Vzpomínání

Veronika Jakowetzová, DiS. 07:52 0 komentářů

Vzpomínky na dětství, život a práci v Hostomicích.

Jmenuji se Ludmila Hájková a v bystřanském domově bydlím od začátku roku 2013. Měla jsem štěstí, že jsem se v domově  brzy dočkala bydlení na jednolůžkovém pokoji. Mám však ráda společnost, ráda si povídám a tak jsem se rozhodla, že také přispěji svou troškou do mlýna Národní kroniky.
Narodila jsem se v roce 1934 ve Světci, menší obci v okrese Teplice. Když mi byl jeden rok, přestěhovali jsme se s rodiči do činžovního domu v Hostomicích. Později začal tatínek opravovat v Hostomicích větší dům, do kterého jsme se poté nastěhovali. V okolí byl les a potok a mlýn. Vybavuji si živou vzpomínku na souseda, který v roce 1945 střílel na letadlo, které prolétávalo velmi nízko nad vesnicí a vzápětí svrhlo výbušninu na jeho dům. Dodnes mám před očima rozstřílené dveře  a utrženou zeď jeho domu. Později začal tatínek opravovat v Hostomicích větší dům, do kterého jsme se poté nastěhovali.  Tatínek vždycky říkával, že k domu patří pes hlídač, a že to musí být jedině vlčák. Jako děvče jsem se tedy vydala k sousedům, kteří zrovna měli několik štěňátek. Neodolala jsem a už jsem si nesla pejska domů. Vlčák však z něho nikdy nevyrostl, ale měli jsme čistokrevného oříška. Chovali jsme vždycky nějakého psa, měli jsme zlatou kolii Lesanu, dva německé ovčáky nebo ostravského foxteriéra.
V Hostomicích jsem chodila do obecné školy, kde se mluvilo německy, poté nás přeložili do měšťanky ve Světci. Poslední rok byl věnován učebním oborům a všeobecnému přehledu. Nastoupila jsem záhy do zdravotní školy, ale tu jsem brzy opustila, doprava byla pro mne příliš obtížná. Raději jsem nastoupila do Ústí nad Labem, kde jsem sbírala praxi jako prodavačka. Do Ústí jsem jezdívala vlakem rovnou z Hostomic. Odsud jsem se dostala na Okresní správu silnic v Bílině, pod kterou spadal provoz jednoho kamenolomu poblíž Ohníče. Těžil a třídil se zde kámen, já jsem pracovala v expedici, psala jsem dodací listy a výkazy. Pracovala jsem také ve Vojenské okresní správě. Vedla jsem evidenci branců jako civilní zaměstnanec armády. Vdávala jsem se v roce 1953, hned v říjnu se nám narodil syn Honza a o tři roky později syn Václav. Bydleli jsme všichni ve stejném domě v Hostomicích s mými rodiči. Pracovali jsme na zvelebování bydlení, pořídili jsme si Volhu.
 V roce 1968, když Honza začal chodit na průmyslovku a Vašek byl ještě na měšťance, rozhodl se můj manžel, že naší rodinu opustí. Přiznal mi, že má syna s jinou vdanou ženou, se kterou pracoval na šachtě. Odstěhoval se od nás ke své mamince do Bíliny. Byl to pro mne tenkrát opravdu velký šok. Zůstala jsem na své kluky sama, hodně mi však pomáhali rodiče. Na Vánoce jsem dostala v práci poukaz na rekreaci v Beskydech. Raději jsem chtěla zůstat se syny doma, ale nechtěli mi dát volno, a tak jsme strávili Vánoce v Beskydech i s partou kolegů.
Honza úspěšně ukončil průmyslovku a byl přijat na vysokou školu ekonomickou do Prahy. Ukončil však předčasně studium. Vašek chtěl být pilotem.  V Prešově sice složil zkoušky, ale bohužel nebyl na školu přijat pro velký počet uchazečů. Nakonec se vyučil na Sometu v Teplicích nástrojářem.
V roce 1972 jsem se seznámila s Erichem. Byl také rozvedený a měl z manželství dva syny. Začali jsme spolu bydlet u mne v Hostomicích. Hodně jsme si rozumněli. Když můj otec  zemřel, starali jsme se oba o mou maminku. Lékařka nám tenkrát doporučila, aby byla maminka přijata do domova pro seniory, potřebovala nepřetržitou pomoc a péči. V roce 2001 byla maminka přijata do Domova důchodců v Bystřanech, kde jsme ji pravidelně navštěvovali. Přestože jsem se za Ericha nikdy neprovdala, žili jsme spolu až do roku 2002, kdy Erich zemřel – dva měsíce po smrti mé maminky. Našla jsem si menší byt v desetipatrovém domě v Teplicích. Sama jsem pak začala mít zdravotní problémy, operovali mi páteř i kolena a pomalu jsem přestávala vidět. Byla jsem dlouho hospitalizovaná v léčebně dlouhodobě nemocných a v roce 2013 jsem také nastoupila do bystřanského domova pro seniory. Nemohu už teď nic vidět, zrak mi neslouží, ale pamatuji si, jak to v domově vypadalo, když jsem sem docházela za svou maminkou. Toto prostředí důvěrně znám.
Ludmila Hájková
 
 
 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.