Železniční trable, aneb jak prababička byla vechtrem

Martin Černoš

Vyprávění mé prababičky z dob, kdy pracovala na trati, a jak málo stačilo k zatčení.

Příběh, o který se s vámi chci podělit, pochází z dob dávno minulých, z dob normalizace. Pokusím se věrohodně popsat vyprávění mé prababičky Vlasty Juřicové, narozené 1.1.1928, z dob, kdy pracovala u železnice na jihu Moravy u rakouských hranic. Toto vyprávění mě zaujalo hlavně díky tomu, jak absurdní mi z dnešního hlediska přišlo.

Prababička pracovala, jak jsem již uvedl, u dráhy. Bývalo to u malého městečka Hevlín, na konečné zastávce. Její dny se odehrávaly hlavně zpoza  okna vechtrovny, nebo chcete-li, strážního domku. Z druhého patra, odkud byl rozhled, vyhlížela vlaky a dávala pozor na celý prostor nádraží. V suterénu své malebné věžičky se jí scházeli cestující, kde si od prababičky kupovali a nechávali si cvakat lístky tištěné na tlustý papír, připomínající ten, ze kterého se dělají krabice. Jedna z jejích povinností každé ráno byla čištění kolejí, resp. výhybek. Ty se totiž musely mazat olejem, aby nedošlo k jejich selhání v případě potřeby. Bohužel to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, namazat olejem a jít si po svých. Starý, zaschlý olej se totiž na kolejích usazoval a bylo nutné jej každé ráno kartáčem oškrábat. "Bylo to nudné a zdlouhavé, ale co musí být, musí být." řekla prababička.

Na stanici nebývalo nikdy moc cestujících, ale bývali mezi nimi i vojáci, tzv. "pe-esáci", neboli pohraniční stráž. Tato stráž vždy nechávala na nádraží jednoho ze svých řad, který většinu dne seděl na lavičce u vechtrovny a hledal jakékoliv podezřelé aktivity. "Nebývali konfliktní, mnohdy jsme si v přátelském duchu povídali" svědčí prababička. Nebylo tak bohuel vždy. Jednoho sluného rána z vlaku vystoupil mladík s dlouhými vlasy, a zmateně chodil sem a tam po perónu. To bohužel dělal dost dlouho na to, aby upoutal pozornost tohoto strážníka. Zpomoci služební vysílačky mladíka okamžitě nahlásil. Ani ne půl hodiny později přijely tři plně naložené gazíky, ze kterých vyskákali ve velkém počtu vojáci a nádraží obklíčili."Někteří cestující se ze strachu krčili u stěn, jiní zase se zaujetím koukali nebojácně z okna." říká prababička. Mladý muž se sice pokusil schovat, ale křoví u trati bylo asi moc průhledné, protože byl zatčen mrknutím oka. Nikdo už však bohužel nezjistil, co s ním bylo potom. Byla to doba plná bezmoci a strachu.