DALŠÍ ČLÁNKY ZE STEJNÉHO TÉMATU
Vojna a armáda ve vašich vzpomínkách
PraseKůžičkářKonec válkyStrejda JarkaSetkání s generálemVánoce 1944

Vzpomínka na mého tatínka Tomáše Kelnara

Jitka Dvořáková 09:59 0 komentářů

Vzpomínka na mého tatínka Tomáše Kelnara, který měl krutý osud. Neměl lehké dětství ani další život. Jeho život byl na román. Jen ho neumím napsat. Narodil se jako nemanželský syn dne 15. 6. 1893. V Kozlanech. Bojoval v I. světové válce jako legionář. Do vlasti se vrátil za šest roků. Pohřbil za svého života dvě děti. Zemřela mu manželka při porodu třetího dítěte. Když mu bylo 51 roků, Němci jej popravili za odbojovou činnost.


Tatínek se narodil 1893. Jeho maminka měla v té době 26 roků. Sloužila u šlechtické rodiny Manerů. Narodil se jako nemanželský syn. V dnešní době běžná věc. V roce 1893 velká ostuda pro matku  i pro dítě.  Přinášelo to mnoho ústrků, pohrdání. Později se maminka provdala za J. Kypra kočího od Manerů. Tomáška si do své nové domácnosti nevzala,  nechala ho na vychování u svých rodičů. Po ukončení základní školy se ve Vyškově vyučil pánským krejčím. Po vyučení pracoval v Brně  a ve Vídni.

Po vypuknutí 1. světové války ve svých 21 letech narukoval do rakouskouherské armády. Bylo to 11. 8. 1914. Zběhl, nechtěl bojovat za císaře pána. Byl  zajat v Haliči, přihlásil se do  legií, byl přidělen k 1. střeleckému pluku  Jana Husa. Byl střelec u výzvědné roty. České legie jako jediné dokázaly úspěšně vzdorovat přesile bolševických armád a na několik let udržet pod kontrolou značnou část ruského  území.  Stálo to však mnoho životů, po celé Rusi jsou hroby  českých legionářů, památníky padlých. Ti, kteří přežili všechny boje a útrapy se postupně vraceli do vlasti od roku 1918 až do roku 1920. Můj tatínek byl evakuován do vlasti lodí Tras os montes  6. 2.1920, cesta  z Vladivostoku  do vlasti trvala 4 měsíce. Někteří se vraceli s manželkami, mnozí s dětmi, které se jim v Rusku narodily. Na lodi bylo i několik desítek těch, kteří  z válečných  hrůz zešíleli.

Legionáři po návratu do vlasti se hlásili do vznikající československé armády. Československá armáda se zrodila dříve než československý stát a existence československých legií bylo skutečně tím nejpádnějším argumentem pro mezinárodně politické uznání práva Čechů a Slováků na svou samostatnost. Velká většina z nich  se podílela na budování života v Československu. Mnoho z nich se znovu za druhé světové války účastnilo protifašistického odboje a mnozí z nich byli popraveni.

Tatínek se přihlásil k četnictvu, po splnění zkoušek byl v srpnu 1920 přijat do řad četnictva. Sloužil na četnické stanici v Dubu, kde byli čtyři četníci. Rajony objížděl v létě na kole v zimě na lyžích.

V červnu 1924 se oženil s Aulerii Hrubou. Svatba byla v kostele  u  sv. Mořice v Olomouci. Zemřela jim osmiměsíční  dcera Jiřinka. Syn Olik se narodil v roce 1926. Po porodu třetího dítěte  Luboška v lednu 1933 rodička umírá v Olomoucké porodnici. Nebožku tatínek nechal pohřbít na olomouckém hřbitově/asi se v té době mrtví nepřeváželi/. Novorozeného Luboška si přivezl domů, kde nastala neudržitelná situace.  U dětí se střídaly ženy,  které měli zrovna čas. Tatínek  čtyřicátník, k jeho věku byla vhodná v širém okolí  jen svobodná třicetiletá Růžena Přidalíková ,kterou tatínek požádal o ruku. Ta  však  pro velké zklamání, když ji po sedmileté známosti opustil  Vojcek,  zanevřela na muže a vdávat se nechtěla. Bylo ji však líto dětí a k svatbě přivolila. Svatba byla necelé čtyři  měsíce po úmrtí  nebožky. Tatínek dlouho po svatbě říkal svoji druhé ženě slečno a sirotek Olik při usínání držel svoji macechu  za ucho. Osud Luboškovi nedopřál dlouhého života, zemřel jako půlroční (stále ještě existuje na Dubském hřbitově jeho hrobeček, hrob jeho maminky je zrušen  a hrob tatínka je neznámo kde).

Ve svém bydlišti byl pro svou veselou povahu oblíbený, byl u všeho dění, všude pomáhal. V roce 1936  se za pomoci tatínka stavěla v obci socha T. G.  Masaryka.  Když v roce 1941 Němci vydali rozkaz, aby v celé republice byly pomníky zničeny, tatínek za pomoci několika spolehlivých mužů sochu ukryli do farské stodoly, se souhlasem probošta Lochmana.

V roce 1937 si rodiče postavili rodinný domek, s 12 ary zahrady tatínek  i maminka byli  velmi pracovití. Měli jsme doma králíky, holuby, prase, kozu, kačeny, husy, slepice. Tatínek se vším pomáhal, uměl vařit i péct  buchty. Nestyděl se za žádnou práci, jen s dětským kočárkem by mimo  dům a zahradu nevyjel.

Moje první vzpomínka na tatínka, bylo to v září 1937, měla jsem necelé čtyři roky. Tatínek na nákladním autě v četnické uniformě s bajonetem, helmou na hlavě. Já  jsem plakala, tatínek z auta volal: "neplač, přivezu Ti panenku". Byla mobilizace, odjížděl do Vidnavy. Válka odstartovala ve Vidnavě. 22. září 1938  tam ubili sudeťáci členy pohraniční stráže. (Na vzpomínku této události byl po válce natočen film "Uloupená hranice" kde hrál Karel Efa a Saša Rašilov. V té době na Jesenicku zahynulo, bylo ubito několik četníků a příslušníků finanční stráže. Panenku nepřivezl, všechny osobní věci tam zanechali, jen holé životy při útěku zachránili.

Část dopisu, který tatínek poslal z Vidnavy v roce 1938. „Vidnava je malé městečko a leží na samých hranicích s Německem, kde jen silnice dělí  hranice. Jsme zde již odloučeni od všeho světa. Poměry jsou zde hrozné. Nedá se to všechno ani vypsat. Všechny české rodiny se stěhují do vnitrozemí, všechen život zde již ustal. Čekáme, kdy se do toho již dáme. Jen to nás může vysvobodit  z toho pekla. Tak jak se to všechno připravuje, zdá se, že válka je  nevyhnutelná a mi ji zde také klidně přijmeme. Válka je hrozná věc, ale musíme bránit  naši drahou republiku. Je nám zde všem smutno po dětech a rodinách. Když si ale uvědomíme, že by museli žít v  poddanství, tak se budeme bít za jejich lepší budoucnost a oni jednou řeknou. Naši otcové se bili za naše lepší žití nebo také proto padli.  Píši to v lese ve službě. My spáváme v uniformě se zbraní v ruce a stále připraveni. Jak to dlouho vydržíme nevím. Spíme třeba jen tak stojící opřeni o strom.“

Po obsazení republiky a vzniku protektorátu, tatínek vystoupil z řad četnictva, stal se tajemníkem na Obecním úřadě. Říkal, že nebude sloužit Němcům. Těžko prožíval, že nás Němci obsadili. Měl velké vlastenecké cítění.

Koho bych miloval v širém tom na světě? Srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte, do stáří do skonu volá si po matce. Přežil jsem matku svou, žijí jen památce. Přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce, všechno  jsem oplakal, zase se osvěžil. Tebe bych, národe, tebe bych nepřežil. Tyto  verše snad napsal Jan Neruda pro mého tatínka.

Za války se stal kurýrem pro střední Moravu v odbojové organizaci Národní výbor, který svou odbojovou činnost vykonával prostřednictvím příslušníků policejního úřadu v Olomouci. Když se maminka ptávala, kam jezdíš? Říkal, bude lepší, když nebudeš nic vědět. Švagr ho napomínal" Tomášu, vzpamatuj se, máš tři děti."

Když tatínka přišli zatknout muži v dlouhých kožených kabátech a kloboucích, bylo to ráno. Tatínek klepal na dvoře koberce,  mně se sestrou maminka chystala do školy. Já chodila do třetí třídy, sestra do první. Maminka nejdřív myslela, že jsou to slepičáři (kontrola na domácí zvířata), jestli snad nemáme o slepici víc. Když uviděla v  autě dr. Drábka, věděla, že je zle. Ve škole se kolem nás začalo šeptat, po vyučování nás učitelka nechtěla pustit domů. Po návratu ze školy jsme doma našli  plačící maminku, vyházené skříně, zásuvky. Odnesli rádio, aby zkontrolovali, zda se u nás neposlouchá "Volá Londýn" a látku na oblek z které se tatínek chystal šít bratrovi oblek k maturitě. Tatínka nejdříve odvezli do Olomouce na Garňák, později do Kounicových kolejí v Brně. Když ho odvezli  do Breslau maminka věděla, že je to zlé. Byl odsouzený za velezradu k trestu smrti. Maminčina sestra Bohumila  se rozjela k rodině Manerů, aby se za tatínka  přimluvili. Mnozí vysokoškolsky vzdělaní lidé nevědí nic o odboji. Mnozí se ptali, zda byl tatínek žid.

Po  zavření středních škol, byl bratr nasazen na práci do Lutína, kam dojížděl na kole za každého počasí. Nejhorší  to bylo v době, kdy se sklízela řepa, byly rozbahněné cesty. Maminka ho nechala vystudovat vysokou školu. Byl i inženýr, později kandidát věd pracoval v elektrárně  v Běchovicích. Patřil mezi vedoucí pracovníky.

Tatínek byl popraven 15. listopadu 1944.

Měli jsme zakázáno o tom mluvit, nesměli jsme mít parte. Nechali jsme však sloužit zádušní mši  17. prosince k našemu překvapení bylo v kostele  mnoho lidí (k Dubské farnosti patří pět obcí). Domů jsme měli pozvanou rodinu. Nedlouho po  návratu z kostela začalo nad naší obcí hotové peklo. Později jsem si napsala do centra Publicistika a dokumentaristika, co se v té době odehrávalo nad našimi hlavami.

Odepsali, že to byla největší letecká bitva nad naším územím. Popis letecké bitvy 17. prosince  1944 vyslal operační štáb americké 15letecké armády  ze  základny na Sicílii nad  Horní Slezsko  527  těžkých bombardovacích  letadel  Fortress a Liberator a k  jejich ochraně 93 stíhacích Lichtingů a 207 Mustangů. Jejich cílem  byli tři závody na výrobu syntetického benzinu. Proti nim vzlétlo 100 německých  stíhačů  na strojích Focke-Wulf 190A8. V tu chvíli ještě nikdo netušil, k jak dramatickému střetnutí téměř tisícovky strojů brzy dojde. Navzdory nepříznivému počasí a husté oblačnosti byli němečtí stíhači správně navedeni svým řídícím pozemním centrem. Americký stíhací doprovod se naopak kvůli špatnému počasí o několik minut zpozdil. Tak se stalo, že německé stíhačky napadly nechráněné americké bombardéry nad  prostorem mezi Olomoucí, Prostějovem a Přerovem (Dub ležel v samém středu toho dění) v 11 hodin a 50 minut. Jen v prvních pěti minutách sestřelili němečtí stíhači 17 amerických strojů. Potom se konečně objevili stíhači američtí a jejich drtivá přesila přivodila rozhodující zvrat. 9 německých letounů bylo sestřeleno nad naším územím, dalších 6 bylo poškozeno. Při pronásledování šlo k zemi ještě 14 německých  stíhaček. Při této bitvě zahynulo 222 letců  a sestřeleno 67 letadel. Památník na tuto bitvu byl postaven u obce Troubky. Později na tuto bitvu v české televizi vzpomínali dva američtí piloti, kteří byli při této bitvě sestřeleni a přežili v německém zajetí. Přijeli projít trasu, kterou v zimě po našem pro ně cizím území putovali, než se dostali do zajetí. Přišli také poděkovat těm, kdo jim  na této cestě pomáhali.  Pořad se  jmenoval " Přátelství na život a na smrt".

V lednu 1945 nám přišel balík, ve kterém bylo tatínkovo zakrvácené oblečení, i ve vysokých botách byla krev. Balík poslali, aby mohli jitřit naše city. Za balík jsme museli zaplatit poštovné.

V dubnu 1945 bylo v našem domě ubytováno německé vojenské velitelství. Chovali se velice slušně, když si lehali, dávali si pod holínky noviny.

Po osvobození bylo u nás ubytováno ruské vojenské velitelství, velice hluční, opilí bylo tam hodně špeku a vodky. 18 letý  bratr musel být stále s maminkou.

V červenci 1945 byla  ve vesnici odhalena socha Tomáše Garrigua  Masaryka, ta kterou tatínek před Němci ukrýval. Ten den byla na našem domě odhalena pamětní deska za velké slávy,  hudby, zpěvu,  projevů, za účasti legionářů, orlů, sokolů.

Dlouho po válce rozhlas vysílal pátrání po nezvěstných, po těch, kteří se nevrátili. Všichni se snažili žít v naději, že se jejich příbuzní vrátí.

Maminka se nedokázala vyrovnat s tatínkovou smrtí, začala být nemocná. Byla víc v nemocnici než doma. Sestra v té  době měla 7 já 11 a bratr 18 dokončil maturitu a začal studovat v Brně techniku. Velkou oporou nám byli maminčini rodiče, kteří žili v Dubu.

V říjnu 1945 byl tatínkovi udělen válečný kříž "in memoriam". Spoluvězni, kteří přežili, psali mamince dopisy.

V roce 1947 mě červený kříž poslal k rodině do Norska. Jel nás tenkrát celý vlak. Viděli jsme rozbombardované  Drážďany  a na nádraží zubožené žebrající Němce. Trosky kostela po bombardování v Drážďanech měl zůstat jako památka na hrůzy války, takový byl úmysl. Je  ale znovu vystavěný.


Moje spolužačky měly oba rodiče, já neměla nikoho. Moje děti nepoznaly moje rodiče. Když jsem vozila moje děti v kočárku a potkala nějakou babičku s kočárkem, byla to taková lítost, že jsem na ulici plakala.

Napsala jsem článek o tatínkovi do novin "Národní osvobození". V článku jsem se zmínila, že tatínek pracoval v odboji s majorem Jindřichem Bomberou, který byl tatínku nadřízený. Článek byl otištěný v novinách v listopadu a v lednu jsem dostala dopis z Kanady, kde se přihlásil syn J. Bombery. S ním i s jeho sestrou jsem se  již několikrát setkala. Také jsem se dověděla o osudu jeho otce majora J. Bombery. Byl uvězněn také v Breslau a odsouzený k trestu smrti. Když se blížila fronta a věznice se připravila na odsun, všechny odsouzené k smrti (byli to většinou  Moraváci) vyhnali na  dvůr věznice a tam je postříleli. Naházeli je do hasičské nádrže a zasypali štěrkem. Po roce byli exhumováni  a za pomoci Jana Masaryka, který byl v té době ministr zahraničí převezeni na brněnský hřbitov a tam pohřbeni. Každoročně je tam uspořádaná vzpomínka na tyto oběti. Major Bombera měl čtyři děti, nejmladší  holčičce bylo v té době dva roky.

Poslední oběť  války v naší obci byl 16 letý syn Navrátilíků. Bylo krátce po válce. Rodiče jeli nakupovat do Olomouce. Po návratu jej našli v průjezdně. Roztrhala ho pancéřová pěsť, kterou někde našel.

K mým vzpomínkám ještě patří to, jak jsem prožívala příchod ruských vojsk v srpnu 1968. V té době jsme bydleli v Prostějově, můj manžel voják z povolání měl z 20. na 21. srpna službu. Večer 20. 8. dávali v televizi film "Řeka čaruje"  Brzy ráno přišel voják se vzkazem od manžela "že mám být statečná, nemám se bát, on, že musí zůstat v kasárnách". V té době nebyly běžně v domácnosti telefony  a nebyly mobily.

Do historie Prostějova se zapsala krvavá neděle 25. srpna 1968. Kolem osmé  hodiny večer projížděla městem rozsáhlá kolona sovětských jednotek, kterou rozdělil projíždějící vlak. Vojáky z obrněných vozidel, oddělených od vedení, zmátly pomalované a obrácené informační cedule, octli se v centru města. Tady začali v panice střílet, zůstali tam mrtví a těžce ranění. Město uspořádalo pohřeb, rakve byly vystaveny před radnicí. Já byla  doma se šestiletým synem, naše desetiletá dcera byla v té době na pionýrském táboře  na Vranově. Měla se vracet. My rodiče jsme se sešli na vlakovém nádraží. Přijel vlak, kde byl vagon označen „reserve“ k našemu zděšení prázdný, o dětech jsme nic nevěděli. Prosila jsem taxikáře, i když jsem je chtěla přeplatit, nenašel se nikdo, kdo by pro dítě zajel, nebyli žádné zprávy o situacích na silnicích. Měla jsem štěstí, že se našel statečný tatínek, který byl zaměstnaný v JZD. Vypůjčil si nějaký menší nákladní vůz, asi  "Barkas", přivezl děti, kolik tam nacpal, mezi nimi i moji dceru. Nikdo si nedovede představit, než ji přivezl, jakou hrůzu jsem prožívala, když matka v takové době nemá zprávy o dítěti. Jak jiná je tato doba mobilních telefonů.

Ti  všichni, kteří položili své životy za to, že můžeme žít v demokratické společnosti, si zaslouží, aby nebyli zapomenuti.

Zároveň se sluší vyslovit přání, aby nebylo zapomenuto všech událostí, které tato tragická kapitola lidských dějin přinesla. Abychom již nikdy nic  podobného nezažili a v případě podobných tragédií měli dostatek stejně statečných lidí jako v době války. Nejen těch lidí, jejichž jména  se objevují na nárožích ulic, na domech na pomnících, ale i těch bezejmenných, kteří ani hrob nemají.