Vzpomínka na rodný dům mé maminky

RNDr. Jiří Bárta 16:09 0 komentářů

Rodný dům mé maminky má svůj zajímavý příběh, stejně tak i rodokmen jeho dávných i současných majitelů. Posledními majiteli je rodina Borákova, moje maminka je jedna z devíti dětí, které se na fojtství narodily. Málokdo dnes ví, že na Valašsku v 18. století a v 1. polovině 19.století zastupovali majitele tehdejšího panství správcové, kterým se říkávalo fojti a jejich obydlí pak odvozeně fojtství.

Prvním fojtem (zástupcem vrchnosti v obci) se po založení V. Karlovic stal Jura Hudeček "za věrné a dobré služby" majiteli panství. Jak vypadalo jeho fojtství, už nevíme. V roce 1721 přešlo fojtství na Michala Billa, který se sem přiženil. Jeho nástupce Ján Bill pak nechal postavit fojtství tak, jak je známe dnes. Je to dřevěný dvorec s patrovou obytnou budovou stojící na začátku údolí Bzové. Postavil ho roku 1793 vyhlášený tesařský mistr Jan Žák z Hážovic (stavěl také např. fojtství na Solanci). V rukou rodu Billů se fojtství udrželo až do roku 1825. Posledním karlovským fojtem se stal Karel Barvič, bohatý obchodník z kupeckého domu, v němž je nyní muzeum.

V roce 1848 byl úřad fojta zrušen. Roku 1876 koupil bývalé fojtství za 12 000 zlatých František Borák, vnuk posledního solaneckého fojta Jana Františka Boráka. Rodině Borákově patří fojtství dodnes a přízvisko "fojt" jim zůstalo, i když "fojtská sláva" dávno pominula (držela se nejdéle ve střední Evropě). Když se podíváme na obytnou budovu, jeví se jako z krajek a ne ze dřeva. Balkon (pavlač) je vyřezávaný, střecha je ze šindelů (je to nejdražší krytina). Lidé žijící v této budově měli velký dostatek životního prostoru, hlavní světnice (jizba) má 50 m2, horní komora 42 m2. Díky majitelům fojtství se ho podařilo po celé věky udržovat v takovém vzhledu a míře, v jaké ho nalezneme i dnes. Oprava takového velkého stavení ovšem znamenala vždy obrovské finanční náklady. Bohumír Jaroněk, zakladatel Valašského muzea v Rožnově pod Radh., o karlovském fojtství v r. 1930 napsal, že „ je to umělecké dílo, nejkrásnější a snad největší valašská chalupa. Tesaři vytvořili sloh, jehož ladnosti, malebnosti a originalitě se znalci i laikové budou ještě dlouho obdivovati. Toto dílo valašského tesařství je nefalšovaným národopisem.“ Borákova rodina odmítla žádost sourozenců Jaroňkových o výkup originálního fojtství, které by bylo převezeno do rožnovského muzea. Proto byla vybudována jeho kopie, ovšem pouze obytné budovy a nikoliv ostatních hospodářských budov, který tvoří ucelený celek.

Prostředí karlovského fojtství posloužilo k natáčení několika filmů, točily se tu mimo jiné také Stíny horkého léta režiséra Fr. Vláčila. Velkokarlovické fojtství bylo v r. 2010 zapsáno do seznamu národních kulturních památek, který čítá již 274 unikátních staveb na území České republiky.

Moje maminka se narodila v r. 1910 jako pátá v pořadí sourozenců a do svých 20 let vyrůstala v prostředí typické zemědělské rodiny, která měla po předcích vzhledem k velkému hospodářství významné postavení v obci. Jejímu otci se v Karlovicích neřeklo až do jeho smrti v r. 1941 jinak, než „fojte“ nebo „gazdo“ a totéž připadlo i na jeho dědice – maminčina bratra, kterému toto označení zůstalo i v dobách nejtvrdší komunistické „kolektivizace vesnice“ a kterému můj strýc odolával velmi dlouho (paralela s filmem „Všichni dobří rodáci“), i když mu karlovičtí „jezeďáci“ zabavili všechna, do té doby poctivě obdělávaná pole v okolí stavení a „nahradili“ mu je kamenitými pozemky daleko na Soláni. Ty by ovšem jeho početnou rodinu (měl 5 dětí a živil i mou babičku, která žila na „výměnku“ uvnitř fojtství) neuživily a tak rodnou hroudu“ svých předků musel obdělávat jako řádový člen místního JZD.

Maminku, která se ve škole dobře učila, její rodiče ve 30. letech poslali na studia do rodinné školy (vaření, šití, domácí práce aj.) s tím, že podobně jako její starší sourozenci, se vdá ve stejné vesnici a co nejblíže svému rodnému domu. Z devíti  sourozenců se tak stalo u sedmi z nich, pouze u dvou zvítězila láska a maminka s jedním z bratrů následovali své partnery do měst – Opavy a Ostravy. Toto krátké pojednání uvádím zejména proto, abych zvýraznil onu obrovskou změnu, která nastala v „prostoru bytí“ u mé maminky, která poznamenala po celé více než půlstoletí jejího života. I když jsem se narodil 2 roky po válce a stal jsem se typickým městským dítětem, v dospělejším věku jsem začal svou maminku chápat, že se snažila využít každou příležitost k tomu, aby utekla ze svého bydliště do svého rodného domu. Vždyť v něm se naučila žít v onom „selském stylu“, který sice spočíval v těžké fyzické práci (na poli, v maštali při krmení, dojení, kydání, na pastvě krav a ovcí), ale na zdravém vzduchu, v krásné přírodě, v úzké pospolitosti všech členů široké rodiny.

Celé své dětství i studentské mládí jsem se svým tatínkem a bratrem velice rád maminku následoval do jejího rodiště a prožité letní i zimní prázdniny na „gruntu“ patří mezi mé nejhezčí vzpomínky. Mohl jsem „přičichnout“ k tomuto venkovskému životu a v rámci svých schopností a sil se do něj i zapojit (pásal jsem krávy a ovce, pomáhal při senoseči a žních, štípal jsem dřevo aj.). Co mě ale jako městského kluka přímo fascinovalo, byla samotná budova fojtství, jejíž monumentálnost mě ohromovala. Těšil jsem se zejména na naši obrovskou světnici v podkroví hlavní budovy, ve které jsme byli s bratrem po celé prázdniny ubytováni. Dveře z ní vedly na pavlač, která obepínala tři stěny a z níž byl krásný výhled nejen na veškeré dění ve dvoře velikosti menšího fotbalového hřiště, ale i na „horu“ (neříkalo se do lesa, ale do hory) a pěknou zahradu s několika včelími úly. Naše „prázdninová“ světnice byla vybavena podobně, jako v případě tzv. Borákovy jizby, ve které se nachází původní nábytek, obrazy i postele, vč. nadýchaných peřin, ve kterých jsem tak rád válel i já (maminčin bratr téměř celé vybavení této jizby daroval rožnovskému muzeu). Nikdy jsem nezažil, že by se rodina usadila v největší světnici (jizbě), která sloužila ke spaní celé početné rodině. V paměti mi také utkvělo, že v kuchyni byli všichni neustále obtěžováni stovkami much (nalepenými a bzučícími na na tzv. mucholapkách), zatímco do největší jizby nevlétla téměř jediná.
 
Fojtství v údolí Bzovém stmelovalo širokou Borákovou rodinu, a to jak za života babičky (zemřela v r. 1965), tak i v dobách pozdějších. Stalo se jakýmsi „pulsujícím srdcem“ všech devíti jejích dětí, vnoučat i pravnoučat. Vzpomínám si, jak nejen maminka, ale i bratr a já, jsme vždy s velkým smutkem opouštěli toto krásné valašské prostředí a vraceli se zpět do našeho ostravského bytu. Maminka si velice přála, aby mohla strávit svůj důchodový věk v blízkosti svých sourozenců, kteří ve V. Karlovicích založili své rodiny. Až po smrti jejího bratra se její přání vyplnilo alespoň částečně, když jí bylo umožněno v jeho chatě každoročně pobývat v delších časových intervalech. Myslím si, že právě tato poslední etapa maminčina života patřila k těm nejšťastnějším.
 Autor: Bárta Jiří