Ze života chudých přadlen

Bohumila Balážová 14:50 0 komentářů

Vzpomínky paní Balážové. 

V roce 1949 jsem ukončila školu v Praze na Letné a dala se zlákat nádhernými prospekty, které nabízely ubytování jako v hotelu I. třídy a budoucí život jako v pohádce. Ještě s pěti spolužačkami jsme se nemohly dočkat konce prázdnin až nastoupíme do Horního Adršpachu, kde se vyučíme povolání přadlák-přadlena. Jenže továrna pro mladé nebyla včas vybudována a proto jsme 28.8.1949 nastoupily do Horního Starého města u Trutnova, kde byla nejstarší textilní továrna Texlen se zastaralými stroji a výrobou. Navíc zde pracovalo 90% zaměstnanců německé národnosti. Ubytované jsme byly ve vilce, spaly jsme po 4 na palandách. Na štěstí jsme měly 4 dobré vychovatelky, které nám pomohly překonat velmi těžké začátky.
Chodily jsme často na brigády sklízet len, brambory, řepu atd. po dobu učení jsme prošly všemi pracovišti. Připadaly jsme si jako ve středověku. Nejhorší byl mokrý sál, ve kterém bylo plno páry a zápachu. Zde se len máčel v kádích v horké vodě, aby se odstranilo klí a zbytky pazdeří. Po usušení přicházel len do mykárny, kde zase bylo plno prachu a hluku. Dělnice obsluhovaly několik strojů za nimiž vzadu byly konce s prameny lnu a ty procházely strojem přes vochle, to byly pláty se hřeby a ty ten len čistily. Jestliže se některý pramen přetrhl ihned se stroj zastavil a udělala se náprava. Běda když to přadlena nezjistila hned. Nejčistší práce byla v motárně, kde se na prázdné cívky namotávaly zpracované pramínky lnu, ze kterých v konečné fázi byla příze. Zde bylo plno hluku, stroje byly dlouhé asi 10 metrů a přadleny stále sledovaly chod a když se některá cívka přetrhla muselo se umět za chodu cívku zastavit a navázat uzlem. Zde nás učily Němky své uzle, které se v pozdějším zpracování často rozvazovaly. Špatně jsme se dorozumívaly, Němky na nás pohlíželi jako na budoucí konkurenci a musely jsme mít svoje instruktorky a vyhražené stroje i pracoviště.
Celý tek rok byl pro nás velice těžký, ráno jsme vstávaly už v 5 hodin ráno a dost těžce jsme pracovaly a dostávaly malé kapesné. Některé to nevydržely a odešly jinam. Na štěstí jsme měly kolem sebe krásnou přírodu, byly jsme nedaleko Jánských Lázní a měly jsme i bohatý kulturní program.
Příští školní rok jsme již nastoupily v Horním Adršpachu no nové, moderní továrny kde výroba probíhala za úplně jiných podmínek. Ubytovaní jsme byly v dlouhých dřevěných 4 baráčcích, 2 byly pro tkalce a 2 pro přadleny. Opět jsme měli palandy a pokoje po čtyřech na konci chodby byla společná umývárna, jedno umyvadlo vedle druhého a asi 10 sprch.
Měli jsme určené dny na koupání pro přadleny a tkalce, měli jsme pestrý život plný práce i zábavy, sportovní i kulturní vyžití. Po 2 letém vyučení jsme si udělala nástavbu a v Jilemnici jsem absolvovala vyšší školu textilní a tím získala titul mistr – instruktorka mládeže. A podepsala jsme pracovní smlouvu na 5 let v Horním Adršpachu. Horní Adršpach byl asi 5 km vzdálen od Dolního Adršpachu, kde je výletní místo na Adrspašské skály. V Dolním Adršpachu byl můj budoucí manžel jako vychovatel mládeže u hochů, kteří se zde učili opraváři strojů. V Horním Adršpachu bydleli samí Němci, asi 70 obyvatel. Živili se prací převážně v naší továrně a pěstováním lnu. Já sem se stala vedoucí pionýrů a byly to těžké začátky. Musela jsem klepat na dveře německých rodin a prosit, aby svým dětem dovolili k nám chodit, teprve když pak děti ukázali jak zpíváme a recitujeme, se to pomalu rozjíždělo. V té době se také rozvíjela výstavba nových domků pro zaměstnance továrny a já měla přislíbenou stavební buňku v dvojdomku do dvou let.
Jenže v 1. ročníku učení mi zemřel otec, matka byla sama a těžce onemocněla s ledvinami. Musela jsem ukončit pracovní poměr, opustit svou nadějnou budoucnost a šla jsem zpět do Prahy. Zde jsem po zbytek pracovního poměru pracovala u ČSD Praha hlavní, kde jsem prošla dopravou i přepravou ve všech úsecích.
Ale to už je jiná kapitola.
P.S.: Ještě jedna historická připomínka, v roce 1950-51 se rušily všechny okolní kláštery a jeptišky byly zařazovány do textilních továren a my jsme byly požádány o jejich výuku, aby pracovaly novým způsobem a tak moje kolegyně nastoupily na 3 měsíce do Červeného Poříčí u Trutnova a věnovaly se hlavně výuce nových uzlíků, které se nikdy nemohly přetrhnout. Dodnes je ovládám, musí se překřížit 2 nitě a jedna z nich podstrčit a drží to. Jeptišky byly skromné, pracovité a hlavně se naučily pracovat novými metodami.


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.