Vzpomínky

Václav Bartoníček 18:22 0 komentářů

Vzpomínání na první cestování s rodiči

Rodiče se za mého raného mládí hodně přátelili s jistými Šťastnými z Vesce. Paní Šťastná pracovala celý život ve veseckém Nisanu (tkalcovna). On byl soukromý klempíř. Měli vlastní, velký tříposchoďový dům s klempířskou dílnou. Tím, že byl pan Šťastný na volné noze a navíc byl šikovný řemeslník, neměli o peníze nouzi.

Jako první ve Vesci si v padesátých letech pořídili auto Minor. Koupit nové auto byl v té době problém. Auta se běžně neprodávala, ale pan Šťastný někde sehnal auto rozložené v bednách na jednotlivé součástky. Předem se dohodl s mým tátou, že je to jediná možnost jak auto získat a jestli by mu ho táta nesestavil dohromady. Táta byl vyučen v oboru, tak souhlasil a dali se do toho. Několik měsíců na autě pracovali, skládali a vyráběli chybějící díly.

Nakonec se akce podařila, resp. auto bylo postaveno a jezdilo. Pan Šťastný byl skutečně šťastný a nabídl za to tátovi, ať s nimi jezdí na výlety a ať si auto půjčí, jak bude potřebovat.

Jedna z prvních cest novým vozem byla jejich společná cesta na Slovensko. Projeli ho celé. Navštívili Bratislavu, projeli jižní Slovensko, Nízké i Vysoké Tatry. Byli až na východě Slovenska.

V té době jezdilo minimum aut. Někde ještě nebyly silnice, ale jen polní cesty pro povozy. Zejména cesta po Slovensku byla velké dobrodružství. Ovšem v té době a z tehdejšího pohledu to vše vypadalo jinak.
Cestováním po Slovensku byli obě rodiny nadšeny a tak začala éra společných nedělních výletů po Čechách. To už jsem s nimi začal jezdit i já.
           
Pamatuji si, jak každou neděli kolem deváté ráno přijel Minor k našemu domu. Pan Šťastný si přesedl na místo spolujezdce a řízení nechal tátovi. Jednak nebyl vášnivý řidič, ale hlavně si mohl dát na výletě v restauraci pivo.

Vždy měl připravený cíl cesty. Myslím, že se výlety nikdy neopakovaly do stejného místa. Snad jen Sedmihorky byly výjimkou. Oblíbené bylo „na kafe do Sedmihorek“.

Takto společně jsme jezdili na výlety v Minoru, později ve Spartaku až do roku 1957. V tomto roce si naši koupili nového Spartaka. Tehdy bylo auto ještě na tzv. poukaz. Musel se k tomu vyjádřit kde kdo, ale nakonec to vyšlo a auto si rodiče mohli koupit.

Když rodiče dostali výzvu, že je auto v Mototechně, šel jsem s nimi i já. Mototechna byla ve Zhořelecké ulici. Vstávali jsme hodně brzy, abychom tam byli mezi prvními a mohli si vybrat barvu. Vím, že byla ještě tma, když jsme přišli do prodejny. Stejně ale jsme čekali několik hodin, než se prodej uskutečnil. Zde je nutné poznamenat, že v té době byl pánem prodavač, ne zákazník.

Na výběr jsme měli jen dvě barvy, resp. obě auta byla šedá. Jedno ale mělo navíc modrý pruh pode dveřmi. Bylo vzhledově hezčí, ale mělo několik závad, tak si rodiče vybrali to celé šedé.

Zajímavá příhoda se stala ten den odpoledne. Auto stálo před garáží a otec si ho prohlížel, leštil a kontroloval. Tehdy přišel soused ze sousedního domečku i se synem se také podívat na nové auto. Vše probíhalo normálně až do chvíle, kdy se soused pochlubil, že synovi ten den koupil nový luk. Aby dokázal, jak pěkně šíp létá, natáhl tětivu a vystřelil šíp kolmo k obloze. Šíp vyletěl vysoko. Když se obrátil zpět k zemi, všichni ztuhli. Šíp mířil přímo doprostřed střechy nového auta.
Jen s obrovským štěstím a zázrakem se podařilo sousedovi v poslední chvílí máchnout lukem nad střechou auta a šíp odrazit mimo. Bez jediného slova sbalil syna, luk a šíp a zmizel ve svém domečku.

S novým autem pokračovali naše výlety za památkami a do přírody. Zprvu ještě pár let se Šťastnými, později i se strýcem a tetou.

Při uvedených výletech s rodiči jsme několikrát projeli Československo. Do zahraničí se nemohlo, tak se křižovali Čechy.
Dodnes si pamatuji první návštěvu Českosaského Švýcarska, Český ráj, západní Čechy, jižní Moravu atd. To bych ale mohl vyjmenovat všechny oblasti.

Z prvních zahraničních cest s rodiči si vzpomínám např. na naši nejdelší cestu. Vedla přes Maďarsko, do Rumunska do Konstanty, potom přes Varnu do Primorska. Zpáteční cesta vedla přes Jugoslávii. Od Černého moře přes Sofii, do Bělehradu, Novy Sad, a přes Maďarsko domů.

Bylo to krásné objevování vesnic, měst a krajiny. S odstupem let je zajímavé srovnávat velké změny v krajině a městech, které od padesátých let minulého století proběhly.