Vzpomínky na dětství

Vzpomínky na dětská a mladá léta. 

 
Jsem rodačka z Brandýsa nad Labem s bydlištěm v ulici F.X.Procházky (dříve Macharova).Je to jedna z nejstarších ulic,vedoucí z náměstí směrem ke kostelu a tudíž byla nazývána i ulicí Kostelní. Tady jsem prožívala hezké dětství spolu se svými dvěma sourozenci a rodiči. I když to byla válečná léta(jsem ročník 1941), poté léta padesátá se všemi těžkostmi , trápením a omezeními, která však zároveň formovala náš charakter a posilovala naši všestrannou odolnost.
     A tak se chci podělit o vzpomínky a prožitky, spojené s dětstvím a mládím. Tak jako všichni v té době, jsme byli „dětmi ulice“, kde jsme trávili a prožívali  na rozdíl od dnešních dětí , všední  i sváteční chvíle či spíše celé dny různými hrami, povídáním, ale i „válkami“ mezi partičkami z okolních ulic apod. A tak mohu říci za všechny , že největším trestem pro nás byl tzv. kasárník – tj. že jsme nesměli ven. Ulice , tehdy ještě s minimálním provozem motorových vozidel , byla naším hřištěm.Auto v té době vlastnili jen tak lékaři, právníci a nějací dopravci, z nichž však mnozí spíše využívali koně  např. i popeláři) .A tu mě napadá vzpomínka, kdy jsme se na ty vozy vzadu zavěšovali a ostatní  žalobníci volali na kočího „za vozem“.   
     Na ulici jsme hráli fotbálek, vybíjenou, nohejbal, chodili na chůdách, skákali panáka i přes švihadlo, ale také do dálky i výšky a vymýšleli různé hry jako na četníky a zloděje, vstávej Honzo-kolik je hodin a podle určeného počtu odkráčeli kroky např. sloní, slepičí a jiných zvířátek dle fantazie . A když jsme se chtěli chvilku zastavit a povídat si, usadili jsme se ve větvích okolních stromů, kam jsme od malička šplhali za pomoci starších děti. Nepamatuji se, že by z nás někdo spadl a způsobil si nějaký úraz, i když jsme vylezli až do korun stromů. Domů jsme zašli pouze v případě hladu, popadli  krajíc chleba a už jsme byli zpět ve hře. Naším největším místem pro hry byl také děkanský dvůr (nynější parkoviště u obchodního domu Labe)- to bylo pro nás už takové větší hřiště, pokryté škvárou a podle toho jsme i vypadali, zejména naše černá kolena.
     Jako děti jsme však samozřejmě měli i povinnosti a to nejen v dohlížení  na naše mladší sourozence a jejich opatrování, ale i zejména obstarávání  nákupů.V okolí byla spousta malých soukromých  obchodů a drobných řemeslníků. Za nákupem běžných potravin jsme chodili  hlavně do nynější  ulice I.Olbrachta-tehdy myslím s názvem Husova tř. -třeba do mlékárny k Balíčkům – vedle knihkupec ví  u Brázdů (nyní Fotografie). V mlékárně nám nabrali z velkých hliníkových konví  mléko do našich donesených smaltovaných nebo hliníkových bandasek, určené množství másla ukrajovali z velkého kusu a tvaroh nabírali ze dřevěných štandlíků. Mléko se muselo doma převářet, aby nezkyslo – tehdy nebyly ledničky, ani  neobsahovalo  žádné konzervanty. Doma se potom  uchovávalo ve sklepě nebo na jiném chladném místě. Často se doma nechávalo mléko zkysnout na tvaroh a v zavěšené utěrce nechala odkapat syrovátka.   Na protější  straně byl koloniál a vinárna Holých, kde prodávali veškeré potraviny a lahůdky.Ale naše téměř každodenní cesta vedla do pekařství k Tichým pro chleba většinou ještě teplý, a dalamánky, jejichž dobrou chuť  si vybavuji ještě dnes.  Hned vedle byla Lapkova cukrárna – samozřejmě s lákadly pro děti – zejména se zmrzlinou v papírovém jakoby košíčku, ale také s tradičními cukrátky fialkami a žlutými, růžovými  tzv. mejdlíčky.  Pro maso jsme chodili každý pátek k Cicvárkům a to hovězí na polévku a telecí na řízky (což bylo běžně k dostání  oproti  dnešku), vepřové na pečení nebo hovězí na omáčku. Jinak se celý týden vařila většinou bezmasá jídla, hodně z brambor, zelenina , luštěniny a sladká jídla. V době válečné i poválečné však mnoho rodin chovalo drůbež, ale i jiná hospodářská zvířata, jejichž maso a produkty sytily hladové krky početných rodin.
Z dalších obchodů v této ulici si ještě pamatuji  Kreuterovu drogerii a druhého bratra Kreuterovo sklenářství a naproti obchod Baťa s velkými výlohami, řeznictví Živných , Killingerovu lékárnu v levém rohu Fettrova domu s vyhlášenou hospodou, který byl z důvodu uvolnění  místa na křižovatce proti spořitelně zbourán.
     Na rohu náměstí  a naší ulice byl velký železářský obchod u Späthů, dále klempíř Petele ,potom prodej uhlí  u Hradeckých, Chybova drogerie a na druhé straně proti děkanskému dvoru autoopravna p.Štěpaře, kam jsme si také chodili s jejich synem hrát.  Potom proti děkanství  byl pilníkář,  můj otec p.Chvalina s dílnou ve dvoře, která byla vybavena výhní, ve které se kalila ocel na výrobu pilníků a rašplí. Dále tu měl tatínek brus, kovadlinu , dva stroje na sekání  povrchu pilníků a různé další nářadí. Po večerech  balil hotové pilníky do voskovaných papírů a celé těžké balíky pilníků vozil autobusem do pražských továren . Menší počty kusů u nás odebírali místní řemeslníci a zemědělci. Vedle nás měl  ještě krámek sklenář p.Sviták.
     Také se musím zmínit o naší nejmilejší letní zálibě a to koupání na Ostrůvku , kam jsme téměř denně po celé léto chodili na plovárnu pana Wernera, která byla v tehdejší době na vysoké úrovni.  Hned u vchodu byly po obou stranách ochozy s dřevěnými kabinami, kde jsme odkládali naše oblečení .  Před šatnami  byly sprchy, dále tu bylo volejbalové hřiště, houpačky, kuželky, ping-pong a i kiosek s občerstvením. My jsme si  však, jako většina návštěvníků, přinesli jídlo z domova a to zejména chleby, ovoce a pití v bandasce, jelikož nám hlavně u vody nejvíce chutnalo.  Pláž na břehu Labe byla na sezónu vždy upravena a pokryta pískem, ve kterém jsme si budovali rybníčky a hrady, pokud jsme celí  promodralí  vylezli z vody. Koupání tu bylo bezpečné, pozvolné s ohraničením hloubky spojenými kládami, které se staly naší nejoblíbenější první  skákačkou do vody. Na koupající dohlížel  z lodičky čokoládově opálený plavčík pan Werner , který také během odpoledne svou pramici  plně naložil dětmi a povozil po Labi. Jindy zase větší kluky převezl na druhou stranu, kde bylo pole s okurkami a moc přišly k chuti. Ještě tu byl i dřevěný bazén s ochozem a skákačkami  pro plavce. Také se půjčovaly malé loďky tzv. maňásky s pádlem, které byly dosti vratké a tak jsme měli občas veselou podívanou na méně šikovné veslaře. Na plovárnu chodily zejména děti, kdy starší sourozenci hlídali ty menší, ale v neděli  ponejvíce celé rodiny. Na protějším břehu blíže k mostu byla boleslavská plovárna p.Semiána, ale jen s bazénem na Labi a zdaleka ne na takové úrovni, jako na naše na Ostrůvku. Některou neděli se také nad Labem objevilo letadlo s visutou hrazdou, na které cvičil atlet v bílém úboru a to byla pro nás velká podívaná.
                                              
 
Pamatuji se však i na ty nejsmutnější  chvíle, které se  bohužel, přihodí při koupání a to utonutí neplavců nebo slabších plavců spíše v místech mimo koupaliště a občas nějakého vojáka. V tu chvíli se plavčíci z obou koupališť sešli na jedné loďce a velkými  bidly hledali utonulé tělo na dně a po nálezu oběť z hloubky vytáhli a oživovali – někdy úspěšně, ale mnohdy už bylo tělo pozdě nalezeno. Smutný zážitek byl pro nás tak silný, že jsme už ani neměli  náladu na koupání a odcházeli jsme  domů. Když už jsme u těchto smutných záležitostí, vzpomínám také na pohřební průvody ,vycházejícími z kostela přes náměstí  na hřbitov.Před kostel byl přistaven kočár s černými koňmi, vyzdobenými střapci na hlavách, pokrytými černými ,stříbrně olemovanými přehozy. Na  chodníku hrála dechová kapela tehdy p.Lokaje, jejíž muzikanti , kráčejíc  v průvodu před kočárem s rakví, po celou cestu hráli. Ale naštěstí převládaly veselejší chvíle z naší ulice, kdy se v kostele scházeli svatebčané a my jako zvědavé děti  se byli vždy podívat na svatby , jako i na křtiny dětiček.
      Avšak k parnému létu patří také žízeň ,která se zaháněla v hospůdkách, kterých bylo v dřívější  době poměrně dost a mnohé se dochovaly dodnes, často i s původním názvem. My jsme každou neděli v poledne chodili tatínkovi pro půllitr černého piva na kopeček ke Skorkovským. Tato hospoda se v pozdějších letech proměnila na krejčovské družstvo, ale dnes je tu opět hospoda s názvem U kata.
     Koncem léta, kdy  foukalo ze strnišť,  jsme si ve škole nebo s pomocí tatínků vyráběli  z papíru a špejlí  draky, které jsme šli pouštět na letiště, které bylo v místech nynější průmyslové zóny. Nad Brandýsem a okolím často létala motorová letadla, táhnoucí  vzhůru na laně bezmotorová letadélka - větroně a v příslušné výšce bylo lano odpojeno a větroň s pilotem a s pomocí větru doplachtil zpět na letiště, ale i občas třeba do okolního bramborového pole s jistým pošramocením.Také tu piloti organizovali pro děti , ale snad i pro dospělé , vyhlídkové lety nad městem a okolí.
    Pomalu se blížila zima a s ní spojené zimní radovánky – zejména sáňkování na kopci, zvaném „Dupanda“, v místech dnešního sídliště, směřujícího k bývalému zahradnictví pod nemocnicí, v jehož plotě často jízda na saních končila. Také jsme občas sáňkovali na menším, ale bližším kopečku u Katovny, kde jsme si uklouzali i prudkou klouzačku. Bruslit jsme chodili na královický rybník, ale v případě mrazivé zimy zamrzlo i Labe a to byl zcela jiný „rozlet“.Také se bruslilo na kluzišti poblíž gymnázia, v místech dnešní nafukovací haly Pedagogické fakulty nebo na Spořilově. Jelikož v dobách našeho dětství ještě nebyla televize, chodilo se velmi často do biografu.Ale zimní večery jsme často trávili fanděním při hokejových zápasech místních hokejistů se soupeři z celého okresu i vzdálenějších míst. Nejvíce jsme se však těšili na derby mezi Brandýsem a Boleslaví, které bylo nejnavštěvovanější fanoušky z obou – tehdy ještě samostatných měst.
     Při vzpomínání na školní léta se mi vybaví i příjezd korejských dětí v roce 1953 v průběhu americko-korejské války.Byli to většinou sirotci a po půlročním kursu češtiny a psaní latinkou v Mariánských Lázních byli ubytováni v Houštce, odkud docházela děvčata do boleslavské a chlapci do vzdálenější  brandýské tehdy osmileté školy.I když byli  starší než my (12-15 let), rozdělili je po 10 do našich tří pátých tříd, kde se velice rychle aklimatizovali, pilně se učili a v dalších ročnících zvládali učivo mnohdy lépe než někteří spolužáci. Po skončení základní školy dále pokračovali v učňovských školách, ponejvíce však ve studiu na středních a i vysokých školách. V Houštce je také navštívil severokorejský  president Kim Ir Sen, po němž byl pojmenován i jejich dočasný domov.
    V našem dětství  i mládí  se ještě chodilo do školy a pracovalo i v sobotu a volný den neděle se trávila s celou rodinou převážně na procházkách. Nejrušněji  bylo na mostě přes Labe, jelikož brandýšťáci  chodili do Boleslavi  a ti zase do Brandýsa. Při těchto procházkách jsme měli milé zastavení  na mostě u schodů do Hluchova v cukrárně Kerlíkových a samozřejmě jsme se vždy těšili  hlavně na zmzlinu. Poté se pokračovalo třeba do Houštky, která skýtala krásné procházky upraveným parkem a sportovní  zážitky  na atletickém stadionu a tenisových kurtech.