Výchova dívek v Čechách, kap.5

Michaela Maxová

Paní Maxová zaslala do Národní kroniky vzpomínky, které vyšly v roce 2011 knižně s podtitulem Hořkosladká komedie - vzpomínky na mého otce v době mého dětství a mládí v souvislosti s mým rodným městem. 

KARTÁŘKA ANEB MOJE HERECKÁ PREMIÉRA

„Kdopak to k nám jde?“
„Á, paní Lišková! No tak pojďte dál!“
Takovouto řečnickou otázkou vítal otec zmíněnou paní. Moje matka ji už tak srdečně nevítala; pozdrav jen tak procedila mezi zuby (aby se neřeklo). Potom si paní Lišková sedla na připravené místo hned u dveří a matka jí rychle strkala pod nohy noviny. Ona se totiž nikdy nezouvala, ani si nesvlékala kabát, který byl mimochodem dost zajímavý. Měl skořicově hnědou barvu a byl zdoben liščím límečkem (jak příznačné pro její jméno, že?). Odkládala vždy pouze ten límeček a půjčovala mi ho, abych si ho mohla hladit. Matka se vždy zlobila; měla strach, že by v tom snad mohli být moli nebo čertví co! Ale mně to nevadilo, pro mě to byl krásný příjemný pocit – tedy to hlazení. Ten kabát a boty si paní Lišková nechávala hlavně proto, že byla dosti zimomřivá (byla to už taková vetchá stařenka).Ale myslím, že takto činila i tak trochu ze strachu. Kdyby náhodou totiž moji matku její přítomnost  tak rozzlobila, že by se ji snažila rychle vystrnadit a ona by už pak neměla dost času se v klidu obléci. Takže raději zůstávala, podle mého názoru, v tzv.pohotovostní poloze. Chodívala k nám pravidelně (nejméně jednou týdně) snad už od dob mého narození. Byla takřka součástí naší rodiny (tedy k nelibosti mé matky), protože už nikoho neměla. Její jediná dcera bydlela s rodinou někde v Praze, ale ta se o ni pramálo starala. Můj otec byl odjakživa milosrdný samaritán, a tak ji začal zvát k nám na návštěvy. Ona tomu byla velice ráda. Cítila se u nás dobře, jen vůči matce zachovávala vždy ostražitý odstup. To, co matku totiž nejvíce provokovalo, bylo to, že paní Lišková u nás sedávala celé hodiny a vykládala karty . Buď nám (členům rodiny), někdy se dostavili i další lidé z domu nebo z ulice – nebo jen tak pro sebe. Nám všem se to moc líbilo a bavilo nás to, jen matka to považovala za nekalou činnost a vždy se tomu velice bránila. Vadilo jí také to, že ji otec dokázal vždy (a to velice vtipným způsobem) dovést k tomu, aby paní Liškové nabídla něco k snědku. A to se matčině až chorobné šetrnosti dost příčilo.

No a onehdy, když nás navštívila (to mi byly asi tři roky) ji otec vítal přímo vítězoslavně:
„Pojďte, dneska mám pro vás velké překvapení! Ukážu vám, co se moje dcerka naučila!“ (tedy jako já).
„Tak pojď, Michalko, předveď paní Liškové, co umíš!“
Poslušně jsem tedy vyskočila v kuchyni na gauč a spustila jsem:

„V Moskvě, tam je dobře braši,
tam si vaří s medem kaši.
Chalupníci mladí, staří,
společně tu hospodaří.
Car už přišel o svůj stolec,
město zabral komsomolec.
A do škole všude vnik
malý žáček – průkopník!“

Při skandované recitaci jsem stále mírně poskakovala na gauči a na konci každého verše jsem vyskočila výrazně do výšky, až jsem se téměř uhodila do hlavy o poličku, která byla zavěšena nad gaučem. A při závěrečném slově jsem zprudka dosedla na gauč.
Můj otec byl z této mé produkce úplně unesený. Tu básničku jsem odposlouchala od mé sestry, když se ji učila do školy (tehdy chodila asi do 2.tř.). No a ten doprovodný pohyb (choreografii) jsem si vymyslela sama. Otec si hrozně cenil toho, jak jsem si básničku rychle zapamatovala. No, když tak uvážím, že děti, které dnes kolem sebe vidím, dovedou ve třech letech obstojně vysvětlit tak akorát, že mají hlad nebo že chtějí čůrat, tak musím připustit, že na tom asi něco chvályhodného bylo. Výborná paměť byla totiž chloubou několika mých předků, včetně mého otce. No a ten smysl pro rytmus – to byla zase moje doména. Byl to vlastně můj první herecký výstup, na který byl můj otec velmi pyšný.
Paní Lišková jen tak pochvalně kývala hlavou a po chvíli pravila: „No, chytrá, šikovná holčička!“
Načež jsem se já před ní postavila přímo do bojovné pozice a jaksi mravokárně prohlásila:„Není důležité, jestli je dítě chytré, ale jestli je také hodné!“
Oba (zvláště tedy můj otec) zůstali jako u vytržení; moje sebekritika je velice překvapila.(Byla jsem už totiž jako dítě dosti svérázná a už tehdy jsem si uvědomovala, že svým rodičům způsobuji nemalé starosti).
První se probral můj otec a téměř jásavě zvolal: „No, ta nám to tedy dala, co?!“
Co si v té chvíli myslela paní Lišková, to dodnes nevím.