Vzpomínky na rodný dům

Mgr. Kateřina Janošková 14:18 0 komentářů

Vzpomínky paní Ireny Krchákové-Moravcové /roč.1933/ na rodný dům v Zahradní ulici ve Vsetíně, zachycené v rozhovorech s paní Janou Rokytovou

„Koukám,jak ten čas letí ..“ zpívá Waldemar Matuška v jedné ze svých písní a
má pravdu.Když se ohlédnu zpět, co všchno se přihodilo za těch 77 let co jsem na tomto světě, ani se tomu nechce  věřit. A nebylo toho málo.
Ale od počátku. Narodila jsem se  jako druhé dítě v rodině Moravcových. Otec
Jan Moravec přišel na Vsetín jako bankovní úředník v roce 1922 a pracoval v tomto odvětví celý svůj život – nejprve jako pokladník,pak jako disponent a prokurista Moravské banky,později SBČS.
Byl také dobrý klavírista,jeden čas dělal korepetitora ve Vsatském divadle ve Vsetíně.
Maminka Marie byla vyučená švadlena,ale od r. 1953 nepracovala a starala se o rodinu, o 6 let starší sestru Milenu a mne. Bydleli jsme v rodném doměč.317 v Zahradní ulici spolu s rodiči mé matky. Její otec,můj staříček,jak jsme mu tenkrát všichni říkali,byl vyučený sedlář a čalouník a měl malou dílnu s několika zaměstnanci,kde pracoval až do své smrti v r. 1944.Často nám vyprávěl,jak chodil pěšky prodávat své výrobky /postroje,chomouty,sedla pro koně.../ třeba až do Vídně. Na svých cestách se s eznámil se svou druhou ženou v Orthu n.Dunajem a dovadl si ji na Vsetín. Měli spolu dvě dcery Marii / moje matka / a Josefu. Také u nich bydlel a učil se řemeslu syn Antonín z prvního manželství. Ten však musel narikovat v 1.světové válce a v r. 1917 padl na rumunské frontě.
Byli z toho všichni moc smutní,protože počítali s tím,že převezmedílnu a bude pokračovat v podnikání. Po staříčkově smrti dílnu převzal tovaryš Jaroslav Závodný,který pracoval zde až do r. 1948, kdy nastolením nového režimu veškeré podnikání zkrachovalo a tak ustal i podnikatelský ruch v domě č. 317.
Tento dům budoval staříček Antoní Šula postupně na přelomu 19.a20.sroletí. Nejdříve jako přízemní domek,kde byla kuchyň,pokoj a dílna,což bylo nejdůležitější. Později přibylo 1.patro a větší dílna. Také byla na dvoře postavena prádelna a naproti sklady na materiál. Po 1.světové válce se v době
nové republiky více rozvíjelo čalounictví,takže staříček se více věnoval tomuto trendu,šil matrace, dělal otomany ,židle,křesla a nově už i gauče. Dodnes vlastníme malý gauč pro panenky,který vytvořil jeden tovaryš jako výuční výrobek. My, jako rodina Moravcova, jsme bydleli v tomto domě asi do r.1938, kdy otec jako bankovní úředník obdržel služební byt v budově Moravské banky na Svárově č. 1082,kde jsme bydleli až do r.1948.Tady se nám žilo moc dobře,nemusei jsme topúit a měli jsme koupelnu a splchovací WC,což byl  na tehdejší dobu pokrok. A tam jsme prožili 2.světovou válku. Na dvoře měl byt domovník pan Slížek a se ženou se starali o topení a úklid. A tam jsme prožili i osvobození
Vsetína 4.5.1945.Nevím,jak se to stalo,ale paní Slížková najednou přivedla několik českých vojáků na náš dvůr,zatopili jsme v prádelně a tak se mohli všichni po dlouhé době vykoupat a odpočinout si po náročných bojích. Ve sklepě,kde jsme měli protiletadlový kryt s nouzovým spaním, si tak mohli vojáčci trochu oddychnout.Ani se jikj od nás nechtělo,ale museli jít dál vyhánět Němce a osvobozovat republiku.Myslím,že žádný z nich na toto zastavení nezapomněl. Po roce 1948,kdy zkrachovala i Moravská banka a byla ustavena SBČS,jsme museli náš byt opustit z důvodů potřeby dalších  místností pro úřad. Tak došlo k částečné přestavbě domu č. 317. Z jedné malé kuchyňky baly vybudována koupelna a splachovací WC.Také byl proveden nový rozvod vodovodu. Předtím byl jen vodovod na chodbě,odkud se musela nosit voda do všech místností.Byl to určitý pokrok,takže jsme se přestěhovali zpět jako rodina do rodného domu 317 v Zahradní ulici,která  vedla v Dolního náměstí do Panské zahrady směrem jihovýchodním.Dnes už náš dům na katastrální mapě Vsetína nenajdete. Byl zbourán a v r. 1966 i spolu s ostatními domy a dílnami v této lokalitě. Musely ustoupit expanzívní síle OV KSČ,která si vybrala  toto místo k honosné stavbě svého sídla.Městská rada rozhodla a my se museli podřídit. Maminka jako jediná dědička dostala za celý objekt pár korun,které taktak stačily na nákup družstevního bytu. Dodnes,kdy čekám na náměstí na městskou dopravu a vidím tuto budovu se zelenou přístavbou je mi z toho nanic.Trochu mě uspokojuje,že moc KSČ ustala a budova je využívána pro městskou knihovnu,informační středisko,obchody a kanceláře.
Ale abych se vrátila ještě k našemu domu.Byla to velká jednopatrová budova,kdev přízemí byby dvě kuchyně,staříček tam měl kancelář a dílnu. V 1.poschodí byly 3 pokoje,2 menší/jeden obýbala stařenka,než v r, 1957 umřela/ a jeden velký nad dílnou,kde měli rodiče ložnici a také tam byl umístěn klavír – křídlo,na který jsme hríli všichni.Hudba se u nás provozovala
dost intenzivně – otec by l přece,jak už jsem zmiňovala,dobrý klavírista,hrával v různých kapelách,doprovázel zpěváky,korepetoval při nácviku operet až do r. 1948,kdy všechno skončilo.
Maminka byla také velmi společenská,chodila k nám návštěvy,vždy bylo u nás veselo. Musím vzpomenout na akad.malíře Františka Hlavicu,který z našeho půdního okénka maloval panorama kostela a zámku v r. 1944.Určutě by se v jeho pozůstalosti ten obbrázek našel. Rok vím přesně,protože jsem v maminčině památníčku našla dvě drobné kresbičky, a to portrét mé sestry a můj.Myslím,že je to dost vzácné. Maminka se také hodně angažovala při zakládání valašského krúžku. Šila kroje,vyšívala rukávce,tvořila čelenky pro děvčata,takže se u nás scházeli vyznavači folklóru ze Vsetína i z Brna..Některé výtvory mé maminky by se ještě mezi valašskými ženami n ašly.Něco z pozůstalosti jsem předala paní Urbachové do muzea,jeden kroj je až v Japonsku. Vedli jsme si knihu návštěv,která se však při stěhování ztratila.Škody,bylo to zajímavé čtení.
V r. 1956 jsem se provdala za Emila Krcháka,vedoucího prodejny Kovomat ve Vsetíně a ze staříčkovy kanceláře jsme si vybudovali kuchyňku a z dílny pokoj,který se však vzhledem k nedostatku uhlí těžce vytápěl a tak jsme vlastně žili jen v té kuchyni,kde jsem vařila,spali na jedné
železné posteli a když se v únoru narodil Zdeněk,tak jsem na „kabórkách“ vyvařovala plíny.Bylo to velmi krušné a tak se manžel pokusil sehnat místo a byt v Napajedlích,kde žila jeho sestra.To se ale nepodařilo,tak se za 2 roky vrátil na Vsetín a zakotvil v SD Jednota,kde pracoval v různých funkcích až do důchodu. V r. 1957 zemřela stařenka,takže jsme získali další pokoj v 1.patře,kde jsme měli ložnici i dětský pokoj v jedné místnosti pro 6 osob. My rodiče, a děti Zdeněk,Irenka,Jeníček a Hanička. Situace byla svízelná. Přihlísilijsme se do ABD Vsetín,abychom získali větší byt.Nevím,jestli to byla náhoda nebo osud,ale v té době se rozhodlo o sanaci našeho domu,takže jsem měli přednostní právo získat dva byty v nové panelové zástavbě v Luhu. V říjnu
1965 jsme se přestěhovali-moji rodiče do dvou – a my do 3pokojovéh obytu na stejné chodbě domu 1784. v 7.patře. Zvykali jsme si pomalu,ale nakonec zvykli. Dobré bylo to,že se nemuselo topit a tekla teplá voda. Horší bylo,že dlouho nejezdil výtah a cesta do 7. patra s dítětem v jedné a nákupní taškou v druhé ruce byla krušná,ale byli jsme mladí a tak jsme to zvládali....
Mezitím děti vyrostly,vystudovaly,oženily se a vdaly a odešla z domova. Maminka zemřela v r. 1975,otec v r. 1986. Zůstali jsme s manželem sami v třípokojovém bytě. Dvoupokojový by po rodičích byl přepsán na Haničku,ale ta se po provdání odstěhovala do Poličné a tak jsme třípokojový byt prodali a nechali si dvoupokojový byt po rodičích. Když ale v r. 1995 můj manžel po dlouhé sedeční chorobě zemřel,zůstala jsem z původně velkého domu č. 317 sama v bytě č.28 v domě 1784 v Luhu.
A to je všechno. Snad tady ještě chvíli vydržím....

Podle autentickéhovyprávění zapsala Jana Rokytová - s velikým poděkováním I. Krchákové




Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.