ČLÁNKY AUTORA
Rod Malých 2.Dělení na reálky Rody Malých.Léta předškolní a školníOkupace 1939-1945Němci 1936-1938.Rok 1939Generál František Patera (1906-1986)Energie a myJosef Brousek - Umělecké knihařstvíGenerál Gibiš r.1918Život r.1925 - 1938Pokračování vzpomínek 2VzpomínkyV nemocniciZ první světové války, generál Gibiš.Kariéra KSČ Být pamětníkem - 1935-1938.JAK SE PRALO VE 20. STOLETÍ. Psací stroj a počítačIng.Jiří PerglDopis z roku 1997Prachatice 1938 - UnhošťSENIOŘIVÝHAZOVJak se žilo za RakouskaJak se žilo za RakouskaVEDENÍPrvní světováVyřazené knihyŽivotopis mých rodičů.Setkání po 25 letech100 let školy v UnhoštiSokol po roce 1948SOKOLOVÉHostivice v roce 1944-45ROD SLÁNSKÝCHRevoluce 1945 UnhošťDůsledky válkyJak to bylo s NěmciRuzyně za válkyCesty venkovského kluka k uměníDrogerieMandlováSokol - sestry ValtrovyWaltrovkaTyfus v UmhoštiRomské rodinySvětová válkaVýroba adres Rod BubeníčkůBrigády (1945 - 1953)Zdravotnictví I.Zdravotnictví II.historie městaZÁMEČEKCECHY 2ZdravotnictvíMUDr. Rudolf ŠkeříkkoželužnaCechyKONEČNĚ MÍRPohnuté dnyAmerika IIIKoželužnaLetiště Ruzyně po válcePraha letiště 1.Ruzyně za válkyLetiště RuzyněSpolupergloviKlecan - FučíkOtec a syn ExnerovéO rybnícíchČin šílené odvahy podruhéKuratoriumSokolovna - Unhošť Josef Brousek - živnostníkJosef BrousekSvátek matekVzpomínky na vojnuPrvní světováFirma HIEKEPovzdechZačátky divadlaTři ŠidlíkovéTotální nasazení Divadlo v UnhoštiŠidlíkovéÚtěk r. 1938Noviny ze zářijových dní 19383x VánoceZámečnictví v roce 1890Kolem světaVzpomínky mojí tchyněDopis ŠrámkoviHostiviceÚderStbSlovní úlohamatkaPÉZETKYSeznam soukromých tisků Josefa Brouska.Morava - Kunoviceklášter HájekJosef BrousekL.Bradáč,J.Brousekknihařkou

Vzpomínky na vojnu

Naděžda Stejskalová 17:28 0 komentářů

Už se zde scházejí vesměs vysokoškoláci leteckého zaměření, kluci z leteckého výzkumu z Letňan, továren z Kunovic i Otrokovic, přístrojaři z Radotína i Malenovic.

   Léta   v modrém.
„ Ahoj Ivane“, „Zděnku  , ty jsi tu taky“. A tamhle to je přeci Vladimír.
 První obruč z obav praskla. Zšeřelým předsálím Průmyslového paláce, zanedlouho Sjezdového paláce na starém výstavišti se rozléhají výkřiky překvapení a radosti. Černé kufříky u nohou svědší o tom, že je sem donesli „rekruti“ Budou jim po dlouhé dva roky vojny malým kouskem domova.
Už se zde scházejí vesměs vysokoškoláci leteckého zaměření, kluci z leteckého výzkumu z Letňan, továren z Kunovic i Otrokovic, přístrojaři z Radotína i Malenovic. I ti co neznáme? Absolventi Matfysu (Matematickofyzikální fakulty) chemici, gumaři z …
 Pak přicházejí naší  průvodci – jsou v modrém! Podezření se mění v jistotu. Druhá obruč praskla. Když dva roky, ztracené přes všechny řeči o „svaté povinnosti“ tak jsou alespoň u fochu. Třetí obruč, starost o malou Evku a její mámu doma, svírala příliš pevně, praskla až se svlečenou uniformou.
 Vlak nás unášel nekonečnou dobu téměř přes celou republiku a vysypal nás až v Levoči. Stará kasárna s tureckými záchody nás měla hostit po dobu tzv. přijímače, tedy než se naučíme stát chodit, zatáčet, stlát postele. Většinu toho času jsme, ale trávili na rozbahněných  polích pozdního podzimu při sklizni brambor.
Čekali jsme, že nás obléknou do modrého, omyl – armáda druhé světové války, přátelé i nepřátelé poskytly součásti oblečení, takže musel být pohled k popukání. Nový byl jen opasek, pěkně žlutý, aby odlišil „bažanty (Slovák říkal holuby) od druhoročáků.
     Po krátké episodě Levoče do Kežmaroku. Tady byl úkol sníst všechna prasata, které zde chovala velitelská rota, přeci je nenecháme proti létadlovcům, kteří letce v kasárnách střídali!
    Konečně Mikuláš. Ne Liptovský a už nikoliv svatý, přestože to byl týž. Tady jsme konečně dostali potvrzení toho,  co jsme dávno tušili. Kritický nedostatek techniků u zaváděných létadel  typu Mig 15 donutil vojenskou správu vzít na vědomí existenci nemilovaných „intelektuálů“ a obnovit  na čas Školu důstojníků v záloze, tedy aspiranku a odvést do ní vysokoškoláky a středoškoláky letecké specializace.
   Ve školních kasárnách jsme byli jedni z asi pěti běhů vojenských škol a nebyli jsme příliš kantory hýčkáni. Museli si totiž dávat  sakramenský pozor před lidmi, kteří toho z teorie i z letecké kostrukce a výroby věděli víc než oni  a my mnohokrát zatínali zuby tajemným smíchem nad tím co  hlásali – měli to  ze špatně přeložených ruských příruček. Zato frekventanti kurzů pro doplňkovou maturitu nás připravili i o to málo volného času, co nám zbývalo dotazy, vysvětlováním  a doučováním.
Potřeba techniků u letounů Mig 15 v této napjaté době musela být skutečně naléhavá, když naši četu vysokoškoláků vyřadili o půl roku dříve a poslali nás rovnou k útvarům. Tak jsem se dostal do Žatce k 11. stihacímu pluku na letiště, kterému se pro osamělost a vzdálenost od civilizovaného světa říkalo „Korea“ podle součastného válčiště, které studenou válku nebezpečně přihřívalo. U „jedenácky jsme byli aspiranti dva.
      Nebylo žádné „zahřívácí kolo“, nebo zaučení. Dostal jsem rovnou letoun označení KF – 32, do vody a plav! Kromě toho nás inženýr pluku, ač nás neměl rád (a my jeho) zneužíval pro školení mužstva i pilotů, kteří věděli o svých letadlech po technické stránce jen to nejnutnější.
    Mik 15 byl poháněm motorem RD – 45. Byla to obskurní licence, ne kopie ( ale pajc v oborovém žangoru).   To bylo tak: Američané přivřeli kohoutek pomoci Anglii a tehdejší premiér Atlee, aby demonstroval schopnost Britanie uživit se, prodal Rusům motory Rolls Royce Derwent a Nene, vzorové kusy i výkresovou dokumentaci, za pšenici na několik let postačující potřebě ostrova. Američané reagovali okamžitě ve snaze zabránit pokračování výprodeje špičkové techniky. Pozdě v našem případě – motory byly už pryč.
           Motor  RD 45  byl přeznačen u nás na M 05. Vyráběl se v Motorletu   (stará doba Waltrovka), v továrně, odkud jsem narukoval. Mnohokrát jsem  použil poznatky z fabriky na vojně, vícekrát zkušenosti z tvrdého provozu na letišti po návratu do továrny.
       Úroveň technického zpracování letounu Mig 15 svědčí o obrovském pokroku sovětské technologie a metalurgie. Škoda, že motivace byla nedobrá – velkomocenská expanze halená do socialistických a mírových frází, dopláceli na to především lidi a to nejen v Rusku. Veřejným tajemstvím také je, že z valné míry přispěli němečtí zajatci z oboru, kteří měli zvláštní režim s dávkou volnosti, kteří po normálním propuštění pracovali v SSSR hluboko do padesátých let.
      Každý z oboru černého řemesla si dovede představit, co dalo práce převedení palcových měr na metrické, aniž by na jedné straně nevznikly výrobou nesplnitelné zlomky měr a na druhé straně  nebyla narušena funkčnost detailů i typů, které sloužily jako učební pomůcky  v Mikuláši!
      Jestli úroveň  zpracování motoru i draku byla nebývale dobrá, ještě lepší byly  letové vlastnosti Migu 15.- Nastartovaly závody  konstruktérů. Na Mig 15 odpověď Američanů byl North American Sabre Na  Supersabre zvnikl Mig. 17 až k Migu 29 a americkým nadzvukovým stihačkám a pokračuje i po zániku Sovětského svazu.
        Migy 15 doprovázeli do Československa i ruští experti. V letectví to byli alespoň výkonní letci, většinou veteráni z války na rozdíl od řadových  „ nefachčenků“ kteří zanášeli do armády metody naprosto cizí a jsou do velké míry bezděčnými spoluautory Švandrdlíkových a Škvoreckého vojenských novel. Naopak z techniků měl doma asi  Brežnev pramalou radost – osvojil si za tu dobu u nás dost „buržoazních“ nectností a odložil zde široké kalhoty, modré pláště a velurové klobouky ve kterých přijeli všichni bez rozdílu pokud nebyli v uniformě.
 Žatecké letiště vybudovali Němci jako letiště pro Messerschmitty Me 262 Schwalbe.. Jediná betonová dráha byla  40 metrů široká a půldruhého kilometrů dlouhá. Naši k ní přistavěli dráhu novou širokou 60  metrů o něco delší. Šířka 100 metrů dovolovala při nácviku na přehlídky start celé pětky létadel. To startovaly tři pluky a to se dělo ve vzduchu i na zemi při takovém nácviku se podobalo apokalyptickému konci matičky země. Obyčejně se zálohou to bylo padesát motorů na plný plyn, ve vzduchu špalky, kryty vstupních i výstupních otvorů, schůdky po zemi rejdily, startovací vozíky a mezi tím ubozí technici a mechanici.
V době, kdy jsme přišli do Žatce, stál u starých německých budov poškozený izraelský Constellation. Vozil v době, kdy byl  židovský stát miláčkem socialistického „lágru“ do  Izraelel Spitfiry a Messerschmittty proti Arabům. To už bylo „dávno“ a na letišti naši i sovětší instruktoři cvičili arabské piloty proti židům. Co dodat?
      Létání s rychlými Migy v Žátci nebylo bez problémů. Pilot musel bezprostředně po dosažení bezpečné výšky točit, jinak se ocitl v Bavorsku. Stávalo se to i pilotům z druhé strany, těm hrozilo, že poslouží „ hrdinům“ jako snadný cíl. Publikace jako Sedm a půl sestřelů se staraly o jejich popularitu. Oslavování hrdinové byli kolegy upřimně nenáviděni. Kdyby se protistrana chovala stejně – to by bylo sestřelů! Jeden případ za všechny. Jednoho nedělního dopoletne letěla „pára“ tedy dvojice dělat protilétadlovcům cvičné cíle. Byl to navigátor pluku ( říkalo se mu ucházejícím českým spojením letovod, ruský příšerný, šturman se neujal) a pilot mé k KF – 32. Dlouho se nevraceli a paliva měli už jen na pár minut. Konečně sedli a od divize přijela drožka  s velitelem. Donutil piloty vystoupit, létadla zůstala na dráze. Měli jsme velikou radost – byla to fuška ujet s pětitunovým strojem pár metrů při hangarování, tady nás čekala kilometrová křižová cesta.
          Trvalo dlouho, než se můj pilot rozpovídal. Dokončil cvičení a chtěli se v letním krásném ránu trochu proletět. Při nasazení na přistání si jeden z nich všiml, že na stojánce jsou létadla s přímými křídly, ty ale v naší armádě od vvřazení Jaku D 23 nebyly ve službě. (byly to nejspíš Thunderjety). Doma následovalo domácí vězení a šmouha v osobních papírech. Američané o nich museli vědět, byli někde až u Norinberka.
     Veřejnost dnes trne nad množstvím leteckých nehod a havarii. Zdálo by se,  že tenkrát bylo jinak. Omyl – jen o nich veřejnost neněla vědět. Byly to havarie otřesné. Na povrchu pár pomačkaných plechů a zkypřený obrys létadla na zemi. Podle  hmotnosti další trosky v zemi až nejtěžší součásti motoru také až v pětometrové hloubce. A pilot? Všude a nikde, řečeno s pietou. Součásti se musely vykopat, snad aby se nestaly kořisti špionů – a pak odvezly do Chomutova na haldu v hutích.
   Byla to doba, kdy lesy a pole byly zaplaveny letáky. Sbíraly se snad pečlivěji než mandelinka s příkazem nečíst ten jed. Proti balonům, které je nad republiku dopravovaly byly Migi neúčinné. Ke cti přišla stará Arada Ar 96, elegantní mašinky na cvičné stroje příliš hodné, cvičný stroj má být trochu jankovitý, aby žáku poskytl příležitost naučit se  zvládat jeho rozmary ( to plně předváděl sovětský Jak 11, který Arada později nahradil). Balony  s dosud nerozmetanými létáky prosekávali piloti vrtulí. To se stalo jednomu z nich osudným – letáky uvolněné bezprostřeně před letadlem našly cestu do šachty chlazení a v mžiku otvor ucpaly. Nechlacený motor vysadil a byl z toho nouzák se  šťastným koncem pro pilota , ne tak pro Arado. Jiné episody, přičítané balonům byly méně úsměvné. Přičítali jim i  havarii Dakoty C – 47 u Popradu a zapomněli, že do továren a k ČSA chodí dosud necenzurované západní letecké  časopisy, kde byl uveřejněn nález komise, předložený oficielně mezinárodnímu orgánu ( ICAO). Příčinou byl ve skutečnosti špatný údaj pozemního  řízení o síle bočního větru s následujícím  nárazem do svahu předhůří Tater.
Pomalu se chýlil druhý rok ke konci. Vojenské školy chrlily techniky (nikdy jsem nepochopil proč musel technik letounu mít vysokoškolské vzdělání) brzy se  to na letišti hemžilo inženýry k malé radosti těch starších kteří  pocházeli většinou z bývalé vrstvy vojenských gážistů což přísně vzato byli rotní  a kteří pracně doháněli alespoň maturitu. Bylo po zájmu o naše služby. Naproti tomu průmysl volál po technicích. Horečné zbrojení je potřebovalo. Tak se stalo něco zprvu  těžko uvěřitelného. Vysokoškolákům zkrátili vojnu o čtvrt roku! Tak jsem se bez zármutku rozloučil z uniformou. Ještě pár měsíců před tím jsme dostali nejnižší důstojnické hodnosti. Dříve tak byli  vyřazováni absolventi aspirantek již při  vyřazení- to by ale byl asi přílišný ústupek, už tak se armáda odchýlila  od zvyklostí velkého vzoru.
Když jsme byli  na závěr vojny u generákla Hlavatého, řekl nám to, co jsme už tušili. Že konflikt, který by studenou válku proměnil ve válku skutečnou , byl před smrtí Stalina  na spadnutí každou hodinu.
                                                                                                                                                                                                                                  ing. Jiří  Pergl  2000