Vzpomínka bývalého vojáka Varšavské smlouvy

Jiří Hájíček

Jiří Hájíček a jeho vzpomínky na základní vojenskou službu.

V říjnu roku 1989 jsem nastoupil základní vojenskou službu ještě jako voják Varšavské smlouvy. Po takzvaném přijímači v Jaroměři jsem byl převelen do Znojma k ženijnímu útvaru, který sídlil v bývalém premonstrátském klášteře. Místní mu tradičně říkali Loucký klášter, oficiálně to byla Kasárna Klementa Gottwalda. Byla za městem směrem na rakouské hranice a na Vídeň. Tato majestátná, však už notně zchátralá budova měla půdorys ve tvaru písmene U. V prostoru svíraném rameny této budovy byla plocha vydlážděná betonovými deskami a mezi vojáky se jí říkalo „buzerplac“. Odehrávaly se tam nástupy mužstva, ranní rozcvičky a podobné záležitosti. Do uzavřeného dvora zasahoval svou apsidou klášterní kostel. Byl plně funkční, katolický farář v něm kázal o nedělních mších. Při dopoledních nástupech vojenských jednotek komunistické armády se do ostrých povelů a dunění pochodových rytmů mísil zvuk varhan a zpěv kostelních písní.
Prožil jsem co by voják základní vojenské služby ve znojemských kasárnách takzvanou Sametovou revoluci, která začala v listopadu 1989. Všechny zprávy o dění venku se dostávaly za kasárenské zdi se zpožděním, nebyl internet ani mobilní telefony, ale my, kteří jsme byli zvyklí číst mezi řádky a interpretovat si po svém články v oficiálním tisku a reportáže ve státní televizi, jsme tušili, že se děje něco zásadního. Byl nařízen na několik týdnů zákaz opouštění kasáren. Jako vojákovi pověřenému donáškou pošty, se mi podařilo pod touto záminkou odejít z kasáren, ale cestou do centra Znojma mě sebrala vojenská hlídka a dopravila zpátky k útvaru. Přesto jsem mohl aspoň na chvíli vidět v ulicích plakáty nově vzniklého Občanského fóra nebo výzvy ke studentským stávkám.
Poprvé jsem se dostal na delší dobu z kasáren před Vánoci 1989. Překotný proces změn a vzdouvání občanské svobody mezi lidmi mě naplno zasáhl a nikdy na pocity z té doby nezapomenu.  Stejně tak se nedá zapomenout na postupnou proměnu poměrů v armádě. Během jednoho roku se událo více, než byli někteří důstojníci komunistické armády schopni pochopit a unést. Vlna odchodů z armády, vracení tzv. rudých knížek (neboť převážná většina důstojnického sboru byla členy Komunistické strany Československa), obavy „lampasáků“, kdo se stane ministrem obrany (hovořilo se tehdy o Michaelu Kocábovi, hudebníkovi a členovi avantgardní a polozakázané rockové skupiny Pražský výběr).
Jednou na jaře 1990 si mě zavolal velitel a spolu se mnou ještě dva vojáky, kteří nesli nářadí – kladiva, sekáčky, kleště. Já jsem si dal na rameno kus lana stočeného do kruhu a vyrazili jsme do druhého patra bočního křídla kasáren. Byla to strana, kde byl v přízemí hlavní vchod a strážní kancelář. Při příchodu ke kasárenské bráně už zdálky upoutávala pozornost obrovská pěticípá hvězda. Dřevěná konstrukce byla natřená červenou barvou a na ploše po celém obvodu hvězdy byly upevněny červené žárovky, takže v noci hvězda svítila. Další kamarádi ve zbrani už venku na vysokém žebříku vysekávaly kovové držáky ze zdi a my, protože nejblíže bylo ke hvězdě zevnitř ze záchodků, jsme vylezli na okenní parapet a uvázali rudou hvězdu na jeden konec lana. Druhý konec lana jsme drželi celkem tři vojáci a jakmile naši kamarádi venku uvolnili poslední držák ze zdi, lano se napjalo a my jsme pocítili, jak je celá dřevěná konstrukce ohromné hvězdy těžká. Zapřeli jsme se nohama a s napjatými pažemi jsme čekali na povel zvenku. Pak jsme lano pustili. Vyklonili jsme se z okna a viděli jsme na malý okamžik, jak velká pěticípá hvězda, symbol komunistického režimu, padá k zemi, kde se rozlámala na asfaltu před budovou kasáren. Stáli jsme ve vykachlíčkované místnosti záchodů, kde to páchlo dezinfekcí a venku nakládali vojáci na vozík polámanou rudou hvězdu. Vyšel jsem ven, abych se na ni ještě podíval. Zblízka už byla červená barva dost zašlá a oprýskaná, žárovky předem vyšroubovali, takže po nich zbyly jen zrezivělé objímky.
Občas si ještě po letech na tuhle chvíli vzpomenu a musím se usmát. Bylo mi tehdy třiadvacet let a pomáhal jsem shodit jednu ohromnou rudou hvězdu.

Jiří Hájíček, 14. dubna 2013, České Budějovice