Za- a pří- hraniční cesty

judita buerová 16:24 0 komentářů

Vyhnanství, pašování, nevítaní i vítaní hosté

Země, ve které žiji, procházela neštěstím ve svých dětech, a tak jsem byla jedné noci v osmdesátém roce svědkem volby, kterou jsem – nikoli svou zásluhou – osobně projít nemusela. Naše parta jela na teologickou přednášku (samozřejmě nelegální) Josefa Zvěřiny na barák obývaný několika mladými rodinami undergroundu. Dvě holky jsme pak spaly na karimatce v kuchyni pod stolem. V noci se vrátil domů z výslechu táta půlroční Sárinky, člen kapely Plastic Peoples of the Universe. Měl zkrvavené prsty a do svítání se hádal se svou ženou: „Už to nevydržim a oni nám nedaj pokoj, chtěj, abychom se vystěhovali a zejtra nebo pozejtří pro mě přídou zase…“ K ránu se sbalili a nám řekli, ať ostatním vyřídíme, že už se nevrátí. Kolem páté odjeli trabantem. Masová akce vyhnanství pro režim nepohodlných lidí, na které neexistoval dostatek obvinění, anebo kteří byli nevydíratelní, se nazývala asanace.

Jela jsem s třemi chlapy trabantem na víkend do Drážďan. Cena východoněmeckých marek byla tehdy "lidová", tak jsme si mohli užívat cizineckou anonymitu, nezvykle dobré a levné jídlo, ale především knihkupectví s literaturou u nás nedostupnou. Nakoupili jsme něco kolem třiceti knih, naložili do trabantu a v neděli k večeru se vraceli do Prahy. Na celnici nám doslova rozebrali auto, všechny knihy odnesli do kanceláře a udělali každému z nás osobní prohlídku. Bránili jsme se větou, vytištěnou v němčině v každé knize: Tato kniha je povolena ve všech státech socialistického bloku. Celník ledabyle listoval pětiset stránkovou bichlí (byl to deník papeže Jana XXIII.) a žoviálně nás ujišťoval: „Nó, víte, možná že není závadná, ale než bych ji přečet a ověřil si to, to by trvalo, nó – nó – i dva dny...” Všechny nám je vzali. „Dejte nám adresu, my je zkontrolujeme a pošleme vám je.” Dobrá vůle nebo snaha získat kontakt na potenciální protistátní živly? Dva z téhle party byli kněží bez státního souhlasu a signatáři Charty 77, já tehdy ještě ne, a tak jsem uvedla svoji. Ve dvě hodiny v noci jsme dorazili do Jáchymova a zazvonili na faře. Farář nám nalil něco ostrého a nechal nás vynadávat se a pár hodin vyspat. A za půl roku skutečně na mou adresu přišlo pět ze zabavených knih.

Jindy jsem s někým jela odevzdat popsané blány (matice, k nichž se tisklo větší množství kopií) do příhraničního kláštera sester. Zvaly nás na oběd: budou kynuté knedlíky polité jahodovým rozvarem. „Nezůstaneme,“ prohlásila jsem a nevěděla přitom proč tak rezolutně. „Jedeme domu!“ Za necelou hodinu po našem odjezdu tam dorazili estébáci, prohlídka kláštera trvala několik dnů a starší řeholnici, v jejíž práci opisování textů na blány jsem nyní pokračovala já, odvezli do vazby. Dostala čtyři a půl roku. Umřela tam. Tou dobou už jeden z nás seděl s Havlem na Borech.

Jezdila jsem do Polska. Když to v době potlačování Solidarity a po stanném právu bylo možné jen na pozvání nejbližších příbuzných, zkusila jsem cestu přes Německo, z Berlína do Poznaně nebo z Drážďan přes Görlitz a Zgorzelec do Wroclavi. Až mi jednou na německo-polských hranicích dali razítko do pasu, takže příště by si toho mohli všimnout čeští pohraničníci a moje tajné obcházení zákazů by bylo odhaleno. Naložila jsem tedy doma pas do mléka a pak nechala uschnout. Stránky se slepily a při pokusu o odtržení na nich zůstávaly jen nečitelné nazelenalé fleky. Odebrala jsem se s ním na pasovku, kála se, že mi v tašce prasklo mléko – tehdy prodávané v umělohmotných pytlících – a pak už jen čekala, jestli mi dají nový. Dali a cestování přes „dé-dé-er“ pokračovalo. Do Polska a z Polska jsem vozila informace. Samozřejmě bez papíru, v hlavě. Bylo však třeba předávat i hmotnější obsahy a to jsme řešili setkáním na hranicích. Spolehliví kamarádi se střídali a doprovázeli mě na Slovensko a osvědčenou cestou v určenou dobu na určené místo.

Do Československa občas přijížděli inkognito zahraniční hosté. Nejčastěji z Polska. Mívali speciální přednášky pro nás, lid tajně studující teologii. Scházeli jsme se kromě mého podnájmu ještě v jiném, trochu větším domku na periferii. Přijel také Christoph z Rakouska. Jeho babička pocházela ze sudetského Jablonce, a tak má k Čechům zvlášť blízko. Pomáhala jsem při přípravě snídaně, tehdy asi pro 20 lidí, a rozbila jsem desetilitrovou zavařovačku medu. Pán domu a včelař vyřešil situaci neotřelým, snad i racionálním způsobem, a sice pustil do spíže s vylitým medem své včely. Jen nedomyslel, že jejich nálet bude patrný po celém širém okolí a obrátí pozornost na dům, kde kromě hordy řeholních podvratných živlů je i turista ze Západu a tedy potenciální „špion Vatikánu“, jak ho v každém viděl komunistický režim. Christoph procházel chodbou v očích se strachem, způsobeným však spíš alergií na žihadlo. Přežili jsme ve zdraví a na svobodě a Christoph je nyní ve Vídni vysokým církevním hodnostářem.