Vzpomínky na tatínka

Lenka Černá 20:24 0 komentářů

Jedno norské přísloví praví: Jeden otec je lepší než sto učitelů. Víc není třeba dodávat.

Z mých vzpomínek
(Lenka Černá – 2017)
 
TATÍNEK
 
I.
 
Narodila jsem se jako jediné dítě mé mamince, pečlivé, pořádné, praktické, klidné, trpělivé a tak trochu uzavřené zdravotní sestře a mému tatínkovi, chaotickému, nepořádnému, bohémskému , cholerickému, netrpělivému a společenskému  hajnému. Dovede si někdo představit vražednější kombinaci? Po své mamince jsem zdědila snad jen smysl pro řád a pořádek, zbytek maminčiných genů odplul bůhví kam. Zato po tatínkovi mám všechny ostatní. A tím byl postaven základ mých pozdějších vztahů jak k jednomu, tak k druhému rodiči. Dle mého názoru se moji rodiče k sobě absolutně nehodili. Možná, že kdyby se ocitli u psychologa, kroutil by nad nimi bezradně hlavou a možná by jim rovnou poradil, ať se rozvedou, protože jejich soužití nemá nejmenší šanci na to, aby přežilo půlrok, natož aby bylo dlouhodobě úspěšné. Ale protože chodit k psychologům se tehdy zas tak nenosilo, dokonce bych řekla, že by to možná bylo považováno za přinejmenším podivné, museli se moji rodiče se svými někdy malými a jindy většími krizemi spolehnout jen sami na sebe. Na svůj vlastní instinkt, rozum či cit. Možná právě proto jejich manželství trvá více než padesát let.

Je pravda, že podle toho to u nás někdy vypadalo. Ne že by se tam odehrávala denně hrůzostrašná dramata, ale zajímavé to bylo. Maminka se do táty zřejmě hodně zamilovala, když byla ochotná vyměnit městský, celkem pohodlný život a práci v nemocnici za život na venkově, dokonce na samotě, kde lišky dávaly dobrou noc a za starosti kolem hospodářství, které si pořídili. Ve chlévě kráva, kterou bylo třeba podojit a nakrmit, slepice, občas husy či kachny a králíci, to chtělo také svoje a nakonec i pes a kočka. A maminka to všechno zvládla. Jednoho dne si prostě oblékla plášť, hlavu pokryla šátkem, vzala stoličku a šla dojit. Samu sebe si v této situaci jen těžko dovedu představit. Nemluvě o tom, když kráva čekala telátko. Jedno z nich odrodila maminka téměř sama, protože tatínek byl věčně někde v luftě. Pamatuji si jí s konvemi mléka, které odvážela na kárce nebo na kole dolů do vesnice do kravína, kde jej za mrzký peníz vykupovali nebo s košíkem vajec, který odnášela do místního konzumu z téhož důvodu.

Psal se rok 1968 a na okolních loukách kolem naší hájovny vyrostly nevzhledné zelené stany ruských vojáků. Pamatuji si obrněné vozy, které rachotily po úzké lesní cestě a na nich seděli vojáci se samopaly. Pamatuji si, jak ti vojáci chodili k nám na dvorek a brali si do obrovských kanystrů z našeho kohoutku vodu. Já jsem se tehdy ani nebála, vozila jsem si svoji panenku v dětském kočárku kolem chalupy a měla svůj svět. Jeden z těch vojáků, když mě potkal, daroval mi odznáček. Mluvil sice takovou divnou řečí, ale já přesto pochopila, že se ptá na moje jméno. Maminka mě jen častěji volala a pořád chtěla, abych se ozývala. Až dnes jsem schopná pochopit, jaký asi prožívala strach. Nic zvláštního se nestalo, jak vojáci přišli, tak odešli. S jejich odchodem zmizel i náš jezevčík  Daneček. Asi se ztratil, řekl táta a já ho oplakala.

Tatínek byl asi hodně vybíravý. Od dětských let se kolem něj točilo dost děvčat. Aby ne, byl pohledný, štíhlý a hlavně hrozně ukecaný. Takový ten smíšek, který vždycky přitahuje víc, než tichá voda. Ale on kdepak, pro něho nevěsta doma v brdských lesích nevyrostla, šel hledat do „kraje“. Z Českých Budějovic si přivedl maminku a místní děvčata se cítila podvedená. Žádná velkolepá svatba se ale nekonala. Odjeli za přáteli až na Moravu a tam se ve vší tichosti,  za přítomnosti dvou svědků,  jednoho prosincového dne vzali.

Z raného dětství si vybavuji jejich časté hádky. Zajímavé je, že to většinou  byly hádky pro nic za nic. Začaly nevinně a byly to takové ty hádky o „blbosti“. Nikdy nešlo o důležitý problém, ale vždycky o nějakou, s prominutím, kravinu. Hádka měla svůj klasický počátek, gradovala, stupňovala se, až vyústila v maminčin jekot a následný pláč, tatínkův zvýšený hlas a následný odchod s dalekohledem a puškou přes rameno. Kam jinam než do lesa. Někteří muži utíkají do hospody, tatínek zásadně do lesa. Když se vrátil, začal hovořit jakoby nic. Mamince to zpočátku sice moc nešlo, mluvila, jakoby měla v krku šprajcnutý knedlík, někdy jí to vydrželo hodinu, někdy dvě, někdy dokonce celý den, ale nakonec se přece jen dala do pohody. Pohoda vydržela pár dní, než se našel důvod zadělat na další problém a tudíž na další hádku. A tak to šlo pořád dokola. S přibývajícími léty hádky nebývaly tak vyostřené, zato  rozvleklejší. Oba se zřejmě naučili „umění diskuse“, jakoby si ty hádky chtěli „užít“ a dovedli toto umění k dokonalosti. Nyní na prahu stáří se hádají se stejným požitkem jako kdysi, jen už vědí, že není potřeba plakat ani odcházet do lesa, že stačí zmlknout, nebo odejít do jiné místnosti. Když k nim přijedu, popláče si mi  maminka, co všechno jí tatínek zase provedl, čím naštval, co udělal nebo ještě lépe vůbec neudělal, co řekl, nebo ještě lépe neřekl a zamlčel a zakončí sdělením, že už to stáří je na něm znát a že se stává sklerotickým. Stejně tak se rozohní tatínek, že už s tou bábou není k vydržení, že on má peklo na zemi a že by se mu nikdo nemohl divit, kdyby se jednou šel oběsit. To stáří už je na ní znát, vždyť už si vůbec nic nepamatuje. A navíc je hluchá. Přes neuvěřitelné rozpory povah a názorů spolu vydrželi, jak už jsem uvedla,  více než padesát let. Dali mi veselý a šťastný domov a i když to vypadalo, že jeden vedle druhého trpí, obdivovala jsem a obdivuji stále jejich schopnost se semknout,  držet za jeden provaz a zaujmout shodné stanovisko ve chvílích, kdy vidí, že tomu jejich dítěti už zase teče do bot.  

Maminka se mě celý život snažila usměrnit, učila mě trpělivosti a rozvaze, tomu, že by člověk měl nejdříve dvakrát měřit,  než-li  řízne. Nakolik se jí to podařilo, netroufám si odhadnout, ale nuťte vodu, aby tekla do kopce. Na její někdy tvrdou, leč pravdivou kritiku jsem si těžce zvykala. Já, člověk s křídly, který tu poletoval tam, tu zalétl sem, nikde neposeděl, byl všude a vlastně nikde, netrpělivý a nedočkavý tvor, který vzplane, rozhoří se a pohasne dřív, než se naděješ. A běda, když se nezadaří a vztek začne lomcovat tou malou dušičkou!

Tatínek byl přísnější, pokud šlo o můj fyzický zjev (takže v pubertě jsem si užila nekonečná kázání na téma rozčepýřené vlasy, nalakované nehty, namalované oči atp.) a o můj obraz (dnes by se asi nejlépe hodilo slovo image) na veřejnosti. Tady bylo důležité, co o mě řeknou lidi, tedy hlavně  to, abych působila jako slušně vychované děvče. Jinak se mě moc usměrňovat nesnažil. Možná mi vědomě nechával volnost, možná to dílem bylo tím, že byl málokdy doma. Pamatuji si ho z dětství  jako věčně chvátajícího, někde pobíhajícího, chvíli tam, chvíli jinde, jakoby měl snad vrtulku na zádech a nebo ovládal zaklínadlo „mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Moje nejranější vzpomínka z dětství spojená s tatínkem je vzpomínka na gumové hady.  Vozíval mi je z města, zabalené  v papírovém pytlíku. Byly to takové cukrovinky typu „gumoví medvídci“ až na to, že byly rozměrem daleko větší a vypadaly jako slepýš nebo užovka a byly různě barevné. Nejraději jsem měla zelené, měly takovou zvláštní, voňavou příchuť. Další mojí vzpomínkou jsou naše krátké diskuse.

Tatínek si čistí zuby a já mu povídám:
„Ty někam jdeš?“ A on odpoví:
„No, jdu, za holkama“. 

A když pak někdo přišel a sháněl se po něm, všem jsem referovala, že tatínek šel za holkama. Později jsem pochopila, že většinou chodí na schůze. Byl členem všech možných spolků, které existovali: myslivci, zahrádkáři, včelaři, rybáři, ochránci, zachránci….chyběli snad jen baráčníci a spolek přátel žehu. V zimě nosíval bordový pletený svetr. Protože jsem ten svetr znala od raných dětských vzpomínek, možná to byl svetr, který mu pletla maminka a já si to pamatovala, nevím, vždycky jsem se ptávala:

„Tati, po kom máš ten svetr?“ a on vždycky se stejnou vážností odpovídal:
„Ten mám po Hitlerovi.“

„Náš táta má svetr po Hitlerovi,“ nezapomněla jsem dávat k dobrému před každou návštěvou, jelikož jsem byla „stará treperenda“, jak se o mně vyjadřovala babička. Skákala jsem tatínkovi na špek dost často i později, kdy už jsem byla větší a moudřejší a skáču mu na něj dodnes, když si dá záležet a vymyslí nějaký úplně nový šprým. Někdy mu dokonce některé věci nevěřím a podezřívám ho, že si ze mě utahuje a nakonec se ukáže, že měl pravdu. Bývá to většinou tam, když vypráví o přírodě, o tom, jak se který druh rostliny či živočicha chová, co dělá a proč to dělá. Někdy jsou to neuvěřitelné věci, o kterých si myslím, že jsou z říše pohádek. Když vypráví o včelách  a jejich přirozeném chování, jakoby vyprávěl o nějakém vesmírném společenství, no nakonec, co je to jiného? Vystudoval lesnickou školu a zřejmě ne nadarmo. Má obrovské znalosti  o přírodě, zvláště z oblasti botaniky. Není stromu, keře ani rostliny, kterou by neuměl pojmenovat včetně latinského názvu.

Dnes většinu svých exemplářů rozdal, ale kdysi pěstoval kaktusy ve velkém.  Každého  pichlavého pidimužíka měl označeného českým i latinským názvem a o každém dokázal vyprávět, jakoby byli živí. Přestože jsem mohla všechny tyto podněty vstřebávat a přirozeně tak nasávat znalosti z těchto oborů, mám pocit (ale nejen já, hlavně tatínek), že jsem prošla jeho školou života nedotknutá. Tatínek velice brzy pochopil, že snažit se mi vštípit lásku a vášeň k přírodě v té podobě, jakou ji vyznával on, u mě nemá smysl. (Na rozdíl od maminky, které trvalo poměrně dlouho než přišla na to, že plést, háčkovat a šít mě skutečně nenaučí. Ale to jsme zase u té její vrozené trpělivosti). Chápala jsem les a přírodu jako něco samozřejmého, něco, co mě přirozeně obklopuje, ale co nemám touhu nějak dál objevovat.

Dodnes si pletu koniklec s kosatcem a vřes s levandulí, vraní oko jsem schopná zaměnit za borůvku a jsem ráda, když poznám třezalku od podběle. (Zase si nepletu manželky Karla IV. a vím, kolik a které děti se z těchto manželství narodily, což tatínek oceňuje , ale maminka to naprosto nechápe). Dobře vím, že na sněhu prostě nerozeznám stopy zajíce od lišky a kance od kuny, že sluchem nerozpoznám zpěv skřivana od sýkorky a jediný pták, kterého jsem schopna identifikovat je datel, a to si ho ještě většinou spletu se strakapoudem.  Jedinou pušku, kterou jsem kdy držela v ruce, byla vzduchovka a když tatínek na vlastní oči viděl, co jsem schopna při střelbě na terč trefit, chytil se tiše za hlavu, pušku mi odebral a už nikdy se nesnažil tento trénink opakovat. Selhal i pokus vzít mě s sebou na čekanou. Po chvilce jsem se nudila, vrtěla se a brebentila a nakonec fňukala, že je mi zima. Pod posed nepřišla ani noha. Naštěstí, protože kdyby, nedej bože, tatínek něco střelil, příšerně bych bulela a tropila scény.

A tak jediné, k čemu jsem byla použitelná, byla moje role modelky pro fotografie, jejichž autorem byl většinou můj strýček Karel, a na kterých jsem zvěčněná coby Diana, bohyně lovu, tu s uloveným srncem, tu s kunou či divokým prasetem.
 
Zkrátka a dobře, veškeré tatínkovy snahy učinit ze mě pravověrnou mysliveckou dcerku zkrachovaly hned v zárodku a tak tatínek záhy pochopil, že tady je namístě ono přísloví o vodě a kopci, přestal mě usměrňovat a nechával mě žít. Všiml si ale, že jsem po něm  zdědila lásku ke knížkám, že přelouskám ve chvilce a hravě všechno, co má písmenka, a tak jsem vždycky o Vánocích pod stromečkem našla jejich bohatou nadílku. Později  mi sám vybíral knihy ze své knihovny a doporučoval, co bych si měla přečíst. Byla jsem nejšťastnější, když jsem si zalezla do jeho pracovny, kde v létě svítilo slunce celý den, protože byla obrácena velkými okny na jih a na západ a bylo tam krásně teplo a začetla jsem se do nějakého románu. Maminka mě pak od knížek odháněla, protože jsem pro samé čtení někdy zapomněla jít ven. A protože jsem bývala dost často nemocná, tak to byl pro mě další báječný čas strávený ve společnosti knížek. Tatínek byl pyšný i na moje recitátorské umění. Ve třech letech jsem uměla nazpaměť spoustu básniček z jedné knížky o zvířátkách, poděděné právě po tatínkovi. Vyslovovala jsem správně, bez dětské šišlavosti a patlavosti s patřičným deklamátorským výrazem. S odstupem času si troufám říci, že jsem skutečně šla po smyslu textu, rozuměla mu a pak jej mohla patřičně herecky ztvárnit. Kamkoli jsme spolu přišli, či zavítal-li někdo k nám, vždycky na mě tatínek mrknul a povídá:
„Řekni tu o tom broučkovi!“
A já spustila. Bez studu a velkého pobízení. Měla jsem od útlého dětství v sobě cosi komediantského, ráda jsem se předváděla. Když jsem se  pak coby dítě školou povinné stala hvězdou naší školy, vymetala recitační soutěže okresního a krajského formátu  a vozila diplomy, byl tatínek rád. Usmíval se a chválil. A když jsem někdy na prahu dospívání poprvé vyslovila myšlenku, že chci být herečkou, maminka si tiše dala mokrý obklad na hlavu a spolkla Algenu a tatínek povídá:
„No, tak jo, coby ne, zkusit se má všechno. Třeba ti to vyjde.“
 
 
                                                                       II.
 
Když o tom dnes tak přemýšlím, myslím, že jsem to své komedianství trošku po tatínkovi taky podědila. Nezkazil nikdy žádnou legraci a byl rodilý vypravěč. Když líčil nějakou situaci nebo příběh, nikdy to neřekl stručně. Vždycky začal od Adama a  nic nevynechal. Dokázal si dlouhé hodiny povídat se svými kamarády myslivci o tom, jak šel na čekanou a co se stalo a nestalo, zda mu jelen přišel či nepřišel, jak zamířil, jak střelil, zda trefil či netrefil…a běda pokud postřelil. To pak líčení dalšího dohledávání kusu pomocí naší jezevčice Zuzanky nemělo konce. A vždycky to říkal s velkým zaujetím. A co potom jeho příhody, které bych snad dnes nazvala “S nasazením života, nebo-li James Bond po česku“. Je s podivem, že při svém stylu života se dožil téměř osmdesátky v celku dobrém zdraví. Nechápu, jak je to možné a kroutím přitom nevěřícně hlavou. První příběh se odehrál v době tatínkových začátků, kdy coby ještě mladý, svobodný adjunkt získával první pracovní zkušenosti. Jelikož je celý život rychlý a vše dělá v poklusu, tehdy v mládí byl ještě rychlejší a hlavně také suverénnější. Po lese poskakoval jako veverka a nic mu zbytečně dlouho netrvalo. Tehdy byl na určitou hodinu domluven, že na jistém místě v lese bude očekávat auto, které odváželo klády na pilu. Do té doby ještě stihne jedné lesní dělnici ukázat, z které oplocenky  bude brát stromečky  na vysazování. Babi Tuháčková  pracovala sama, pomalu, svým tempem, ale spolehlivě. Chvíli za tatínkem šla, chvíli musela popoběhnout, aby mu stačila, zatímco on si vesele poskakoval přes pařezy a taky přes natažené klády. Jedna z nich však ležela přes pařez, jakmile na ní vyskočil, skutálela se z pařezu dolů, tatínek upadl a kláda na něj. Byl chycen za nohu jako liška v pasti. Babi  hned začala lomit rukama, pak se snažila tatínka vyprostit, kládu uvolnit, ale marně. Strom to byl obrovský, na to milá babi nestačila. Jak snadné by bylo  přivolat pomoc v dnešní době mobilních telefonů. Ale tehdy nic takového neexistovalo.
„Babi, běžte zpátky na cestu, pojede tudy auto, zastavte ho“, povídá tatínek, který začal zelenat bolestí. Ale babi byla asi natolik v šoku, že se zmohla jen na lomení rukama a marnou pomoc. Když na popáté pochopila, co jí tatínek říká a že to asi tak bude, sebrala se a upalovala zpátky na lesní cestu. Když skutečně přijíždělo auto, mávala rukama a křičela:
„Hajnej! Hajnej!“
„My víme“, mávl rukou řidič, usmál se na babku a pokračoval vesele v krasojízdě. Babi na nic nečekala a začala stíhat auto v běhu. Když si po pár minutách závozník všiml, že babka peláší co dechu popadá pořád za nimi, došlo mu, že se možná něco stalo. Řidič zastavil. Bůhví, kam by milá paní Tuháčková běžela, kdyby ti chlapi nezastavili, snad by duši vypustila až někde v Tramtárii. Chlapi na nic nečekali, když se dozvěděli, co se stalo, naložili babku a tradá k místu neštěstí. S pomocí železných tyčí tatínka vyprostili. Ten mohl poděkovat Pánubohu, protože kdyby se mu tato „legrácka“ udála beze svědků, v době, kdy šel sám (a že tak chodíval často), tak kdo ví, jak by to s ním dopadlo. Noha ho sice trochu bolela, ale hýbat s ní mohl, stoupat na ni také mohl, takže usoudil, že dalšího není třeba. Jediné, co stálo za povšimnutí bylo prasklé sklíčko u hodinek.  Babi Tuháčková se šla věnovat své práci, pokud toho ještě ten den byla schopná a tatínek naskočil k hochům do náklaďáku. Když naložili klády, rozhodl se, že se s nimi sveze do Březnice a nechá si zrovna opravit to prasklé sklíčko u hodinek. No a protože ve městě potkal kolegu, nechal se zlákat i na nějaké to pivo do místní hospůdky. Když se večer ve veselé náladě vrátil autobusem domů, nechápal. Babička (tedy jeho maminka) lítala kolem chalupy jako neřízená střela, tatínek (můj dědeček) objížděl na pionýru celý lesní rajón a bratr (můj strýc Karel) objížděl na kole snad všechny sousedy ve vsi. Ona totiž paní Tuháčková neměla lepší nápad, než že se cestou z lesa zastaví v hájovně  zeptat, jak se daří tomu marodovi. Tehdy tatínek dostal svůj díl od každého z nich, ale nejvíc prý mu vyčinil bráška. Od té doby už tatínek nikdy po kládách neskotačil. Inu, vždycky se tak dlouho chodí se džbánem pro vodu… Když přemýšlím o lidských životech a jejich osudech, nevyhnu se fatalismu.   Tatínkův starostlivý bratr byl o sedm let mladší. Z podobných život ohrožujících situací se nikdy nevyhrabával, protože se do nich prostě nedostával. Veškeré životní peripetie  řešil rozumně a v klidu. Na rozdíl od otce jsem jej nikdy neviděla naštvaného nebo nepříčetně rozčíleného. Krátce po padesátce onemocněl rakovinou. Statečně a trpělivě s ní bojoval osm let a věřil, že ji porazí. Bohužel, svůj boj s ní prohrál.
 
Když se muž ožení a narodí se mu potomek, většinou se trochu zklidní a zmoudří. Většinou. To se netýká každého. Můj otec k té výjimce rozhodně patřil. Byla jsem  asi půlroční miminko a už jsem mohla být jednostranný sirotek. Příhoda se odehrála jednoho zimního rána. Tatínkův pracovní den začínal cestou z domova do kanceláře polesí ve vesnici. Nevím proč, ale delší dobu ho rozčilovala vrána, která se usadila na kraji lesa a nepříjemně krákala. Zkrátka lezla mu na nervy. Jednoho dne se rozhodl, že ji ukrátí na životě a vzal si s sebou na cestu pušku. Když došel na kraj lesa, opatrně nabil a čekal, odkud se nepříjemná sousedka ozve. Ale vrána jakoby tušila, že její dny mají být sečteny a to ráno na osudném místě nebyla. Anebo se jen chytře schovala a neozývala se. Tatínek dal pušku zpátky na rameno, šel a stále čekal, kdy přijde jeho chvíle. Nepřišla. Přidal tedy do kroku a na milou vránu zapomněl. Zapomněl ale i na to, na co myslivec zapomenout nesmí, že se s nabitou a nataženou puškou jen tak zbůhdarma špacírovat nevyplácí. Umrzlá a uježděná silnice posypaná lehkou vrstvičkou čerstvě napadaného prašanu a tatínkův svižný krok vykonaly své. Uklouzl, zavrávoral, nevybalancoval, upadl a zároveň s jeho tělem padajícím k zemi se ozvala ohlušující rána. Tatínek zůstal ležet na zemi a z hlavně  pušky, která se ocitla těsně vedle jeho levého ucha, se vznášel lehký obláček dýmu, nesoucí s sebou pach spáleného střeliva. Zpočátku si myslel, že je mrtvý, pak ohodnotil svůj zdravotní stav jako trvalou hluchotu a když se mu pomalu začaly smysly vracet, pochopil, že se podruhé narodil.
Na příhodu, která se odehrála jednoho dne na honu už si velmi živě vzpomínám. Na každém honu jsou kromě myslivců, tedy oprávněných střelců, vlastnících zbrojní průkaz,  také tzv. honci. To jsou něco jako přátelé lovu. Tak jako existovalo SRPŠ, tedy sdružení rodičů a přátel školy (dodnes nevím, kdo jsou ti přátelé školy, nikdy jsem se s žádným nesetkala), tak existuje zřejmě i spolek přátel lovu, tedy těch, kteří sami aktivními myslivci nejsou, nestřílejí, ale k vybíjení nebohých zvířat mají kladný vztah a tak jdou myslivcům pomáhat (dostanou za to odměnou třeba zajíce). Jejich úkol je prostý. Jít proti sobě z různých stran lesem, dělat co možná největší hluk a plašit zvířata tak, aby se stáhla do určitého omezeného prostoru. Tam, kde jich je větší koncentrace, snadněji se loví. Když byla zrovna vyhlášená jakási pauza ve střelbě a přecházelo se do další „leče“, zahlásil se tatínkovi hlad. I rozhodl se, že posvačí. Vytáhl si z torny chleba s uzeným, kráčí si tak pěkně mezi stromy, rukou odhrnuje větve, když tu se proti němu vyřítí splašený jelen a v plné rychlosti. Obličeje těch dvou se na chvíli střetnou v prudké ráně, jelen letí dál, ale tatínek padá k zemi a druhou ránu dostává zákeřně zezadu, neb spadne na pařez. Na chvíli ztrácí vědomí, ale naštěstí je včas nalezen za ním jdoucími kolegy. Já si vzpomínám, jak jej dovedli domů, celého zkrvaveného, maminka mu obličej trochu omyla a už s ním kdosi uháněl do nemocnice na ošetření. Když se vrátil, byl k nepoznání. Opuchlý, sešívaný obličej, pomalovaný jakousi zelenou barvou, ústa sešikmená k jedné straně, oči podlité krví…jedním slovem hrůza. Naštěstí už jsem byla větší, být mi tři roky, začnu vřeštět, že nám vlezl do bytu hejkal. Tatínek se usmíval (jestli se tedy tomu šklebu, který byl schopen předvést dalo říci úsměv) nad skutečností, že přežil  a také nad tím, že byl opět středem pozornosti, neboť ani pan doktor, ani sestřičky mu dlouhou dobu nechtěli věřit, co se mu stalo a dokonce ho podezřívali z opilosti. Nicméně do zprávy o ošetření mu nakonec skutečně napsali: poražen jelenem na útěku. Kdo z těch dvou byl na útěku, to už zpráva neprozrazovala. Tatínka pak čekala rekonvalescence a poměrně dlouhá doba, kdy byl vyživován pouze tekutou stravou, kterou mohl přijímat brčkem. Po této příhodě byl na delší dobu klid, pokud nepočítám rozříznutou dlaň nožem,  zlomenou ruku při bruslení,   zraněné oko po vniknutí hašeného vápna, žloutenku a operaci žlučových kamenů.
Když už jsem byla dospělá, pracovala v Praze a na víkendy jezdila domů, vybaví se mi nezapomenutelná scénka jednoho takového pátečního příjezdu. Přicházím na dvorek a vidím maminku, kterak sedí na zahradě u venkovního stolu a vykládá na něj peníze, bankovky. Mokré dvacetikoruny, červené padesátikoruny i zelené stovky skládala pomalu za sebou s takovým podivným klidem a tichým odevzdáním.
„Čau mami,“ povídám, „co tady proboha vyvádíš?“
„Suším peníze.“
„No, to vidím, ale proč?“
„Táta spad´do rybníka“, odpověděla stroze a v klidu maminka.
„Jak spad´?!“ zatrnulo ve mně, protože vím, že tatínek neumí plavat.
„No spad´, málem se utopil, blbec jeden, “ pronesla stejným tichým hlasem, nepřestávaje klást bankovky do řady.
Posadila jsem se na lavici a teprve teď jsem si všimla hromádky vodou nacucaných věcí, ležících na zemi. Tatínek s úsměvem od ucha k uchu vychází z domu.
„Co to vyvádíš,“ spustila jsem na něj, „co to zase, panebože, vyvádíš?!“
„Klid, vo co de? Trošku jsem se smočil, no…“
Maminka ani nedutala. Bylo na ní vidět, že má vztek a že své si už dnes odříkala. V rozhodující chvíli měl tatínek víc štěstí než rozumu. Pár kroků za naším domem je malý rybníček. Léta sloužil jen k tomu, aby si tam tatínek se strýčkem vykrmovali kapry. Později jej začala lesní správa používat jako zdroj vody pro zavlažování přilehlé lesní školky. Na malém, poměrně úzkém dřevěném můstku, který je jednou svojí polovinou ukotven na břehu a druhou  vysunutý nad vodu, trůnilo čerpadlo, od kterého vedlo rozvodné potrubí. Jelikož ten den se tatínkovi zdálo, že čerpadlo nepracuje tak, jak má, jal se závadu odstraňovat. Můstek byl nejen úzký, ale také věčným máčením ve vodě krapítek nahnilý. Čerpadlo těžké a když se k němu ještě přidal tatínek se svou váhou průměrně rostlého chlapa, stalo se, že nápor nevydržel a překotil se i s čerpadlem a tatínkem rovnou do rybníka. Rybník je v těch místech nejhlubší a dno bahnité. Tatínek se z něho škrábal poměrně dlouho, neboť pod čerpadlem byla navíc uvězněná jeho noha. Nakonec si pomohl tak, že obětoval holínku . Navíc jako neplavec měl situaci značně ztíženou. Vyprávěl, že se doplácal zpátky ke břehu, ani sám neví jak, protože v duchu už prý se loučil se životem. Když dohovořil, udělalo se mi špatně. Mamince už špatně bylo, mokré bankovky nechala sušit na slunci a mokré svršky i spodky mlčky odnesla do pračky.
„Táto, vždyť jsi moh´bejt mrtvej“, povídám s velmi vážnou tváří. Tatínek, rozradostněný, že se podruhé (potřetí? počtvrté?) narodil a nebezpečí jest zažehnáno, mi s úsměvem odvětil svým oblíbeným a mnohokrát opakovaným rčením o tom, že koho mají zastřelit, ten se neutopí. A šel nasíct králíkům.
Dalšími drobnými úrazy byly tatínkovy pády z motorky. První motorku si tatínek koupil, když jsem byla ještě poměrně malá. Na dlouhé období roku (kromě toho, kdy na cestách ležel sníh) mu hodně pomáhala v práci. Obejít denně často velmi dlouhé lesní úseky, vzdálené od sebe několik kilometrů, bylo i pro takového turistu, jakým tatínek byl, dost náročné. Navíc ušetřil hlavně čas. Na ten první motocykl si moc dobře vzpomínám, měl modro-stříbrnou barvu a na boku nápis Zeta. A protože nikdo takovou ve vesnici neměl, neboť převažovaly Jawy, brzy jsem se naučila ji rozeznávat podle zvuku motoru. Už z dálky, když jsem zaslechla, že se blíží motorka, jsem bezpečně rozeznala tu tatínkovu od ostatních. A poznám ji dodnes. Málokde se s ní sice už setkám, ale ten zvuk zůstal pevně zakotven v mé paměti a asi jej nikdy nemůžu zapomenout. Auto jsme tehdy ještě neměli, takže si pamatuji na naše výlety ve třech, kdy jsem byla zaklíněna mezi tatínkem a maminkou, která seděla vzadu. Takhle jsme vyráželi v létě ke vzdálenému koupališti nebo daleko do lesa na borůvky. Ale to mě tak netěšilo. Byli jsme na motorku těžcí, navíc tatínek asi kvůli mamince jel pomalu. Od jisté doby zvláště pomalu, protože se mu jednou povedlo takové zrychlení z nuly na šedesátku, že maminku prostě ze zadního sedadla ztratil. (Ta chudák utrpěla značné modřiny v oblasti sedacího svalu a týden s otcem nemluvila). Zato když jsme vyráželi s tatínkem sami dva, to byla jiná. Dostala jsem na hlavu maminčinu přilbu, krásně červenou, i v létě mě maminka navlékla do bundy (na motorce to fouká) a už se jelo. Protože jsme byli jen dva a já měla navíc váhu zanedbatelnou, motorka s námi letěla jako šíp. To jsme pak mohli i na státní silnici a tam to tatínek pěkně rozpálil. Nejraději jsem měla výlety k babičce do Bělčic, protože se jelo dlouho, alespoň tak mi to tenkrát připadalo. Vůbec jsem se nebála, měla jsem pocit, že s tatínkem se mi nemůže nic stát, připadal mi jako Pánbu, který řídí nezpochybnitelně a motorka ho na slovo poslouchá. V zatáčkách jsem se nakláněla pěkně ve směru náklonu stroje a někdy jsem měla pocit, že se snad na tu silnici úplně položíme. Tatínek mě chválil, že jsem správný spolujezdec. Když byl čas a chuť, vyjeli jsme po lesní cestě daleko do lesa. To si mě ale tatínek posadil dopředu  před sebe a nechal mě řídit. A to bylo ještě krásnější. Když jsem byla větší, učil mě i jak přidávat plyn, mačkat spojku a řadit rychlosti. S tatínkem za zády mi to docela šlo. Když pak zemřel dědeček a zůstal po něm pionýr značky Mustang, dědictví bylo moje. Jenže tady se ukázalo, že jsem se trochu přecenila. Sama a bez tatínka za zády jsem zápasila s neposlušným strojem na lesních cestách tak, že jsem se jednoho dne trošku vybourala. Nic vážného se mi nestalo, jen odřeniny, ale dostala jsem strach. A kdo má strach, nesmí do lesa. Strach dokáže znejistět, znervóznit, paralyzovat. Mustang tiše odpočíval v garáži tak dlouho, až jej nakonec tatínek prodal a já už se k motocyklům nikdy nevrátila. Tatínek jezdíval svižně nejen na silnicích, ale bohužel i na lesních cestách, plných štěrku, písku, trávy, a co horšího, stejným způsobem dokázal kličkovat i mezi stromy. Suchá lesní hrabanka plná šišek a větviček pak udělala své. Takže tu odřeniny, tu vymknutý kotník, zlomený prst na ruce, modřiny po celém těle. Nejhorší tatínkův pád se však neodehrál na motocyklu, ale kupodivu na kole. Soused  z vesnice vyhodil kolo. Tatínkovi se kola zželelo, jako ostatně spousty jiných věcí, které občas přinesl domů se slovy:
„No podívej se, oni to vyhodí, vždyť je to ještě dobrý….“
Kolo nechal opravit u odborníků a vyrazil. Jízdy si náležitě vychutnával, neboť se jednalo o kolo s přehazovačkou a takové kolo tatínek nikdy neměl. Když se navzájem osahali a takzvaně sžili jeden s druhým, což se projevovalo tak, že tatínek nabyv cyklistické jistoty  svištěl po cestách jako žíznivá čára, přišel opět zdvižený prst osudu. A nastala klasická situace, kdy na polní cestě číhal písek a travička právě na to, až tudy tatínek projede tou správnou rychlostí, zadní kolo se mu sešmýkne, přední narazí na kámen, tatínek udělá parakotoul přes přední řídítka a tvrdě zabrzdí na štěrku cesty. A opět stejná situace. Odvoz do nemocnice,  rentgen hlavy a výsledek: lehký otřes mozku, sedřená tvář, monokl u oka  a zlomená ruka. Když se zkrvavený otec objevil v ambulanci chirurgie, sestřička  vykulila oči a na otázku: „proboha jak se vám to stalo“, dostala odpověď:
„No, co koukáte, jedu z Czech-Teku….“
 
 
III.
 
Tatínkova pohotovost se projevovala právě v situacích, kdy jiní byli vyděšeni nebo znejistěni a on s vážnou tváří tvrdil cosi, co klidně mohla být pravda. Kdysi dávno letěla móda tzv. umělého hovna. Nevím už, kdo z kamarádů tatínka tímto „dárkem“ obšťastnil, ale je pravda, že tatínek s ním slavil ohromné úspěchy všude po všech známých. Nejdříve s ním nachytal maminku, ta, když našla tento skvost ráno na prahu domu, spustila velký křik a dávala mu za vinu, že večer nezavřel Zuzanku do svého pelíšku a obvinila to nebohé zvíře z činu tak nečistého, kterého by ani nebylo schopno. Pak se vydal do  konzumu ve střediskové obci. Vedoucí prodavačka byla jeho dobrá známá a tatínek býval v obchodě snad denním hostem. Chodíval zadním vchodem a děvčata mu na šatničce vařívala kávu. Nenápadně jim na prostředek místnosti položil krásně zatočený „výtvor“ i s bobečkem.
„Maruš, co to tady prosím tě máte, to vám sem vběhnul nějakej pes nebo co?!“, spustil. Chudák Marie přiběhla, zrudla jako růže a začala se divit a dušovat, že dveře byly zavřené a jak je toto možné a volala kolegyni, ať přinese smeták a lopatku a studem by se málem propadla, když tu tatínek se sehne k podlaze, a se slovy:
„Prosím tě, ty toho naděláš,  dyť je to jenom hovno, tak ho takhle popadnu a vyhodím….“ Marie kromě vykulených očí teď měla už i pusu dokořán a zatajil se jí dech, než pochopila, že „produkt“ je umělý a že jde jenom o tatínkův žert. Pak mu ovšem náležitě vynadala. Ale smála se jako blázen, alespoň podle toho, jak o tom tatínek doma vyprávěl.  
Z mého dosavadního vyprávění by možná čtenář nabyl dojmu, že tatínek je zkrátka trochu kalamity Jane, ale jinak veselá kopa, se kterým musí být radost žít a sdílet s ním všechna jeho veselá dobrodružství. A tady je namístě, abych uvedla věci na pravou míru a sdělila čtenáři, že ne vše bylo tak idylické, jak se v mých vyprávěnkách může zdát. Stinnou stránkou života s tatínkem byla jeho neustálá roztěkanost, to, že měl spousty koníčků, zájmů, akcí a prací, které prostě nemohl stíhat. Z toho důvodu také nebýval často doma a samozřejmě většinou tehdy, kdy ho bylo nejvíce potřeba. Věci, které byly důležité pro maminku, a tedy pro celou rodinu, se najednou dostávaly na vedlejší kolej a jejich realizace se často posouvala a odsouvala do termínů, o jejichž splnitelnosti si maminka myslela své. Nechtěla-li déle čekat na ono: já to udělám, nezbylo než aby šla a udělala si to sama. Heslo: Poruč a udělej sám, se u nás v rodině dost vžilo. Maminka byla vždy pokroková, dokázala skoncovat s minulostí, vždycky hleděla jen dopředu a vymýšlela, jak by si život ulehčila. Tatínek  je konzervativec. Těžko mění zajeté zvyky, je mu dobře tak, jak je, nemá rád příliš velké změny a někdy tvrdošíjně lpí na věcech, které dávno ztratily svůj účel nebo smysl jenom proto, že k nim má citový vztah. Důkazem toho je, že nikdy nechce nic vyhodit. Všechno je ještě dobré, všechno se může někdy na něco hodit, všeho je škoda. A tak se stává, že půda a sklep jsou narvané k prasknutí vším možným (jak maminka říká) „bordelem“, ze kterého nás jednou (tím myslí mě a moji rodinu) bude bolet hlava, až to po něm budeme likvidovat a to že ona u toho v žádném případě nechce asistovat a tudíž musí umřít dřív. Stejně to pak vypadá v jeho pracovně, knihovně, ve skříních atp. Dříve se maminka snažila o nějaký systém probírky věcí, ale většinou narazila na tatínkův silný odpor, což končívalo jak jinak, než hádkou a tak mám pocit, že už se o to snažit přestala, nebo alespoň podobné ataky čistek omezila na minimum. Její pozůstalost, to bude procházka růžovým sadem, neboť těch pár hadříků, které má, snadno vyhodíme nebo dáme do sběru. Došla v poslední době dokonce do takového stadia, že likviduje svoje staré fotografie, které v mládí s nadšením pořídila svým prvním fotoaparátem značky „Smena“, vlastnictví knih omezila na knížky vkladní,  lékařskou encyklopedii a snář a její osobní věci se skládají z teploměru, přístroje na měření tlaku a ortopedických punčoch. Zato tady a významně ukazuje prstem směrem k tatínkově ložnici, tady budete mít, děti, práci. A tatínek nasupeně mává rukou a buď se pustí do další diskuse a nebo odchází, podle nálady. Největší potíž v soužití s mým otcem je ale asi  jeho cholerická povaha. Maminka se s ní trápila celý život, dílem si na ni už zvykla, ale teprve na její tváři a reakcích musím uznat, že cholerika nelze pochopit nikdy. S cholerikem může bez újmy na psychickém zdraví přežít zase jen cholerik. A já jsem toho zářným příkladem. Když totiž tatínka něco naštvalo, něco, nebo někdo, dokázal velmi rychle vzplanout hněvem, zvyšovat hlas, sakrovat a krucifixovat a roztočit se do poměrně vysokých obrátek. Někdy stačilo, že mu něco nešlo tak, jak chtěl a už byl oheň na střeše. Nikdy by nebyl dobrým pedagogem, neboť mu chyběla trpělivost. Takové to vysvětlování z konce dokola neměl rád. Když jsem něco nepochopila napoprvé, pokusil se ještě jednou, ale pokud ani to nezabralo, ztrácel půdu pod nohama, bylo vidět, že je zoufalý, přidával na intenzitě hlasu a gest a za chvíli již hřímal a křičel: „vždyť je to tak jednoduchý…!“ Přesně jako to dělal pan Kodet ve filmu Pelíšky. Ten měl ovšem štěstí (nebo smůlu?), že měl klidnou dceru.. Já jsem se začala  vztekat stejným způsobem, navzájem jsme na sebe poštěkávali, až jsem se   nakonec hystericky rozbrečela. V tu chvíli do toho většinou vstoupila maminka, rozehnala nás jako rozhodčí v ringu, vynadala mně, vynadala tatínkovi a byl klid. Chvilku jsme si sami sebe uraženě nevšímali a pak jeden z nás konverzaci obnovil, ovšem na zcela odlišné téma. Takto se u nás čas od času řešila hlavně  matematika, vzpomínám si živě na dělení dvojciferným číslem a na rovnice. Nebýt matematiky, ani by tatínek nevěděl, že do nějaké školy chodím. Další divočina se odehrála, když jsem se coby mladá novopečená řidička, které ještě neoschl inkoust na řidičáku, chtěla trochu otřískat a získat nějaké ty řidičské zkušenosti. Dříve než mi tatínek půjčil svůj vůz, musel přece vyzkoušet na vlastní oči, jak moc jsem zdatná. Já zdatná byla, teorii jsem nadrčela na plný počet bodů, pohotově řešila záludné otázky i situaci na křižovatkách. Bohužel pouze při pohledu do knihy testů. Když došlo na praxi, měla jsem pocit, že je všechno takové nějaké jiné a divné, že ta ostatní auta jsou nějaká velká a nevyzpytatelná, vzdálenosti se nějak tak zvláštně mění a zkrátka, že jízda pro mě není takovým požitkem, jakým jsem si ji představovala. S pomocí boží jsem závěrečné zkoušky zvládla, stala se majitelkou růžové rozkládací knížky a hurá do světa. Jenže…. byl tady tatínek a jeho odborný dohled:
„Jéžišmarjá…“, začal, když jsem asi napotřetí otočila klíčkem v zapalování a nic, auto jenom škytlo a poposkočilo.
„No jo, tak co mám dělat?“ ozvala jsem se provinile.
„Musíš si najít polohu, ve které ti spojka zabírá“, dostala jsem radu. Dobrá. Když se mi asi po pěti minutách podařilo (čistě náhodou) najít zabírací polohu spojky a překonala jsem prudký výpad vozu vpřed, už jsem viděla, jak tatínek obrací oči v sloup. Zařadím dvojku, motor si tiše pobrukuje, naše zánovní škodovka se rozjíždí, ale protože mě asi po sto metrech čeká zatáčka, tak je zbytečné nějak přeřazovat, pak bych to musela zase dávat zpátky…
 „Už tam máš mít trojku“, vyštěkne tatínek, „copak neslyšíš ten motor?“
„No, já nevím, neslyším, já myslela…“
„Musíš pořádně řadit!“ zní další rada.
Začínám se potit, ruce mi kloužou po volantu a zařazuji rychlostní stupeň tři.
„To auto má taky čtyřku“, slyším vedle sebe. Dobrá…. zařadíme čtyřku. Paráda, auto najednou jede tiše, jakoby se mu ulevilo, jen si tak ševelí, já si konečně vychutnávám krásu krajiny, tra la la. Aha, tady budu odbočovat ostře doprava. Začínám přemýšlet, kdy bude vhodné sundat nohu z plynu a zařadit nižší rychlost. Asi už, hurá, podařilo se, jenže ouha,  ono to nějak moc rychle jede a já už musím zahybat, jéžíš, kde jsou blinkry, šup, už ho tam mám, ale copak se to děje, vůz se stává najednou neovladatelným, já kroutím volantem jak můžu, ale auto si stejně jede kam chce…
„Panebože, co to děláš“, slyším výkřik vedle sebe, snažím se situaci zachránit brzdou… Výsledek je, že zvládám docela zázrakem smyk, do kterého jsem se dostala svou vlastní pitomostí. Naštěstí v protisměru nic nejelo.
„Co se to stalo?“, divím se nahlas.
„No ty jsi blázen, tuhle odbočku nemůžeš přece jet na trojku, to dá rozum. Vždyť vidíš, že ta zatáčka je ostrá!“
Hm, říkám si v duchu, to vidím, ale já tam prostě tu dvojku už nestihla dát, copak to nemůže pochopit?
„Já myslela, že se to dá…“ pípnu.
„Lenko, já nevím, ty jsi nemehlo,“ zkonstatuje tatínek, je rád, že se nám nic nestalo, ale v příští minutě už opět vykřikuje, že řadím jako kopyto, že nám auto pořád skáče, že neslyším motor, že prudce brzdím, že vymetám škarpu nebo naopak, že jsem moc uprostřed, že jedu pomalu nebo jedu rychle….zkrátka a dobře nikdy nejedu tak, jak on by si představoval. Když se jízdy s podobným scénářem několikrát opakovaly a já zasedala za volant s bušícím srdcem a vystupovala z auta zpocená jako myš, když jsem se vždycky lekla při obligátním zvolání: „co to děláš?“ a když jsem věděla, že je v nedohlednu den, kdy by mi otec auto svěřil a nedohlížel, vzdala jsem to. Jednoho krásného dne jsem prostě klíčky od auta do ruky nevzala,  opět zasedla na sedačku spolujezdce a v duši nastolila mír. Růžovou rozkládací knížku jsem založila do šuplíku, kde odpočívala v klidu a v pokoji dlouhých pětadvacet let, než jsem byla nucena ji vyměnit za moderní řidičák, který (nebýt mého druhého muže) by na dně šuplíku nejspíš odpočíval na věky věkův. Můj první muž nebyl cholerický a přesto to bylo málo. Můj druhý muž také není cholerický, ale má navíc nekonečnou trpělivost. Jen s tou se mu podařilo obrobit tak těžký materiál, jakým já, jakožto řidička, jsem. Jezdím s ním již třetí rok a stále si uvědomuji, jak málo toho umím. Ale nemám z toho mindrák, ani špatné svědomí.  Já totiž, milí pánové, umím zase něco jiného. A tatínku, neboj se, nemám ti to za zlé.
Dnes, když trochu víc znám muže a jejich mentalitu, musím zkonstatovat, že se tatínek dá celkem dobře zaškatulkovat do jedné z kategorií a ničím se nevymyká průměrnému mužskému exempláři. Když nakupuje, řídí se zásadně pouze seznamem a tudíž neumí, v případě, že některou věc nebo potravinu nemají, zvolit náhradní alternativu. Na druhou stranu přinese domů takové pochutiny, o kterých maminka netuší, že vůbec existují. Když dělá nějakou špinavou práci, zásadně se nepřevléká do montérek, ale klidně opravuje auto nebo štípe dříví v kalhotách, ve kterých byl dopoledne ve městě a tyto pak neváhá zvolit, když jde na návštěvu nebo k lékaři. A běda, když to maminka nezjistí a nezabrání mu v tom, pak tento úmysl i dokoná. Její pozdější zjištění už je pak provázeno pouze nešťastným povzdechem a mrmláním o ostudě. Když je venku chladno a zprudka se najednou oteplí, chodí dál ve své flanelové košili a teplém svetru a stěžuje si na vedra, když je tomu obráceně, setrvává v tenké košili s krátkým rukávem, přichází domů, mne si ruce a s výkřiky : „to je kosa, to je kosa“ se vrhá ke kamnům a roztápí je. Stejně se chová, když je mu svěřeno do péče dítě. Nezapomenu na zážitek, kdy brzy ráno odešli s mým dvouletým synem na výlet a vrátili se v poledne. Chlapec rudý ve tváři, zpocený.
„Táto, to jsi mu nemohl, proboha, sundat tu mikinu? Vždyť je tam horko!“
„Cos mu dala, tos mu dala“, odvětil v klidu můj otec a tvářil se, že vůbec nechápe, oč se snažím.
Peněženku používá pouze na papírové bankovky a veškeré mince shromažďuje po kapsách, které po určité době takovou zátěž nevydrží, potrhají se a mince mu padají z kalhot. Je klasickým mužským sběračem, což znamená, že nikdy nechce nic vyhodit, protože co kdyby se to někdy na něco hodilo.  Nikdy se nenaučí rozlišovat, co je utěrka a co hadr na podlahu a které prádlo můžeme nazývat bílým a které barevným. U televize zásadně nespí, ale stále ji sleduje (i se zavřenýma očima), luští křížovky při jídle a permanentně postrádá dvě věci: tužku a brýle. Jeho temperament a cholerická povaha pak pouze toto klasické chování dovádí do poněkud bizarní podoby. I já jsem vztekloun a cholerik, ale léta už se s tatínkem nehádám. Asi proto, že jsem žena. Na to nám vyrostl v rodině jiný exemplář, a sice můj syn, do kterého se otiskla moje povaha jako přes kopírák. A protože je to také chlap, bývá často velmi zajímavé sledovat tyto dva kohouty na jednom smetišti, které navíc dělí rozdíl už dvou generací, jak si v tom vzájemném soužití vedou.
Přestože tatínek nebýval často doma, většinou měl hodně práce a věnovat se mi stihl opravdu okrajově, jeho vliv na moji osobu tím menší nebyl. Vyrostla jsem v klasickém modelu rodiny, kdy doma bývala většinou maminka. Ona byla ta jistota. Když jsme totiž byli doma s tatínkem sami, měla jsem někdy až úzkostný pocit, že je něco neúplné a vnímala silně pocit chybějícího člena rodiny. Bála jsem se, aby se mamince něco nestalo a aby se vrátila.  Když tomu bylo naopak, tu úzkost jsem nepociťovala, protože o tatínka jsem se nebála. Vždycky pro mě znamenal silnější element, o který není potřeba se strachovat. Ať je kde je a jakkoli dlouho tam je, tak se vrátí, proč by se mu mělo něco stát? Nikdo ho nemůže přepadnout, ublížit mu, nikde se nemůže ztratit nebo zabloudit. Tatínek byl nejistota, která se,, bez jakéhokoli řádu či systému, objevovala a zase mizela. Brala jsem to jako samozřejmé a přirozené a dnes neváhám říci, že tento způsob soužití je ve mně zakódován možná pevněji, než bych sama chtěla. Čím jsem byla starší, tím víc jsem ale tatínka vnímala. Maminka se mi totiž vždycky snažila vštípit praktické znalosti a dovednosti, to, co potřebuju pro všední obyčejný život. Abych si   uměla přišít knoflík, umíchat vajíčka, uvařit brambory, vyprat a vyžehlit prádlo, abych uměla jít nakupovat nebo si něco vyřídit na úřadě.  S tatínkem se ale dalo filozofovat, bavit se o hvězdách, o historii, o knížkách, o humoru. A to mě bavilo daleko víc, než přišívání knoflíků, nehledě na to, že jsem byla (a zůstala) tak trošičku manuelně „nezručná“ (dle maminky levá jako šavle). Maminka všechny moje výpady do světa kultury brala jako něco zbytečného, jako blbiny, kterými se zabývám zbytečně, protože mi stejně k ničemu nejsou, ale tatínek mě podporoval. Byl to on, kdo mi poprvé ukázal velký svět, když mě jednou o prázdninách, bylo mi asi 9 let, vzal na několik dní do Prahy. Maminka mi u té příležitosti koupila krásný kalhotový kostým. Bledě modré káro s nohavicemi do zvonu!  Jeli jsme vlakem a bydleli u tatínkovy tety v Dejvicích. Odtud jsme podnikali výlety na Vyšehrad, na Pražský hrad, do ZOO i na Matějskou. A také jsme jeli metrem. První a jedinou trasou, která tehdy jezdila, z Florence na Kačerov. Když jsem poprvé stála před katedrálou sv. Víta, zatajil se mi dech. Taková výška! Tak vysoké nebyly ani stromy u nás doma. Poprvé jsem poznala, co to je výtah. (Ne, u nás na vsi ho skutečně nikdo neměl).  Z Matějské jsem si odnesla otřesný zážitek, protože horská dráha skutečně nebylo to pravé ořechové pro mě. Ale ani pro tatínka. Dokladem toho je fotografie, kterou pro nás pořídil místní fotograf na památku. Tatínkovi na ní stojí vlasy. Sám pak dodává, že hrůzou.
  
Nikdy poté už jsem na horskou dráhu nesedla a troufám si tvrdit, že toho bohdá nebude. Všechny domy byly daleko vyšší, než jaké jsem znala třeba z našeho okresního města. Tam ani tramvaje nejezdí, natož metro. Zkrátka a dobře, byla jsem Prahou okouzlená. Moje malá duše si s sebou domů odnášela zážitek z jiného světa, o kterém jsem až dosud nevěděla skoro nic. A teď vím, že existuje. Za hradbou lesů, tam daleko, je poodkryté tajemství jiného života, než jaký jsem dosud byla zvyklá žít. A to byl můj konec. A tak podobná Felíně z písničky Michala Tučného jsem věděla, že jednou do toho světa plného světel chci patřit. Po maturitě jsem sbalila raneček a utekla do Prahy, aniž bych se za sebou otočila. Tak, jak to umí jen bezstarostné mládí. Další moje životní eskapády sledovali rodiče již jen zprostředkovaně. Tatínek mě nazýval starým fluktuantem a maminka se v duchu modlila, abych jednou dostala rozum. Myslím, že to se zatím nestalo. Tatínek mi fandil ve všech oborech, do kterých jsem se pustila. Ať už jsem se snažila stát se herečkou, pracovala jako průvodkyně, hlasatelka, učitelka, spisovatelka…. nikdy mi nebral naději v to, že něco dokážu. Když jsem začala pracovat v rozhlase jako hlasatelka, nahrával si některé pasáže z vysílání na magnetofon. Pak s nahrávkou obcházel známé a pouštěl jim ji. Příšerně mě to zlobilo a styděla jsem se, ale věděla jsem, že jsem proti tomu bezmocná. Když na mě dopadl největší osobní karambol v podobě rozpadu manželství, bála jsem se s tím před rodiči vyrukovat. Dlouho jsem před nimi tuto skutečnost  tajila a bála se jejich reakce. Zdálo se mi, že mají mého muže rádi, že jim to bude líto, že budou v šoku, budou mi všechno dávat za vinu, že maminka bude lamentovat a táta možná vezme pušku a….mého muže zastřelí! Nebo zastřelí mě?!  U něj člověk nikdy neví… Tehdy u nich pobýval syn na jarních prázdninách. Když  nastal den, kdy jsme si pro něho měli přijet, jako vždycky, v sobotu kolem poledního a maminka chystala oběd, zjevila jsem se ve dveřích sama.
„Kde máš Jirku?“ ozvalo se unisono.
„Nemám, odstěhoval se.“ Ticho. Znovu opakuji: „No, nedělám si srandu, nemám, není, neexistuje.“ Vidím, jak maminka otevírá pusu a zůstává štronzo a slyším, jak tatínek s úsměvem na tváři říká:
„No, tak si z toho nic nedělej…“
Následovalo první stručné vylíčení situace, po kterém maminka konečně pusu zavřela, nadechla se a řekla:
„A já jsem toho tolik navařila!“
Můj strach byl zbytečný a já v tu chvíli pochopila, že tihle dva lidé už vždycky budou stát při mně, ať se děje co se děje a že mi trvalo sakra dlouho, než jsem na to přišla.
 
Tatínkovi vděčím za mnohé. Určitě především za to, že nejsem sobec. Ačkoli jsem vyrůstala jako jedináček, troufám si říci, že jsem nebyla rozmazlovaná. Naučila jsem se dělit i pomáhat ostatním a nikdy jsem nedostala nic zadarmo. Všechno, co jsem po rodičích kdy chtěla, jsem se snažila si zasloužit, ať už nějakou drobnou pomocí v domácnosti , hezkými známkami ve škole nebo jenom tím, že jsem dovedla čekat. A kdybych na to náhodou zapomněla, bylo mi to včas a náležitě připomenuto. Živě si vzpomínám na příhodu, která byla takovým zářným příkladem políčku za ucho, když jsem trochu rozvolnila svoji majetnickou touhu. Bylo to někdy v osmdesátých letech minulého století. Já už jsem byla dospělá, vydělávající si a sama se živící žena, která ovšem ještě příliš nemyslela na nějaké jistoty . Žila jsem ze dne na den, z ruky do úst, jak by řekla maminka. A skutečně to tak tehdy bylo: od výplaty k výplatě. Protože těch lákadel bylo v Praze moc. Jednoho dne jsem v Domě obuvi (dnes u Bati) na Václavském náměstí objevila růžové lodičky (dovoz z Rakouska)! Starší ročníky mě pochopí, těm nemusím dál nic vysvětlovat. A vy mladší, běžte se zeptat svých maminek, protože vysvětlování by bylo dlouhé a stejně bych měla pocit, že mi buď nebudete věřit, nebo si budete myslet, že jsem byla asi trošku cvok. Stály 600,- korun československých! (Pro představu mladších ročníků to byla třetina mého platu). Samozřejmě, že jsem na ně v tu chvíli neměla, ale nechat jsem je tam prostě nemohla! Nevydržely by tam do druhého dne, natož do výplaty! Vyzkoušela jsem si je, prošla se v nich a srdce mi zaplesalo. Nechala jsem si je zabalit a poslat na dobírku. Ale ne na pražskou adresu, na adresu domů, k rodičům. Druhý den jsem uskutečnila krátký telefonát:
„Mami, prosím tě, musela jsem něco koupit, posílám to domů, zaplaťte to a já to pak vyrovnám. Musím končit, jde sem šéf.“
Když přišel balíček, tatínek pro něj dojel na poštu. Přivezl ho domů a odložil. Maminka jej však otevřela. Zajímalo ji, co tak důležitého za tak drahé peníze posílá jejich dcera domů. Z krabice na ni z hromady nadýchaných papírů vykoukly „růžové boty“! Zalapala po dechu a šla zapít prášek. Tatínek vyskočil jak čertík z krabičky a řádil jako tornádo. Když jsem v pátek přijela domů, už byl klidný jako beránek. Jenom mi oznámil, že druhý den vstáváme v šest a jdeme na brigádu. Porazil v lese břízu a jelikož byla plná šištic se semeny, které tehdy lesní správa vykupovala, můžu si na ty nové botičky zrovna vydělat. A tak jsem druhý den od rána do večera česala březové šištice,  které přibývaly sakra pomalu. Ale tatínek s maminkou mě v tom samotnou naštěstí nenechali a pomáhali mi a tak jsem jim ještě moc a moc poděkovala, protože takhle rychle splacený dluh, to jsem musela přivítat. Botičky jsem ale nosila dlouho a ráda a když už byly opravdu zcela onošené a rozedrané, házela jsem je po letech do popelnice s těžkým srdcem.
 
Tatínek mě naučil pravdě a spravedlnosti, za kterou jsem se vždycky rvala jako lev, až jsem někdy mohla připadat mnohým směšná. Díky tatínkovi se nebojím sama v lese, umím rozdělat oheň v kamnech a když dojde na nejhorší, umím vzít do ruky kosu i sekeru.  Miluju med ve všech jeho podobách, umím se posadit na motorku, mám ráda uzené ryby a vášnivě ráda houbařím. Tatínkovi vděčím za svoje oči, které okouzlily několik  mužů natolik, že jsem musela projít jejich životy, i za to, že když mě někdo opravdu rozčílí, umím se rozžhavit do červena s patřičným komentářem a když mi někdo opravdu ublíží, těžko hledám odpuštění.   A vděčím mu taky za to nejdůležitější. Za lásku k přírodě a k rodnému kraji, za to, že vím, kdo jsem a kam patřím.
 
 

Dokument