Zápisky mého dědy z první světové války

Pavel Ševčík 21:45 0 komentářů

Můj děda v první světové válce bojoval a byl zajat na východní frontě. Do malého notýsku si zapisoval svoje prožitky.

Zápisky mého dědy z první světové války
 
  
   Můj děda František Bušta - sedlák z malé vesničky u Českých Budějovic - byl v roce 1915 povolán do války. Rozhodně se mu tam nechtělo, přesto musel opustit svou ženu, tři malé děti, dost velké hospodářství a jít bojovat za císaře pána! Svoje zážitky z cesty, bojů a práce v zajetí si zapisoval do malého notýsku. Dnes ráno jsem si jeho zápisky znovu pročítal - je tomu totiž právě 98 let, co byl zajat. Z jeho poznámek pro Vás vybírám jen některé:
 

14. dubna 1915 - ve 14 hodin odjíždíne vlakem z Českých Budějovic směrem k Vídni. Počasí je nevlídné - poletuje sníh. Jedeme přes Borovany, Jílovice, Nové Hrady. V rakouském Gmundu večeříme v 18 hodin. Do Vídně jsme dorazili o půlnoci. Ráno 15. dubna opouštíme Víděň a jedeme na Prešpurk. Tam máme v 9 hodin ráno snídani. Obědváme v Ersekyrváru. Pak uherským královstvím pádíme s větrem o závod k Budapešti. 

   Z vlaku vystupují v Chustu 17. dubna a v následujících dnech pokračují pěšky.

8. května ráno mašírujeme směrem na Sinavern. Čtyři dny postupujeme lesem. Od 13. května pokračujeme krajinou velkých vrchů - Karpaty. Lezeme na vrchy s výškou 1200 i 1500 metrů - brodíme se sněhem. V noci na sněhu spíme.

Ráno 25. května jdeme dál lesem - kolem poledne nás uvítá ruská střelba. Zastavujeme a zůstáváme zde v lese až do třetí hodiny ranní, kdy vyrážíme z lesa přes paseku opět do vysokého lesa. K osmé hodině nás zastavuje prudká střelba. Boj zuří tři dny a tři noci bez přestávky. Když střelba umlká, zbývá nás jen hrstka z celého pluku. Tady skončilo mnoho mých kamarádů. Mrtvých je asi jedenáct set. Ze zbylých je hodně raněných. Zde zůstáváme až do 3. června, kdy přichází zpráva, že Rusové utekli.
Následující dva dny mašírujeme rychlým tempem po silnici. V neděli 6. června dostává náš pluk rozkaz, abychom utvořili přední hlídku - fórpatrol. Jdeme obilím i lesem. Hodinu před polednem narážíme na ruské vojáky - ti hned před námi utíkají. Postupujeme opatrně dále. K jedné hodině odpolední nás zastavuje dělostřelecká palba. Trvá až do čtvrté hodiny. V mojí těsné blízkosti - snad šest kroků ode mne - vybuchuje granát! Mám veliké štěstí - vůbec mi neublížil!

Dne 9. června máme opět přední hlídku. Jdeme lesem, silně prší. Kolem poledne narážíme na ruské vojáky - bez boje zůstáváme ležet v lese. K večeru přesto dojde k malému boji. Brzy ráno 10. června jdeme přes město Stanislav. Asi hodinu za městem vidíme ruské seskupení. Ohlašujeme to vedení a za chvíli tam naše dělostřelectvo silně střílí. Po deváté hodině se utkáváme v boji. Kamarád Tvaroh je raněn. V devět hodin večer přichází rozkaz: zpět na levé křídlo, protože tam Maďaři prohráli. Nesu raněného kamaráda přes hodinu cesty do Stanislavi. Dál jdeme celou noc bez oddechu, i po celý následující den. V osm hodin večer jsme ve městečku Vonilov.

   22. června jdeme opět kolem Vonilova - hodinu před půlnocí se brodíme přes řeku Dněstr. Ve tři hodiny po půlnoci začíná boj!


 

23. června v šest hodin ráno boj končí - naším zajetím!

Po zformování mašírujeme po silnici k městečku Rohatina - tam ve škole prožíváme svoji první noc v zajetí!

Dále pokračují pěšky přes Břežany, Tarnopil do Proskurova. Přes den jsou velká vedra. Jdou i v noci, kdy je chladněji. Z Proskurova (dnes Chmelnicki) jedou vlakem do Kyjeva, pak přes Poltavu do Charkova, odtud do Chersonu u Černého moře. Je s dalšími třiceti kamarády odvezen lodí do Berislavi po řece Dněpru, a pak pracuje ve venkovských hospodářstvích.

26. července začínáme výmlat pšenice. Pracovní doba je od tří hodin ráno do deseti hodin večer. Kromě čtyř jídel pracujeme celý den bez oddechu. Tak to trvá až do 4. září, pak je výmlat skončen. Teď máme všichni práce dosyta - plné zuby!

14. listopadu jedeme s kamarádem Vlčkem na hospodářství k Rusům. Daří se nám všelijak - někdy špatně a někdy to nestojí za nic! Naše každodenní vzpomínka je - mír a domov!


  Domů se můj děda dostává na jaře roku 1918.
Jeho notýsek moje maminka opatrovala jako poklad. Teprve po její smrti jsem jej mohl pořádně prolistovat. Řekl jsem si, že není možno, aby taková vzácnost byla ukryta před ostatními. Proto jsem jej přepsal a dal na: www.sevca.hostuju.cz
 Proto jsem se dnes také rozhodl, že část jeho zápisků zveřejním i v této kronice.  

   

 




 

 


  



Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.