Výchova dívek v Čechách, kap. 7

Michaela Maxová 12:54 0 komentářů

Paní Maxová zaslala do Národní kroniky vzpomínky, které vyšly v roce 2011 knižně s podtitulem Hořkosladká komedie - vzpomínky na mého otce v době mého dětství a mládí v souvislosti s mým rodným městem. 

KDYŽ TO NEJDE PO DOBRÉM ANEB PADLA FACKA
„Lojzíku, ta vaše malá, ta se vás tedy ale nazlobí, co? Zrovna včera sem viděla, jak ste jí ved do školky a jak vona vyváděla! Copak se jí vlasně nelíbilo?“
„No víte, ona je taková strašně precizní a všechno musí mít akorát! Nesnáší jen tak volně zavázanou čepičku. Musí ji mít vždy úplně utaženou. Až se jí tkaničky zaříznou do krku, jinak nedá pokoj. A  já mám vždycky hrozný strach, že ji snad uškrtím, ale jí se to tak líbí!“
„No, ta vám to tedy dává!“
„Už jsem říkal Mařence, že ji vodit nebudu, jenže, když ona má ranní, tak to jinak nejde. Když ji vede Dášenka, je to ještě horší. No, ale co, hlavně, že je chytrá a šikovná; tohle ji časem přejde.“
„No, nevim, nevim! Myslim, že dybyste jí ňákou vrazil, byl by pokoj!“

O této mé protivné vlastnosti, kterou můj otec nazval velmi shovívavě preciznost, brzy věděla celá ulice, protože onen výstup se odehrával každé ráno (tedy naštěstí jen v zimě). Pak si na to všichni zvykli a smířili se tím, že už asi jiná nebudu.

Moje vyvádění však pokračovalo dále. Jednou jsem za výlohou viděla krásnou velkou chodící panenku s dlouhými vlasy. Strašně se mi zalíbila a strašně moc jsem ji chtěla. Kdykoli jsme kolem ní procházeli, vždy jsem se u ní zastavila a zálibně si ji prohlížela a přitom jsem žadonila, aby mi ji naši koupili. Vysvětlovali mi donekonečna, že ta panenka je tak drahá, že kdyby ji koupili, neměli bychom několik dní co jíst. Já jsem to však stále nechtěla pochopit. Když jsem viděla, že moje prosby ani slzy nepomáhají, popadl mě záchvat vzteku. Rozhodla jsem se řešit to rezolutně. Sedla jsem si před obchodem na zem, začala jsem hrozně křičet a kopat kolem sebe nohama.
„Ježišmarjá, copak se tý holčičce stalo? Snad nemá ňákej záchvat nebo co?! Pomozte jí někdo!“ křičeli kolemjdoucí a prodavačky vyběhly z obchodu.
„Co se stalo?“ ptali se všichni.
Když jsem viděla, jak moje divadelní scénka zapůsobila, klidně jsem vstala a vítězoslavně jsem prohlásila: „Chci tu panenku!“ A ukázala jsem na onu vysněnou panenku ve výloze.
Moji rodiče by se bývali tehdy určitě nejraději propadli do země, ale já jsem si připadala jako vítěz.
„No, ta by teda zasloužila! Měli byste jí pořádně naložit! Takovej prcek a už si dovede takhle poroučet! A my už měli strach, že se jí něco stalo,“ rozčilovali se kolemjdoucí.
Rodiče jen schlíple přikyvovali, jejich rady však nedokázali použít. Naopak; vešli do obchodu a tu panenku mi koupili (možná, že si na ni i vypůjčili, to už nevím). Moje radost neznala mezí! Když mi ji dali do náruče, nemohla jsem ji téměř unést. A když jsem ji postavila před sebe, byla skoro tak velká jako já. Byla opravdu krásná! Měla bílé silonové šatičky a dlouhé hnědé vlasy, které jsem potom doma neustále česala a s panenkou jsem chodila po celém bytě. Mám ji dodnes schovanou na památku. Jednak proto, že je stále velice pěkná, ale hlavně proto, aby mi připomínala, jak jsem se tehdy hrozně zachovala! Na svoji obranu však mohu říci snad aspoň to, že to nebyl jen takový obyčejný dětský truc, ale opravdová touha po něčem nedosažitelném a že jsem nakonec prokázala aspoň to, že jsem si té panenky opravdu velice považovala a byla jsem rodičům moc vděčná za to, že mi ji koupili.

S panenkami mám ještě jeden zážitek, ale tentokrát byla naopak malinká a gumová. Patřila jedné z mých sestřenic, bydlících v našem domě. Vždy, když jsem u ní byla na návštěvě, tak jsem si s ní hrála. Zdála se mi hrozně šikovná, právě pro tu svou malou velikost, vešla se i do kapsy. Dlouho jsem váhala; nakonec jsem neodolala a panenku jsem jednoduše zbalila! Nikdo její ztrátu ani nezaregistroval. Mě sice hryzalo svědomí, ale nikomu jsem nic neprozradila, abych ji snad nemusela vrátit; až teď! Mám ji také dodnes schovanou na památku svého poklesku.

Ani další příhoda neměla ten správný výchovný dopad, jak by se patřilo. Odehrála se o něco později, když už jsem chodila do školy.
S jednou mojí spolužačkou jsme měli podobnou peněženku - takovou červenou, zavírací, s několika kapsičkami. Jednou některé z nás upadla na zem, tak jsme se obě začaly dohadovat, čí to je. Myslela jsem, že by mohla být moje, ale neměla jsem ji nijak podepsanou. Nakonec jsme se o ni začaly prát a já jsem při tom přetahování použila dokonce i své zuby! Křičely jsme, až na nás přiběhla jedna učitelka a roztrhla nás od sebe. Okamžitě si zavolala naše rodiče do školy a sdělila jim, co jsme provedly. Svůj projev zakončila otázkou: „Jak mám teď poznat, čí ta peněženka je?!“
Načež jsem se ozvala já: „Moje, mám tam poznávací znamení, jsou tam moje zuby!“ Potom jsem vzala do ruky onu peněženku a přitiskla na ni své horní patro, které přesně souhlasilo s vytlačeným půlkruhem zubů na peněžence. Otec byl přímo unesen mojí mazaností.
„No tak vidíte, že je to její, je v právu! A vy jste se na ni zbytečně zlobila,“ zaútočil na překvapenou učitelku.
Chudák učitelka – jen tak naprázdno polkla, protože pár facek, který očekávala, že padne z obou stran, nakonec dostala jen moje spolužačka. A já jsem se všem za zády jen potutelně usmívala; měla jsem téměř škodolibou radost, jak snadno jsem je všechny dostala!

Můj otec ten výchovný smysl pohlavků pojal jaksi opačně. Byl to vlastně jediný projev jeho mazlení ale v obráceném směru. Vzal mě do náruče (samozřejmě, když jsem byla ještě malá), uchopil moji ručičku a ťukal s ní do své vlastní tváře se slovy: „Dej tátovi facičku!“ To se mu zdálo velice vtipné a působivé. Mně se to však nelíbilo vůbec, protože byl vždy velmi špatně nebo zcela neoholen a jeho strnisko do  mojí jemné dětské ručičky nepříjemně píchalo. Tak jsem se vždy nějak vykroutila a raději rychle utekla. Podobně to probíhalo i s mými dětmi, akorát místo „tátovi“ říkal otec „dědečkovi“. Ale průběh a výsledek byl naprosto stejný.

Jedinou opravdovou facku, kterou mi otec v životě uštědřil, to bylo mnohem později – asi když mi bylo 13 let, čili v době mé nastupující puberty. S největší pravděpodobností jsem mu řekla něco hodně drzého, takže se neovládl a vrazil mi takovou facku, až mi začala téci z nosu krev. Moc se mi potom omlouval. Ale já myslím, že to bylo úplně na místě a že to měl udělat už dávno. Ale nemuselo to být v takové míře, mohl si to rozložit na vícekrát, neboť těch příležitostí, jak čtenář sám poznal, bylo opravdu více než dost!


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.