Základní vojenská služba v roce 1968

Václav Bartoníček 20:54 0 komentářů

Vzpomínky na 2 roky vojenské služby v roce 1968

1. 10. 1968 – nástup na vojnu do Terezína. Nastoupil jsem k Automobilovému praporu, k VÚ 1906 (Vojenský útvar).

Nástup na vojnu jsem absolvoval necelé dva měsíce po okupaci Rusů. V té době chodili důstojníci do kasáren v civilu a převlékali se až v kasárnách. Všichni okupaci odsuzovali a dávali to i veřejně najevo. Z počátku byli důstojníci velcí kamarádi vojáků. Časem se ale začala situace měnit.

Počátkem roku 1969 se však chování důstojníků začalo měnit. Ti co pochopili, že obsazení naší republiky Rusy bude dlouhodobé, začali měnit názory a chování. Aby neměli problémy s velením armády, souhlasili s vpádem okupantů a nastalo bratření důstojníků československé a sovětské armády.

Do kasáren začali jezdit delegace ruských důstojníků a naopak naši důstojníci navštěvovali ruské posádky.
Největším propagátorem a přítelem Rusů byl velitel útvaru major Zezula. Tomu nejvíce imponovaly pitky s Rusama a z našeho pohledu i fakt, že neuměl pořádně česky. Jeho drmolivá řeč odpovídala spíš rusínské národnosti. Původ měl někde od Podkarpatské Rusi.

Za toto bratření, byl v roce 1969 povýšen na podplukovníka. V roce 1970 byl převelen do Olomouce, kde bylo velitelství Východního okruhu.

První měsíc na vojně probíhal tzv. přijímač. V praxi to znamená buzerace nováčků. Každý den 2 hod. na učebně probírání vojenských řádů a politické školení mužstva. Potom zbytek dopoledne pořadová cvičení. Odpoledne do 16 hod. zase pořadové cvičení. Potom šla většina důstojníků domů a nováčkům začínala směna různých úklidů, nástupů atd.

Po měsíci byla v kasárnách tzv. přísaha. Slavnostní nástup, slavnostní pochodování a oficiální jmenování nováčků vojíny. Celý první měsíc „přijímač“ jsme neopustili zdi kasáren. Byla to pro nás velká změna oproti civilnímu prostředí.

Na vojně se neuznávaly civilní řidičské průkazy. Kdo měl být zařazen jako řidič, musel znovu absolvovat vojenský řidičský kurz. Jezdilo se na vozidlech Praga V3S, Tatra 805 (sanita a radio vůz), Tatra 111 a na terenních vozech Gaz.

Když jsme šli na praktické jízdy, nastal mezi kamarády docela rozruch. Nikdo nechtěl nastoupit do Tatry 111, ale jen do ostatních vozů. Vyloženě se ostatní báli jezdit Tatrou 111. Já ji ale znal, tak jsem šel jako první na jízdu. A to asi rozhodlo, že jsem ji pak dostal skoro na dva roky. Byla to jediná Tatra 111 u praporu. Ostatní vozy byly převážně Praga V3S.
           
Po půl roce jsem znovu absolvoval řidičský kurz, kvůli jízdě s přívěsem. Po roce vojny jsem dělal další řidičský kurz, tentokrát na autobusy. Po absolvování zkoušek jsem však administrativní chybou nedostal razítko do civilního řidičského průkazu, ale pouze do vojenského. Jezdilo se autobusem Karosa RTO, samozřejmě khaki barvy.

V polovině listopadu 1968 jsem absolvoval kurz „Pohonných hmot a maziv“ v Postoloprtech.
Po absolvování kurzu PHM v Postoloprtech, jsem byl u svého útvaru v Terezíně, zařazen jako řidič Tatry 111 cisterny. Toto vozidlo bylo již vysloužilá Tatra, ale musela najezdit ještě pár tisíc kilometrů, než šla do generální opravy. S cisternou jsem jezdil pro pohonné hmoty nejen pro náš útvar, ale také pro ostatní útvary v Terezíně. Většina jízd byla do skladů v Kněževsi, Zdicích, ale také do Chemických závodů v Litvínově.

V březnu 1969 se připravovala slavnost, kdy měly být vyznamenáni vojáci, odznakem „Vzorný voják“. Tento titul získal během vojny skoro každý. Také jsem byl navržen na ocenění, zřejmě že jsem neměl žádný průšvih. Součástí slavnosti bylo i přátelské setkání se sovětskými vojáky. Když velitel roty četl seznam, kdo půjde na vítání sovětských vojáků a uslyšel jsem své jméno, okamžitě jsem odmítl. Velitel se zarazil, ale dočetl všechna jména. Místo mě doplnil jiné jméno a považoval to za vyřízené. V té chvíli se však ozvali vojáci sloužící druhým rokem, kteří byli také vybráni, protože si uvědomili o co jde. Oni byli také proti Rusům, ale do té chvíle mlčeli. Nyní to chtěli zachránit a začali protestovat, že také na vítání nepůjdou. Velitel nechtěl mít problémy s nadřízenými a tak doplňoval a měnil jména. Tím se mu však situace zcela vymkla z rukou. Nastal chaos, všichni vojáci odmítli jít na vítání. Velitel aby zachránil situaci, protože musel zajistit předepsaný počet lidí, nakonec vybral ty, kteří nejméně protestovali a těšili se na opušťák. Aby mně nějak potrestal, vyškrtl mě ze seznamu na předání „Vzorného vojáka“ a zrušil mi opušťák. Titul „Vzorný voják“ jsem do konce vojny již nedostal, přestože jej získávali i kolegové, kteří kroutili i basu.
Nic jsem si z toho nedělal, protože jsem měl Rusů plné zuby. Až poletech jsem zjistil, že velitel si dal práci a tento incident si nenechal pro sebe.

Mimochodem – v té době se nesmělo ještě rok po vojně cestovat do zahraničí, údajně kvůli utajení vojenského tajemství. Nevím ale jakého. Přitom NDR byla bratrská spojenecká země.

V roce 1972 (2 roky po vojně) jsme měli jet s naším sportovním klubem do NDR na badmintonový turnaj. Měli jsme jet na společnou výjezdní doložku. Při zajišťování povolení výjezdu, mě na policii (tehdy na Veřejné bezpečnosti) nechtěli dát souhlas. Předseda oddílu, který zajišťoval společnou výjezdní doložku, musel kvůli tomu několikrát jít na bezpečnost projednávat povolení. Nemohl pochopit důvody zamítnutí. Já také ne. Nakonec VB dala povolení, ale předseda musel vyslechnout přednášku a poučení, jak se chovat v zahraničí.

Díky březnovému incidentu, jsem se na opušťák dlouho nedostal. Vlastně jsem se domů dostal až po osmi měsících na řádnou a povinnou dovolenou.

Druhý rok vojny se lišil tím, že se útvar přestěhoval o dvě ulice blíže ke středu „města“ Terezína. Kasárna byly opět staré budovy s metrovými obvodovými zdmi. Kdo se chtěl podívat z okna na ulici, musel si lehnout na parapet, protože pouhé vyklonění nestačilo. Většina kasárenských bloků představovala čtyři budovy po obvodu a čtvercový nebo obdélníkový dvůr uprostřed nich. Vstupní či vjezdová brána byla široká přesně na rozměr nákladního auta Praga V3S. Uvnitř kasáren vždy parkovalo několik pohotovostních osobních a nákladních aut.

Součástí našeho útvaru byly vozové parky. Byly to tři oplocené plochy jako parkoviště. Dále pod nás spadalo několik skladů „NZ“ (nedotknutelné zásoby) s veškerým vybavením pro žití v polních podmínkách. Byly tu uloženy nové nákladní vozy s cisternami na pitnou vodu, včetně jejich úpraven, mobilní dílny, sanitní vozy, radio vozy, polní kuchyně a celá řada dalšího vybavení. Vše bylo ukryto před zraky „špionů“ v terezínských skladech – šancích. Tuto techniku a výzbroj jsme dvakrát ročně kontrolovali a ošetřovali, aby nerezavěla, resp. aby byla v pohotovosti. Na všem již tehdy byla tak silná vrstva vazelíny a konzervačních tuků, že je otázkou zda to někdy šlo odstranit.

V srpnu 1969 byl náš útvar pověřen podílet se na zajišťování pořádku v Praze. Jedna část útvaru, nákladní vozy, přímo zajišťovali rozvoz zboží po Praze. Naše rota měla na starost zajistit týlové zabezpečení. V Praze však byl velký odpor jak k Veřejné bezpečnosti, tak i k armádě. Cítili jsme to při každém průjezdu Prahou, jak na nás lidé hrozili a často po vojenských autech něco házeli. Raději jsme se vyhlášeným místům vyhýbali. Situace však byla taková, že jsme lidem nemohli říci, že s nimi sympatizujeme. K tomu jsme neměli šanci. Naštěstí tato akce trvala týden a my se mohli vrátit do kasáren. Po srpnu 1969 se politická situace ještě více přiklonila na stranu přívrženců Rusů. Ti důstojníci, kteří se ještě před rokem styděli za uniformu a odsuzovali vpád Rusů, nyní hlásali nerozborné přátelství s nimi. Zajímavé bylo, že devět z deseti důstojníků byli Slováci. Většinou poměrně mladí, do třiceti let.

Počátkem roku 1970 bylo rozhodnuto, že zaučíme čerstvé vojáky a předáme jim techniku. Našemu ročníku bylo dáváno najevo, že si již raději poradí s novými vojáky. Ti totiž neznali chování důstojníků v kritické době po okupaci. Řadě důstojníků bylo nepříjemné, že jsme zažily jejich přerod do nových podmínek v armádě.
Nám bylo upřímně jedno, že máme předávat techniku novým lidem. Naopak jsme se rádi zbavovali zodpovědnosti, protože byla období, kdy jsme měli každý přiděleno několik vozidel. To jsme ještě netušili, že v tom roce bude více cvičení než kdy jindy.

Již na prvním zimním cvičení ale došlo k situacím, že noví vojáci, kteří neměli žádnou zkušenost s přidělenou technikou, nezvládali vozidla a došlo k řadě nehod. Protože se jezdilo převážně v terénu, jednalo se naštěstí jen o zapadnutí nebo sjetí z cesty do pole ap. Tím docházelo k narušení bojeschopnosti. Motorizovaným jednotkám se nedostávalo včas nafty a benzinu, kuchyň nepřijela včas na určené místo, dílna se loudala daleko za útvarem.  Když se podobná situace opakovala i na dalším cvičení velitelé okamžitě změnili svá nařízení a vrátili nás k původním vozidlům. Od té chvíle přestaly problémy, za které byli důstojníci kritizováni a oni měli větší klid.

Naše družstvo z týlového zabezpečení tím získalo na vážnosti a uznání. Dokonce jsme byli vysíláni s jinými útvary na různá cvičení, jako jejich zabezpečení. Pro nás to bylo jako dovolená. Nikdo nás nekontroloval, a protože vše klapalo, dostávali jsme ještě pochvaly a opušťáky.

V závěru vojny jsem jich měl tolik, že bych mohl jezdit domů každý týden. Ani jsem je všechny nevyužil.
Když jsme nastupovali v říjnu 1968 k útvaru, bylo nás přes osmdesát nováčků. Když jsme odcházeli do civilu, odcházeli jsme 27. září 1970, dva. Všichni ostatní museli několik dní nasluhovat za různé tresty, které si odpykávali v base (vojenské vězení).
Odchod byl trochu zvláštní. Žádný důstojník se s námi nerozloučil. Dělali, že mají hodně práce. Dokonce nám zakázali jít se rozloučit s kamarády do dílen a vozových parků. Tak jsme prostě odešli bez jejich povolení za kamarády a zase se vrátili do kasáren pro doklady. My z toho měli legraci, oni skřípali zubama, protože si uvědomovali, že nic nemohou dělat.

S odstupem let si občas vzpomenu na to zvláštní období mého života. Nemohu ale říci, že bych s vděčností vzpomínal na ty 2 roky vojenské služby.