Vzpomínka na časy malin nezralých

        Ve vestibulu školy nás, absolventy maturitního ročníku 1965, čeká nečekané a milé překvapení. Pod nám důvěrně známou nástěnnou ozdobou je připravena domácí studentská kapela, před ní několik řad židlí, které se velice rychle zaplňují nedočkavými spolužačkami a spolužáky. Po hezkých písničkách se ujímá slova současný ředitel gymnázia Mgr., L. Vasevič, který vyšel naší žádosti ochotně vstříc. Jen se trochu divil, že mu děkujeme za tak samozřejmou věc. Tak slavnostní přivítání nikdo z nás opravdu nečekal, hluboce nás to všechny dojalo a uvědomili jsme si, jak po celý ten dlouhý čas od naší zkoušky dospělosti jsme s touto školou spjati neviditelnými pouty.

      Radostná a přátelská atmosféra, která se díky současnému řediteli a jeho studentům vytvořila, byla umocněna také přítomností nejstaršího profesora chemia a biologie Mgr. Karla Halfara, kterému jsme vyjádřili nesmírnou úctu a vděčnost za to, jak dobře nás připravil pro další vysokoškolské studium. Pan profesor si spolu s námi zavzpomínal v lavicích bývalé chemické posluchárny na nelehké počátky budování chemické laboratoře, v níž jsme tak rádi "experimentovali". Vždyť mnozí z nás jsme se v budoucnu stali celoživotními chemiky, biology, lékaři, kantory či farmaceuty.

     Čas našeho srazu nám rychle utekl, ale nekonečné vzpomínky na dobu "malin nezralých" v nás zůstanou jako letní slunce v podzimních dnech života. V nich všechno přebolí, zrůžoví, vše se jeví jinak ...