi chlapy se vkrádá se vzpomínkami nostalgie, nedivím se. Já spíš oceňuji čistější vzduch po zmizení Poldovky. Denně sem navážely dřív autobusy Pražáky do práce, dnes jezdí tisíce Kladeňáků za prací opačným směrem. Ani nově zřízené montovny a Lego Kladno nezachránily, přitáhly sem za prací jen spoustu cizinců.
  
Tak jsme tedy tehdy žili. A jestli mi to dneska bude někdo malovat jen šedou nebo černou barvou, lže… Časy se mění, jen my, pamětníci, většinou už ne. My jen odcházíme.
                                                
 
  

Komentáře

Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.