Vzpomínky na mládí

Květoslava Radvanovská 19:31 0 komentářů

Vzpomínky na moji rodinu krátce před, během a krátce po druhé světové válce.

Psal se rok 1945 9.květen.Bylo to tak radostné ráno,že to ani nelze popsat.
Po šesti letech strádání, utrpení a strachu,byl překrásný den,všechno kvetlo,náchodský zámek ještě tenkrát tonul v modři rozkvetlého šeříku a ulicemi jela i pochodovala ruská armáda generála Zajončkovského. Já a malá sestra jsme stály na ulici a květinami zdravily procházející vojáky, když v čele jednoho pluku jel na bílém koni starý velitel. Pojednou zastavil a zeptal se, jak se jmenuje moje sestra a když se dozvěděl, že Zdeňka, řekl si zamyšleně " Zinočka", načež sestru zvedl a svezl ji kousek na koni. Když kolona ruských vojáků odpochodovala směrem k Hradci Králové, přecházela opět poražená německá armáda. Jeli na vozech, starých autech i pěšky a naši sousedi je odzbrojovali. My jsme jim ochotně pomáhali, hlavně kamarádi kluci, to bylo něco pro ně. Kupodivu naši sousedé nic nenamítali a Němci nám ochotně podávali pancéřové pěsti, granáty a všelijakou munici.
Skládalo se to na chodník.Ještě dnes mě přeběhne mráz po zádech,když si na to vzpomenu.Doufám, že už nikdy nebudu v rukou držet pancéřovou pěst a granáty. Samozřejmě když to zjistily naše maminky, bylo strašně zle a museli jsme domů a bylo také pár facek. To ale v té euforii netrvalo dlouho a tak jsme znovu běhali na louku trhat květiny a krást v zahrádkách a obdarovávat ruské vojáky. V paměť se mi na celý život vryly nejvíce dvě příhody a to, když ulicí procházeli němečtí zajatci v doprovodu českých mužů s červenými páskami na rukávech. Němci byli bosí, otrhaní, uštvaní,když v tom jeden upadl a náš "hrdina" ho ještě nakopl.                      Druhá příhoda byla ještě smutnější.Dozvěděli jsme se, že na hřbitov odvezli ruské vojáky, které opilé SS bestie postříleli v Bělovsi na celnici. S kamarádkou jsme šly na hřbitov s kytičkami, když vidíme sedět na podezdívce hřbitovní zdi ruského vojáčka, skutečně vojáčka, neboť mu nemohlo být více, jak nám 14 - 15 let. Snad pro ten věk jsme se osmělily, stály a v udivení na něj hleděly, neboť neskrývaně plakal. V tom šel ze hřbitova pan Kašpar hrobník, náš známý, který nám na naše dotazy sdělil, on byl legionář uměl rusky, že ten chlapec od Stalingradu, kde vyvraždili fašisti celou rodinu, šel jako děcko s bratrem frontou, až na naši hranici do Bělovse,kde mu ho zbaběle opilí esesmani zastřelili. Celý život mi ten
chlapec nemizel z mysli a říkala jsem si, co se sním asi stalo, kdo se ho ujal.Pak jsme se dozvěděli, že ty esesmany naši civilisté a policie pochytali a odvedli je do náchodského pivovaru na dvůr, kde je doslova ubili puškami a klacky, jak o tom píše pan spisovatel Škvorecký, na kterého se dobře pamatuji, neboť jsem ho potkáva.Naši lidé, někteří, ten masakr kritizovali,ale já až do dnešního dne s tím souhlasím, neboť si smrt zastřelením nezasloužili!Bylo už několik dní po kapitulaci Německa a ty bestie, neboť to lidé nemohli být, zavraždili ruské vojáky. Musím se zmínit o tom, že na hromadný hrob ruských vojáků jsem mnoho let nosila květiny a stalo se, že budoucí komunisté žalovali mému otci, který se vrátil z Anglie a byl znýmý svým protikomunistickým postojem, že chodím k hrobu"bolševiků". Musela jsem se o tom zmínit, protože jsem to tenkrát těžko chápala, neměla jsem ještě tak bohaté zkušenosti s dvouramenářstvím a falší některých českých lidí.                                              Vzpomínám někdy i na jiné zážitky z té doby osvobození, např. když u našeho domu stálo několik ruských důstojníků a dohadovali se se sousedy, kdo je může nechat vyspat a tak jsme si je rozdělili, u každého někdo přenocoval i u nás mladý důstojník. Byli to asi poslové depeší na velitelství do Hradce i do Velichovek? Ráno matka připravila chlapci snídani a já mu pyšně ukazovala na obrázek " Báťušky Stalina". Bože, co jsem se později navzpomínala, jak ten chlapec pohrdavě mávl rukou. On věděl! My ne. Až po návratu otce, který mi ten obrázek hodil do uhláku a vysvětlil proč.                                                                                                              Vzpomínám, jak ne každý měl v době války rádio, my ano a tak k nám vždy přišli sousedi a poslouchali jsme rozhlas z Moskvy i Londýna, odtud milovaného " Honzu Masaryka". Vždy někdo stál před domem a někdo na chodbě a hlídali, neboť za tento poslech hrozil koncentrák i smrt.Ale byli i takoví Češi, že nás udali gestapu a to matku dvakrát odvezlo k výslechu do Hradce K. Nás se ujali chudí sousedi - to by se dnes nestalo. Tenkrát byli lidé pospolití a cituplní. Jeden z udavačů byl v roce 1950 předsedou národního výboru v Náchodě.                                                                                  Pozoruhodná vzpomínka: v našem domě bydlela rodina starších lidí, pán byl Čech a paní Němka (neuměla ani Česky). S nimi bydlela dcera s malou Ilonkou, její manžel byl též Němec t.č. na frontě. Tito lidé byli naši důvěrní přátelé, jen oni věděli, že náš otec emigroval před gestapem a nikoliv, že se stratil - byl nezvěstný. I na tu malou Ilonku jsem nemohla zapomenout, hráli jsme si spolu i když já na hraní moc času neměla,musela jsem hlídat dva mladší sourozence, nosit vodu z pumpy do druhého poschodí i matce pomáhat, protože po práci chodila ještě vypomáhat na pole, aby nás v té těžké době hladu ušetřila bídy a nemocí. Matka byla mučednice, ale to je příliš těžké a dlouhé vyprávění.                      Otec se narodi v Lidicích a matka v Dubí u Kladna. Po vyvraždění Lidic nastala pro nás i naše příbuzné na kladensku, kterých bylo mnoho znovu doba hrůzy a strachu, neboť otec emigroval se známým malířem panem Křečkem - Jituš před gestapem, které už je hledalo. Fašisti šli i po příbuzných z Lidic, jak nám to plni strachu sdělili tety a strýci z Kladna. Nikdy jsem nemohla zapomenout, jak 16.března 1939, kdy projížděli Náchodem fašističtí žoldáci, chodil otec po bytě a plakal. Byl velký vlastenec, dnes už se asi někdo takový sotva najde, už se " vlastenectví " nenosí. Pro rodinu ale příliš nebyl, ta byla až na dalším místě. Byl člověkem, který nemá zakládat rodinu, ale dobrodruhem nebyl, byl idealista a (masarykovec). Velmi jsme strádali a to nejen za války. Když se vrátil koncem léta 1945 z Anglie, přišli k nám páni, jakýsi výbor a nabídli otci dům na Klínku v Náchodě po němcích, jako válečnému hrdinovi. Na Klínku postavili německým rodinám kolonii asi v roce 1939 - 40. Otec to ale odmítl s tím, že on nebojoval za vlast proto, aby byl za to odměňován. Pamatuji se, jak matka tajně plakala, neboť jsme bydleli ve starém domě, kde nebyly ani koupelny, ani místa na osobní hygienu, ani vodovod a společné záchody. Tak jsme žili až do odchodu z domova. Chodila jsem po válce do nách. lázní a po práci jsem byla nejraději v přírodě v lese. Měla jsem ( díky Pánu Bohu), kamarádku z Pekla u Náchoda, kde měli její rodiče v nájmu vodní pilu pana rytíře Bartoně z Dobenína, ovšem než mu po válce komunisti ukradli veškerý majetek. Znali jsem se s osobním šoférem pana Bartoně, panem Jandlem z Babího a ten nám vyprávěl, jak pana Bartoně s rodinou pořídil odvézt do Ruzyně k letadlu, kterým emigrovali do Ameriky. Dnes na zámku v Novém Městě nad Metují, žijí jejich potomci.                                                                     Co se týká mé drahé kamarádky, koupili její rodiče chaloupku ve stráni pod Lipím, kde jsem trávila soboty a neděle. Chovali se ke mě,jako bych byla jejich. Jenom tam jsem byla šťastná a celý život na ně vzpomínala s úctou a láskou, protože jsem takových lidí potkala v životě velmi málo - potkala vůbec? Kamarádka Mařenka zemřela velmi mladá. Byla to tak dobrá a čistá duše, že jí asi Pán na tomto nedobrém světě nechtěl dlouho nechat trápit. Jsem takový ten člověk, co miluje přírodu a cítí se tam nejlépe, proto nemohu zapomenout na ty nádherné louky a pole, lesy nezdevastované. Z jara les voněl pryskyřicí a nezaměnitelnou lesní vůní, zpěv ptactva byl sborový. Louky a stráně plných žlutých petrklíčů, ůpolínů, které docela vymizely. Cestou jsme potkávali maličké křepelky, které před námi honem utíkaly do žita. Srnčí , zajíci a bažanti, to všechno běhalo po lukách a v lesích na každém kroku. Často jsme potkávali hajné, myslivce, lesy byly čisté, nádherné jako parky. Lesníci si je hlídali.                                 Můj otec a matka, jak už jsem zmínila, byli z kladenského kraje a protože si maminka vzala otce proti vůli svých rodičů, odešli do Zlína, kde v té době pan Tomáš Baťa přijímal zaměstnance do svých rozmnožujících se podniků a za výhod , které prokazoval jen málo který podnikatel.                     Jednu vzpomíku na panu Baťu si neodpustím, když řekl i napsal, že není žádná ekonomická krize, ale morální. Jak je to výstižné a hodí se zvláště pro naši dobu! Muj otec vyprávěl rád o panu Baťovi a já si mnoho zapamatovala. Musel to být geniální člověkl.                                                        Já se narodila roku 1930, bydleli jsem v Baťově kolonii, v rodinných domcích, už tenkrát tam byly koupelny a wc. Otec pracoval jako reklamní úředník a vedoucí oddělení Baťova obchodního domu, proto musel, jak bylo zvykem na silvestra provádět se zaměstnanci inventuru. Když dlouho do noci nepřicházel, vzala matka něco jídla a šla za ním. Zlobila se , že už je Nový rok a otec nikde, ale nevšimla si, že na blízku je sám pan továrník. Řekla cosi nelichotivého na jeho adresu, ale s hrůzou zjistili, že on to nemohl přeslechnout. Matka vždy vzpomínla, jak moc se na ni otec rozlobil a oba byli přesvědčeni, že má otec výpověď. Ale to by nebyl Baťa. Když po novém roce přišel otec za panem továrníkem s omluvou, mávl on jen rukou, řekl " to jsou ženské, ale však ona měla pravdu".                           Já si téměř nic ze Zlína nepamatuji. Byly asi tři roky, když jsme se z nepochopitelných důvodů stěhovali do Náchoda. Nepochopila jsem to celý život a nerada na to vzpomínám, jen zmíním, že jsme šli z ráje do pekla. Naléhala jsem jako dospělá na matku,co bylo příčinou pošetilého jednání našeho otce, ale ani ona nevěděla nic s jistotou, jen o jeho kamarádovi, který mu vykreslil úžasné možnosti v textilním kraji. Tam začalo všechno trápení a bída. Ještě ve Zlíně se narodil i můj bratr a v Náchodě sestra.                                                                                                       Potom vypukla válka a otec "vlastenec"odešel za hranice a my tři s matkou jsme tu zůstali v nouzi napospas gestapu. Asi tak do svých 16.let byl otec pro mě hrdinou- dnes mám na to jiný názor. Jak říkal pan pastor Schwarz i pan kazatel ing. Steiger : " na prvním místě je rodina". Tak to chce i Bůh. Mnoho věcí jsem nechápala ani v dospělosti, neboť jsem byla přesvědčena, že já bych jednala vždy a za každých okolností ve prospěch svých dětí. Např. paní ředitelka školy radila mým rodičům, aby mě poslali do Baťovy aranžérské školy a pan učitel zpěvu , abych se učila na nějaký hudební nástroj, že mám výborný hudební sluch, ale rodiče to nezajímalo. Právě tak profesor na náchodské střední textilní škole radil,aby bratra poslali na vysokou do Brna, ale ani to se nestalo.                  Pak přišel rok 1949 a začala vláda bolševiků - lůzovláda. Otce degradovali a začala šikana a pronásledování horší než za fašismu.           Často mé vzpomínky běží jak film a je jich tolik, že už bych je ani nedokázala popsat. Jedna však moc zlá se mi stále vracela, celý život a to,když bratr onemocněl asi v roce 1943, bylo mu myslím 11 let, záškrtem a připojilo se mnoho komplikací i obrna. A nebylo léků, léky byly jen pro německé okupanty, kteří obsadili novou nemocnici. Vzpomínám na obětavost lidí v Náchodě. Vyhlásilo se , že potřebují pro bratra dárce krve - to nebylo jako dnes. Přihlásilo se několik lidí i neznámých , ale krevní skupina se nehodila, musela mu moje ustaraná a udřená matka dát svoji krev - celkem třikrát. Když jsme s matkou po dlouhé době mohli bratra vidět, tenkrát na infekčním od. náchodské nemocnice oknem, jak jej vedla řádová sestra nemohl to být brácha, řekla jsem si, spletli se? Ale byl to on, byl k nepoznání, vypadal v té pruhované košilce, jako ty děti z koncentráků. Doktor matce řekl, aby si raději přála aby zemřel, neboť již nikdy nebude zdráv. Ale on se uzdravil! Bylo to za pomoci pana doktora Sekyry, pana lékarníka Bayerleho a pana doktora Eichlera. Když se otec v roce 1945 vrátil, rozhodl se poděkovat panu primáři doktoru Suntychovi za záchranu syna. Ten se však mezitím odstěhoval do Prahy. Když pana primáře v Praze vyhledali, řekl tento obdivuhodný člověk, ať mu neděkují, že to nebylo v jeho moci, že to byl zázrak! Mnohokrát takto v naši rodině zasáhl Bůh a my mu ani neuměli poděkovat.                                                       A potom přišel rok 1945, jak už jsem popsala na začátku a my jsme pevně věřili, že se otec vrátí a bude nám dobře. Opravdu jsme na něj čekali jako na prince z pohádky, který nás vysvobodí z bídy. On se také za několik dní ozval z Londýna, ale přijel až koncem léta, protože z Československé mise se nemohl vrátit dříve. Když přijel na náchodskou zastávku vlakem od Prahy, vítali ho s námi i zástupci radnice s kyticí a byli mezi i ti, co po nás za tři roky na to plivali a označili nás za zrádce a zápaďáky. Prostě jsme byli kádrově nepřijatelní. Dopadli jsme ale ještě dobře, až na ty šikany, protože nás nezavřeli, nepopravili, jako tisíce jiných Čechů. Jako tisíce nejlepších Čechů!!