Zábava za války

Chtěl bych se zde s Vámi podělit o příběh, který mi vykládala moje prababička. Moje prababička se narodila v srpnu roku 1923 tudíž jí v době, kdy se odehrával tenhle příběh, bylo něco kolem 20 let. Prababička bydlela ve vesničce, která je vzdálená asi 25km od Brna.

Když jsem babičce řekl, aby mi pověděla nějaký příběh z jejích mladých let, řekla mi tento:
"Během druhé světové války byl nedostatek prakticky všeho. Vojáci nám zabavovali i to, co jsme neměli. Víš, já jsem byla z 5 sourozenců, ta nejmladší, takže si představ, jak muselo být složitý nás uživit. Před válkou jsme měli krávy, ovce, slepice a dokonce i kozy. Jak přišla válka, tak nám většinu dobytka vzali a zbylo nám jen 5 slepiček a 2 krávy. Ostatní na vesnici to měli podobně. Museli jsme se uživit z toho, co jsme si sami vypěstovali, nebo vyměnili s ostatními. Byly to zlé časy, ale dokázali jsme je přečkat. "

Když jsem se jí zeptal, jak se jim podařilo udržet si zdravou mysl, řekla mi:

"Víš, my jsme se hodně modlili. Často jsme chodili do kostela a doufali, že se vše zlé v dobré obrátí. Ale to nebylo všechno. Taky jsme se často scházeli, vždy u sousedů ve stodole. Sešlo se tam hodně lidí, ti co uměli na něco hrát tak hráli a my jsme jim k tomu  zpívali, tančili, děti dováděli. Zkrátka jsme se snažili  zachovat si zdravou mysl a alespoň na chvíli přestat myslet na válku. Taky si vzpomínám, že tam chlapci za umělou stěnou často udil nebo pekli maso." Říkala babička a zeširoka se usmívala."Vždyť to muselo být cítit ne? A to ta umělá stěna pomáhala?" Zeptal jsem se. Babička se usmála ještě víc a řekla: "Ani trošku, ale byl tam alespoň ten pocit. Ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se to celé provalilo. To bychom tady asi už nebyli. Ale naštěstí se nic nestalo."

"Dělali jste ještě něco dalšího?"

"Ano, ještě jsme pracovali... ale to nebyla taková zábava."