Vzpomínky z první světové války

Vladimír Machek 18:48 0 komentářů

Příběh popisuje historky z první světové války, které kolovaly v naší rodině.

Když jsem byl malý kluk, žilo ještě hodně těch, kteří bojovali v první světové válce. Mnozí o zážitcích rádi vyprávěli. Většinou jsem to už zapomněl. Několik historek mi ale utkvělo v paměti.

Strýc Václav narukoval coby univerzitní student. Sloužil ve štábu a prošel celou východní frontou až do Turecka. Jeho kamarád tam byl ošklivě raněn. Střepina granátu mu proletěla ústy. Přišel o všechny zuby a kus čelisti. Když ho propustili z lazaretu, měl ošklivě zohavenou tvář. Zavedli ho tureckému zubaři. Zaplatili celým balíčkem rakouských bankovek. Ty už ostatně neměly žádnou cenu. Ale v Turecku si jich cenili. Zubař nešťastnému mládenci vyrobil horní i spodní zuby i s náhradou kusu čelisti celé ze zlata. Když se voják dostal konečně domů, nechal si zhotovit normální protézu. Ten kus zlata prodal. Prý si za to koupil domek někde u Brna.

Babička ráda vyprávěla tuto historku. Děda, tenkrát ještě mladý chlap narukoval. Krátce na to přišla na kontrolu patrola, jestli děda opravdu odjel. Ptali se dětí, kde mají tátu. Odpovídaly: „V lusku.“ Četníci rozuměli, že je v lůžku a píchali do peřin. Ale děda byl opravdu v Rusku. V zimě 1918 se vrátil. Na sobě měl mohutný kožich. Ale hrůza, byl plný vší. Babička právě dopekla v peci chleba, vymetla rošt a strčila tam kožich. Ale asi tam zůstal zapomenutý uhlík a kožich shořel.

Jeden ze strýců, známý šibal, psal často z fronty dopisy. Protože, pochopitelně nesměli napsat, kde právě jsou, ukryl do poslední věty tajenku. Nad dopisem se vždycky sešla rodina a kamarádi, hádali, odkud ten dopis přišel. Už jsem většinu těch tajenek zapomenul, až na jednu, kterou si vybavuji. Strýc psal: „Sto bych vám poslal pozdravů!“ A bylo v tom skryto městečko Tobychva. Leží někde v Haliči.

A pak ještě jedna vzpomínka, která v naší rodině žila. Babička, která jako malé děvče prožila válku na vesnici, si pamatovala, že sice jídlo jakési vždycky bylo, ale nebyla sůl. Mé ženě přikazovala: „ Bude-li válka, měj vždycky zásobu soli.“ A má žena měla vždycky sklenici od okurek plnou soli. Ale válka díky Bohu nebyla. Tak sůl, když už ztvrdla a byla plná prachu, posloužila jako posyp na zledovatělý chodník.