Žebř

Ing. Alois Košťálek 13:15 0 komentářů

Žebř jako dosud málo popsaný fenomén. Zajímavosti kolem popsány již před časem v místních Kokorských novinách a v Hanáckém kalendáři. Vyprávění jednoho z těch, kteří ještě dnes umí klasický dřevěný žebř vyrobit, pana Josefa Fialy.

ŽEBŘ
      Toto jednoslabičné, pro cizince téměř nevyslovitelné a typicky české slovo, se v této stručné podobě jistě dosud do novinových titulků nedostalo – až u nás v Kokorských novinách. 
     Žebř se objevuje také v jemnějších jazykových podobách – tedy žebřík, nebo žebříček či dokonce jako žebřiny, ale u nich se význam méně nebo více posunuje. Nejdelší symbolický Abrahámův žebř či žebřík vedl až do nebe a stoupal po něm i mimo bibli nejeden filmový hrdina, například i Oldřich Nový. 
     Vraťme se však k nám, do venkovského prostředí, kde žebře či žebříky sehrávaly po celá léta  (určitě bychom mohli napsat i po staletí) mimořádně významnou úlohu v rolnických i chalupnických staveních, na dvorech i zahradách i v současných rodinných domech. Vlastnit dobré žebře přiměřených délek patřívalo k pýše dobrého hospodáře i dobře vybaveného hasičského sboru či obce. Vsadil bych na to, že i u nás v Kokorách by se našly žebře velmi staré a dosud sloužící,  a  rádi bychom se o nich od čtenářů dozvěděli.
     Abychom nevyprávěli příliš ze široka, zůstaneme u nejobvyklejších a klasických žebřů a žebříků dřevěných, třeba i proto, že jejich služby jsou pomalu a postupně nahrazovány modernějšími konstrukcemi a také proto, že materiál na jejich výrobu býval v místě dostupný a pro zkušeného řemeslníka dobře opracovatelný.
     Pomocí žebříků různých délek a konstrukcí vystupovali naši předkové i mnozí z nás na komoru, na patra ve stodolách, na „hůru“ či půdu, k holubníku, vylézali na stromy, na zídky, na střechy (v minulosti dokonce i na hradby ) , k rýnám a okapům, k fasádám, do oken v patře, k hašení, opravám, nátěrům a bůhvíkde ještě. Však také např. mlynářský syn František Doubravský popisuje v KN ve svých pamětech pád z pater nebo žebře, jako velmi častý úraz minulých dob.  Jen málokdy však byla na vině konstrukce žebříku (snad jen vinou stáří či špatné údržby), většinou šlo o lidskou nepozornost či neopatrnost.
     A právě těm dobrým služebníkům – spolehlivým a bezpečným žebřům  (a samozřejmě i jejich tvůrcům), chceme věnovat trochu místa i v Kokorských novinách, aby se na ně úplně nezapomnělo.
     Je docela snadné i dnes sbít pomocí hřebíků z latí příslušných a vhodných rozměrů zejména kratší žebřík, ale ten se vůbec nedá srovnávat s žebřem vyrobeným osvědčenou historickou technologií, plnou určitých „fíglů“ ve výběru materiálů a pracovních postupů. Zdálo by se, že výroba žebřů bude doménou  stolářů, kolářů, tesařů, nebo i bednářů a tak tomu možná v minulosti bývalo.
     V Kokorách však v posledních padesáti či více letech patřila výroba žebřů ponejvíce k monopolu jedné z haltýřských rodin.  Jejího nejmladšího člena, pana Josefa Fialu z čísla 108 jsme požádali o rozhovor, který by tuto výrobu a její rodinnou tradici připomenul a některá řemeslná tajemství alespoň trochu poodhalil. Nechceme samozřejmě zůstat jen u jednoho pramene a tak zároveň žádáme pozorné čtenáře KN, aby se k tématu alespoň malou vzpomínkou připojili a vyjádřili. Abych sám věděl, o čem mluvím a co poslouchám, udělal jsem si  doma malou inventuru vlastních žebřů: Tady je výsledek : miniaturní žebřík či žebříček sbitý z tenkých latěk pro slepice – ten se nepočítá, ten jsem si vyrobil sám, nepočítá se ani klasický vyviklaný „dvoják“ o 9 příčkách po „tetině Kozelkové“ i když občas ještě slouží. A do třetice nebude do dalšího vyprávění zařazen ani moderní hliníkový „dvoják“ o 11 příčkách se třetím výsuvným ramenem, ten už patří do 21. století.
     Žebře, o jejichž výrobě bude řeč, jsou čtyři. Ten nejmenší, příruční, má 9 příček a je v trvalé pohotovosti. Ten větší spojoval 1. patro s půdou. Dnes je nahrazen pohodlnějším dřevěným schodištěm (to jsme před několika lety svépomocně vyrobili pod odborným vedením Karla Miklíka z dodaného materiálu) a odpočívá se svými 13 příčkami zavěšen v suchu za konstrukci krovu. Na dvoře na sousedově zdi jsou zavěšeny (bohužel nepříliš odborně a nepříliš chráněny) dva nejdelší dřevěné žebře, používané jen občas, například k přerostlým vysokokmenům. Jeden má příček 17 a druhý 22 a všechny čtyři uvedené jsou vyrobeny z kokorského dřeva u haltýřských Fialů – dříve otcem Karlem a později synem Josefem. A tomu poslednímu už konečně dáváme slovo:         
      „ Když můj otec Karel, vyučený kolář, dělal doma na dvoře objednaný žebř, kroutil jsem hlavou a říkal: to bych nikdy nedělal, co to dá práce. Rygle neboli hůlky dovezené z čekyňského lesa či Nelešovské špice (se souhlasem či benevolencí hajného Vojty Tomáška) se musely po nařezání pečlivě stahovat a udržet v polosuchém stavu, připravit, vybrat a ručně zpracovat šprušle a meče (kulaté šprušle ze smrkových haluzí, obdélníkové meče z jasanu či buku) a pak teprve sestavovat. To bylo moc náročné. A když k tomu přičtu tehdejší ceny, bylo to jasné. Za žebř bylo 80, za dlouhý 120 korun, za kompletní hrábě 12 Kčs, za kosisko s ručkou ze štípaného jasanu 16 Kč, za topůrka do kladiv a seker od 2 do 10 Kčs.“ Žebře Karla Fialy (1903) byly známé po celém okolí. „Dědictví otců mne však přece neminulo. /pokračuje Josef Fiala nar. 1936 / Po otcově smrti na začátku 80. let zůstal na dvoře materiál, něco bylo třeba dodělat a tak se vyučený zámečník Josef, jinak zaměstnaný na letišti v Přerově, věnoval jako koníčku tradiční rodinné výrobě žebřů“ 
     V pečlivě uspořádané dílně na dvoře je dosud pověšen souhlas příslušného vojenského útvaru s tím, že jejich civilní zaměstnanec může po zaměstnání pracovat přes drobnou provozovnu MNV Kokory. Tak to bylo tehdy zašmodrchané a svázané předpisy.   Vedle úředního souhlasu jsou umístěny tabulky s náčrtem a rozdělením příčlí, tedy  šprušlů a mečů pro běžné žebře od 3 do 8 metrů, uskladněny jsou i přesné kozy z jäklových profilů a jako „zlepšováček“ a skoro hlavolam speciální „forrichtunk“ pro upevnění hůlek a šprušlů při montáži žebře. Tak se „černé řemeslo“ a fortel  nového výrobce výborně prosadily i při tradiční kolářské výrobě.   
     „Otec dělal žebř půl druhého až dva dny, mně to trvalo po práci asi týden. Byla s tím práce, ale také legrace. Těžké žebře s celými nepůlenými hůlkami dělal např. pan Látal ze Lhotky. Zhotovil jsem proto jen tak z recese a zdarma lehký pěkný žebř pro lhoteckého hospodského Olinka, tajně jej v průjezdu hospody vyměnil s tím těžkým od Látala. V hospodě se k  tomu u kokorského stolu štamgastů (patřil k nim před léty i M. Děrda a J. Šiška) rozvinula nádherná chlapská debata plná nadsázky i sázek i se slovy obdivu pro kokorského „žebříkáře“ včetně pokleknutí místního mistra.    (V redakci jsme zjistili, že žebře vyráběl také v Čelechovicích staříček Mirka Majera, další známý výrobce byl i v Penčicích a čtenáři snad přidají i další).    
     U Fialů jsme si mohli prohlédnout několik různě dlouhých žebřů této „značky“, pečlivě natřených, které při dobré údržbě a uskladnění vydrží podle pana Josefa „ na celý život“.
     Velmi zajímavý byl i dvoják, jehož jedno rameno však tvořila pouze opěrná tyč, která se snadno zapíchla či opřela blízko kmene zákrsku či čtvrtkmenu a z druhého ramene se tak velmi pohodlně mohl strom po obvodu koruny ošetřit.
     Kolik žebřů vyrobil, nedokáže pan Josef Fiala spočítat a tak typickým silným hlasem uvádí alespoň některé klienty, např. MUDr. J. Hučína, J. Ptáčka, J. Jiříka, B. Bradu, F. Bradu, J. Paculovou. atd. Jak už jsem uvedl, sám také patřím mezi ně. Fialovy žebře jsou rozesety i po okolí, např. v Prostějově. Dva kusy určitě putovaly drahou či náklaďákem i do Čech. Objednala si je spolužačka výrobce Alena Krejčiříková. Reklamace prakticky nebyly, jen jeden ze žebřů se zlomil při nechtěném pádu na tvrdý podklad. Některé špatně zapřené žebře však ujely např. po betonu i s hospodářem, či neposedným klukem, to však rozhodně nebyla vina zhotovitele.
     Nejdelší žebř z Fialovy dílny měřil 12 metrů, jiný rekordman měl 28 příček. Ceny se u nás postupně ustálily /už je to dávno/ na 50 Kčs za metr, v Čechách byly prý podstatně vyšší. 
     Dnes už připomínají toto období, vlastně ještě zcela nedávné, jen pomůcky v dílnách, nářadí, pár příček, tedy mečů a „šprušlů“ schovaných pod střechou a hlavně korunní svědkové – klasické žebře v našich domácnostech. Díky za ně. Jsme rádi, že jsme jejich malou historii mohli v Kokorských novinách zachytit zejména pro ty mladší. Další generace si už asi bude myslet, že dřevěné žebříky patřily jen k dobývání hradů a do starých pohádek, a tak jen poctiví čtenáři Kokorských novin a pamětníci budou vědět své.
     Pouhý zlomek z hlasitého a dynamického vyprávění pana Josefa Fialy zaznamenal                      
                                                                                   Ing. Alois Košťálek, kronikář Kokory
 
 
 A na závěr ještě přiznání k těžkému hříchu nedobrého hospodáře. Dva nejdelší zmíněné žebře, zavěšené na našem dvoře na ležato na zdi souseda, podlehly mezitím náporu slunce a plískanic. Byly skutečně jen dřevěné bez ocelových stahovacích táhel, jejichž funkci zastávaly pojistné dřevěné kolíky spojující některé příčle (meče) s půlenými „hůlkami“. Kolíky vyschly a vypadly, příčky, tedy „šprušle“ i meče se uvolnily a kdysi reprezentativní historické žebře o 17 a 22 příčkách jsou k nepotřebě. A to je škoda. Zvláště, když i v současnosti používané hliníkové žebře mají své mouchy.
 
Dodatek zaznamenán 2013.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.