Mých 30 let - každý režim má svoje klady a zápory

Marie Ženatova | 12. 12. 2019 | 7.39 | 0 komentářů
Moje generace, tak jako generace mých rodičů i prarodičů obnovovala poválečné Československo a věřila v ideály rovnosti a spravedlnosti. Budovalo se úplně všechno, všichni jsme v této době tvrdě pracovali a věřili v nové ideály - hodně věcí se postavilo brigádnicky...
Ale hlavně 50tá léta přinesla zklamání, neštěstí i utrpení mnohým a nevyhnulo se to i naší rodině. Ale ne všechno před rokem 1989 bylo odsouzeníhodné.
     
Byl u nás rozvinutý průmysl, v zemědělství se dodržovaly osevní postupy, byla potravinová soběstačnost. Mnohé podniky dodávaly kvalitní zboží nejen na východ, ale i hodně na západ - tím naše země dostávala nemalé zisky - nebyla zadlužená.
    
Lidé měli sociální jistoty, plnou zaměstnanost, byla vysoká úroveň vzdělání, plánované hospodářství, nežili jsme na dluh, nebyli bezdomovci - pracovat museli i nepřizpůsobiví.
  
Já jsem v té době mimo jiné opisovala pro mnohé hodně a často zdarma v samizdatu na psacím stroji a průklepových papírech literaturu, která byla pochopitelně zakázaná. Tím jsem sama hodně riskovala, ale nikdo mne v té době neudal...
   
Na celou rodinu jsem šila, přešívala, pletla, zavařovala ve velkém jako většina ostatních a hospodařila tak, že jsme si mohli dopřát se všemi třemi dětmi občas i dovolenou.
    
Ano, ale nebyla svoboda...
    
17. listopadu 1989 jsem byla v Praze a když jsem v pozdním odpoledni přecházela Václavským náměstím směrem k Hlavnímu nádraží na svůj spoj do místa bydliště, už jsem viděla spousty příslušníků v uniformách a takové zvláštní všeobecné napětí a později doma na menším městě se už víc dozvídala hlavně z médií.
     
Já jsem tuto dobu velmi uvítala, byla jsem jí nadšená, moc psala a těšila se politické změně.
    
Tehdy můj moudrý tatínek se mne snažil v mém velikém nadšení trochu zastavit a řekl mi svým krásným horáckým nářečím:
"Každé režim má svoje klade a zápore - žádné nemuže bet úplně spravedlevé..."
    
Já jsem něco takového nechtěla slyšet a oponovala mu - že tato změna bude určitě ta nejlepší...
    
V šuflíku jsem měla hodně svých deníčků, z kterých jsem vytěžila na pět publikací a ihned začala vydávat vlastním nákladem - první v roce 1992... Nezbohatla jsem na tom, ale splnila jsem si tím svůj sen už i proto, že jsem jezdila i po školách dvou okresů a dělala tam besedy...
    
10% ze zisku jsem dávala tělesně a mentálně postiženým a opuštěným dětem a mládeži  - tím jsem se zase dostala do mnoha různých zařízení - byla to pro mne pestrá a obohacující doba o veliké poznání  a zdálo se mi, že i smysluplná...
    
Jenže mezitím se rozprodaly strategické podniky, zavřely se fungující továrny a místo nich se objevily "montovny." Vše se prodalo a nepatří nám už ani voda. V zemědělství jsou někde vidět prázdné kravíny, vepříny, rozpadlé drůbežárny - na polích není cukrovka, málo brambor - dovážíme nekvalitní potraviny kamiony na přetížených silnicích. Na tisících hektarech úrodné půdy stojí obrovské velkosklady, solární elektrárny...
    
A co je nejhorší - mnoho zisků z výroby a obchodů jde hlavně do ciziny a často i do "daňových rájů..."
    
Na jedné straně naší konzumní společnosti jsou peníze na budování soch a nových památníků, na druhé straně jsme neustále oslovování k přispění na různé sociální projekty - ano, často dávám...
    
Pozitivum po roce 1989 - máme svobodu, můžeme podnikat, cestovat, ale také demonstrovat - můžeme klidně hanobit i vrcholové politiky a nic se nám nestane. Ale nesmíme říct něco špatného na naše protěžované nepřizpůsobivé nebo na migranty...
    
Z některých vesnic mizí život. Napřed nebyly hypermarkety ani supermarkety, ale obchody a hospody v každé vesničce, kde se lidé setkávali - nepotřebovali cyklostezky ani cyklochodníky ohrožující chodce.
    
Mnoho lidí po roce 1989 bylo idealisty a věřilo ve svobodu tisku, drobného podnikání, ale také tomu, že velké podniky zůstanou státu...
    
Jenže nastala změna do tvrdého tržního kapitalismu, který často nedodržuje ani vlastní pravidla...
    
Já už téměř 50 let žiji na menším městě, kde je přátelská atmosféra, mám dobré sousedy, velikou rodinu, trochu externí práce a jsem spokojená se svým nynějším klidným, pestrým a skromným způsobem života, který mi umožńuje cestovat i do zahraničí. A za toto jsem velmi vděčná i za to ostatní všechno dobré - proto denně ráno si nejdříve oblékám úsměv a "Děkuji za každý nový den prožitý ve zdraví..."
    
Děkuji i za to, že už mám nyní ve svém věku 73 let čas se občas zastavit a v tichu se podívat kolem sebe. Uvědomuji si, jak je život úžasný, že mohu být sama sebou a určovat si směr, kterým kráčím i kam nakonec dojdu...
    
Na úplný závěr se moc a moc omlouvám svému pracovitému, poctivému a předvídavému tatínkovi už jen do nebeských výšin.
   
"Ano , tatínku, měl jsi ve všem pravdu - Demokracie je chaos..."
    
Aby každá společnost dobře fungovala, měla by přece dodržovat ten nejzákladnější mravní kodex - od mravní výchovy dětí, úcty ke stáří, k ochraně přírody, poctivosti ne korupci - prostě jen to všechno pozitivní.
       
A čím budu u tohoto zamyšlení skutečně končit?  
       
Vírou v dobré, moudré, laskavé, přátelské, pracovité a poctivé lidi, kteří budou zárukou toho, že toho lepšího bude v budoucnu v celé naší zemi třeba trochu víc...


  Viz obrázek 1/    I na menších vesnicích byly dříve dobré školy
  Viz obrázek 2/    V zemědělství pracovalo dříve hodně spokojených lidí
  Viz obrázek 3/    Je mi moc líto, když míjím takové lidi
  Viz obrázek 4/    Často pomohu menší hotovosti, ale vím, že je tím nezachráním


Komentáře

Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.