Vzpomínky dvojice pamětnic - Anny a Marie Říhových. Období komunismu v Československu.
,,Jak jsme musely poslouchat. Když jsme brečely, děda nám přidal, posadil nás do komůrky na vodárnu-...“ začíná s vyprávěním mladší sestra Marie.
,,To tam nepiš!“ reaguje se smíchem starší Anna. ,,Já si pamatuju, jak jsme jezdily s tátou na vozíku do mlejna.“
,,Jojo, na ten jsme si všechny sedly, vojku mezi nohy a jely jsme až ke Kuberovum. To tenkrát ještě mleli mouku.“
Obě se s nostalgicky usmívají a přemýšlí, co všechno mi chtějí vyprávět.
,,Jak jsme chodily na pouť. To kolem nás tenkrát ještě chodilo procesí. Já měla krásný vínový šatičky s límečkem, maminka napekla posvícenský koláče, tak jsme se těšily, jak půjdeme a najednou mi tady nad pusu sedla vosa, píchla mě a já měla po pouti.“ pokračuje Marie.
,,No jo, pouť na svatý Anně. To chodilo to procesí do kostela, to tam bylo vyhlášený. Měli vždycky takový ty korouhve kostelní na tyčkách a šlo se.“ navazuje Anna.
,,To si pamatuju, prodávali tam láčenky, buřty...tatínek vždycky říkal, že jsou za grejcar. To už ani nevím, kolik byl grejcar. Každá jsme dostala desetikorunu od rodičů a šly jsme. To byl plac plnej houpaček a kolotočů. Jo ale tenkrát, to jedna atrakce stála třeba korunu, ne jak dneska.“
,,No jo, jenže kolik bylo taky tenkrát peněz, Maru.“
,,No nebo nás vzal děda na pouť do Černovic. No a on měl hrozně rád dršťkovou polívku, tak nás na ni vzal do hospody, myslel si jak bůh ví co nám nedal a my to žádná nejedly.“
Navazuje další hlasitý smích obou sester. Je krásně poznat, jak jim vzpomínání na dětství navozuje skvělou náladu i přes to, že za komunismu to nebylo zrovna jednoduché, hlavně pro zemědělskou rodinu.
***
,,To sme seděly venku na verandě, měly jsme před sebou takhle bedničku a čistily jsme boty. No a Jana (pozn.aut.: jejich mladší sestra) mi něco řekla a já se nazlobila a hodila jsem po ní kartáč. No jenže za ní bylo otevřený okno, to starý dvojtý, a já obě dvě vyrazila. Musela jsem si pak šetřit, abych to zaplatila.“ opět bouřlivý smích. Ani se nestačím divit, jaké lumpárny moje prateta s babičkou prováděly. Člověk si to nedokáže ani představit, když je obě znám jen jako dvě elegantní staré dámy. ,,To sem měla asi po babičce, ta když nás nemohla dohonit, hodila nás takhle chlívkem kolem dokola, vzala koště a hodila ho po nás.“
,,U nás bylo vždycky veselo!“
***
,,To vyprávěla maminka, že nějak po válce šla do Pořína a tam kolem těch Nových Dvorů že tam byli všade Rusáci.“ vzpomíná Marie na o mnoho vážnější střípky z minulosti rodiny Říhových.
,,To bylo jak jim na Lejčkách vypálili ten barák a kmotřičku postřelili, tak kmotříček ji vezl na trakaři do Vlčevse za maminkou a sháněli doktora.“
,,No to jim vypálili celej barák, když Němci utíkali po válce.“
***
,,A měli jsme koně doma, Marinu a Žofku, tatínek s nima vždycky přijel, zastavil je tam za vratama v průjezdu, děda jim došel pro cukr nebo pro chleba. To tam pak vypřáhl a nás posadil na koně.“
,,No jo. To já měla koně hodně ráda. Pak když už jsme tak v těch patnácti šestnácti chodily do lesa tak tam byl Jirka Chlupáčů a Pepík Čurdů a já nevim kdo ještě a jeli s koňma a já na ně hlásila: klucí, kdybyste byli co k čemu, tak nás aspoň posadíte na koně. Tak mě tam posadili, plácli ho po zadku a pustili mě!“
,,To já si tohle snad už ani nepamatuju!“ směje se Anna. ,,Ale vim, že Žofka snad tenkrát nějakou koliku měla, děda jí tak před chlívem třel, báli se, že nám vodejde.
***
,,A když se dralo peří, tak tam chodila naše teta Čepelínova, po tý jsem já hubatá, víš, to byla tatínkova sestra, ale on takovej vůbec nebyl.“
,,A teta nám vyprávěla a zpívala a to víš, my jsme se smály. A peří se dávalo vždycky takhle na hromádku a pod mísu, aby se nerozlýtlo. A ona vždycky hrozila: holky, nefoukejte do toho, nebudu vám nic povídat!“
,,Já si pamatuju, že nám při tom taky tatínek četl Staré pověsti české.“
***
,,A měly jsme tetu se strejdou v Americe. No a on tam pak Štěpán umřel a Anežka se chtěla vrátit. To byla tatínkova nejmladší sestra. A vím, že pak žádala ještě Husáka, aby sem mohla, ale vrátila se až po revoluci.“
,,Ale posílala balíčky, to víš žvejkačky a čokolády. To tady vůbec nebylo.“
,,Já od ní tenkrát dostala šátek, takovej pěknej, ten nosím doteď.“
***
,,No jo, to už není dneska všecko pravda.“ smutní Marie.
,,A už si toho ani moc nepamatuju. Už to s těma vzpomínkama bude jenom horší. Čím jsem starší, už si ani na rodiče tolik nepamatuju, natož na babičku s dědou. Vždycky musím alespoň ty fotky vytáhnout.“ souhlasí Anna.