Poezie všedního dne aneb výchova dívek v minulém století, kap. 2

Michaela Maxová 14:52 0 komentářů

Paní Maxová zaslala do Národní kroniky vzpomínky, které vyšly v roce 2011 knižně s podtitulem Hořkosladká komedie - vzpomínky na mého otce v době mého dětství a mládí v souvislosti s mým rodným městem. 

ACH TA JMÉNA  ANEB JARO DĚLÁ DIVY

„Ženský, poďte sem! Slyšely ste, jak se ta jejich holka menuje? Tak nějak jako kvedlačka nebo co!“
„To snad ne! To přeci není méno pro dítě!“
„Ale né kvedlačka, měchačka nebo tak něco!“
„Cože měchačka? A to se vám zdá lepší?“
„No, tak já nevim, ale něco vo míchání v to ménu určitě je!“

A takhle by se bývaly dohadovaly ještě určitě dlouho, kdyby jedna z nich právě nespatřila samotného aktéra.
„Hele, ženský, támhle jde Lojzík! Zrovna jako na zavolanou! Tak ten nám to určitě řekne přesně.“
„Lojzíku, poďte se k nám na chvíli posadit, na něco se vás chceme zeptat,“ volaly o překot a hned pro něj dělaly místo na široké kládě.
„No, tak copak trápí vaše zvědavé dušičky,“ zeptal se pobaveně Lojzík a pomalu usedal na nabízené místo.
„Lojzíku, tak, jak se ta vaše holka vlasně menuje,“ zeptala se konečně jedna z nich.
„No přeci Michaela,“ odpověděl Lojzík, kladouc na jméno patřičný důraz.
„No tak vidíte, ženský, přeci je tam něco vo míchání, dyk sem vám to povidala,“ zvolala vítězoslavně jedna z nich.
„Ale jak ste, proboha, na takovýhle méno přišli?“ opáčila druhá.
„To máte tak, paninky,“ pravil Lojzík a velmi pobaveně se kochal jejich netrpělivostí a zvědavostí. Podle náboženské mytologie existuje trojice archandělů – Rafael, Gabriel a Michael. To třetí jméno se mi líbilo nejvíce, ale narodila se mi dcera, tak jsem to musel poženštit, chápete, paninky?“

Ano, chápaly dobře, protože věděly, že Lojzík velmi inklinuje k oblasti náboženské, takže výběr tohoto jména nebyl zas až tak překvapivý.


To, že jsem v pozdějších letech s tímto jménem zažívala spoustu nepříjemností, chudák otec asi netušil! Vzpomínám si například, jak se mě jednou na jakémsi pionýrském táboře (to mi bylo asi deset let) jedna vedoucí velice dotěrně vyptávala, jak mně mají říkat, jak prý mně říkají doma! Mně doma říkali Michalko (tedy myslím rodiče), ale to jsem jí přece nemohla říci; to by vypadalo jako, že jsem nějaká rozmazlená holčička! Tak jsem jednoduše to „k“ vypustila a řekla: „No přeci Michala,“ ale v uších mi to vůbec hezky neznělo! V tu chvíli jsem se na otce zlobila, že mi takové jméno dal. Proč se nemohu jmenovat jako jiné dívky – docela obyčejně – třeba JANA?!
Ale na druhé straně byli i tací, kterým se mé jméno líbilo a dávalo to najevo, i když možná s jistou dávkou závisti. Například jedna lékařka (při nějaké mé prohlídce) se mé matky s velkým zaujetím zeptala: „Jakže se jmenuje ta vaše dcera – Michaela? No, to je ale krásné jméno! Já mám také dceru, jenže té jsem dala jméno Marie – říkáme jí Majka. Kdybych věděla, že takové krásné jméno existuje, určitě bych ho dala dceři také!“ Moje matka se jen pousmála a hrdě konstatovala, že takové jméno je opravdu ojedinělé, že ho vymyslel její manžel (tedy můj otec); původ u archandělů však raději zamlčela.
To jméno bylo opravdu velice zvláštní; v době mého narození ještě nebylo ani v kalendáři, takže jsem ani neslavila svátek. Žádná z dívek v mém okolí se tak nejmenovala. A v období puberty už jsem na něj začala být dokonce pyšná – v té době má člověk asi potřebu být něčím zvláštní nebo výjimečný a s vděčností jsem vzpomínala na onu veselou historku z doby mého narození. Zvlášť, když se našli lidé, kteří mě měli rádi a už tím oslovením mi to dávali najevo. A najednou se vedle Michalky objevila i Míša, Mišulka, Myška, Myšička, Myšáček a další. Tak teď bych bývala mohla snadno odpovědět té protivné vedoucí z onoho pionýrského tábora!
A když se později objevilo mé jméno v kalendáři, začalo se postupně vyskytovat i mezi nově narozenými děvčátky. Dokud jsem měla jmenovkyň málo, tak jsem měla docela radost.; jako by to byly spoluprůkopnice. Ale když už se s nimi takříkajíc roztrhl pytel, začalo mi to spíše vadit a měla jsem pocit, že se všichni rodiče opičí jeden po druhém a tím více jsem si považovala v tomto směru svého otce jakožto autora.
Když už jsme u těch jmen, dlužno podotknouti, že můj otec byl velmi svérázný i při vymýšlení jména pro mou sestru, která se narodila o pět let dříve než já. Otce totiž lákala i židovská jména a v té době mu učarovalo jméno Ester. Jeho dcera bude tedy Esterka! To se však se zlou potázal! Všichni příbuzní, včetně manželky (tedy mé matky) se na něho doslova osopili: „Kdo to kdy slyšel? Ester? Copak je to Židovka?“ A tak otec pouze smutně pokrčil rameny a zakotvil v kalendáři o řádek níže, kde se náhodou skvělo docela hezké dívčí jméno Dagmar. S tímto návrhem souhlasila kupodivu celá rodina. Takže z Esterky se stala Dášenka, což mi potom později (v době našich vzájemných potyček), znělo v uších často i velmi nepříjemně. A propó! Kdyby otec býval tehdy to jméno i přes odpor příbuzných přeci jenom prosadil, možná že by se jím moje setra také pyšnila, protože dnes je to jméno docela moderní a přitom ne moc časté. Takže i zde by podle mého názoru otec zabodoval!

„Jo a prej to na vaši pani přišlo zrovna ve chvíli, když loupala brambory na voběd?“ pokračovaly v debatě zvědavé sousedky.
„Seděla prej nad škopkem s vodou a ta holka málem spadla do toho škopku! Představte si, kdyby se třeba uhodila do hlavičky – to by mohlo mít ňáký následky!!!“

Při  mém pozdějším zkoumání pravdivosti této povídačky mi matka  v jedné slabé chvilce svěřila, že to nebylo tak jednoduché a že jsem jí dala zabrat asi tak jako každé jiné matce dá zabrat její dítě, když přichází na svět. A hlavičkou jsem se prý rozhodně o žádný škopek neuhodila, takže v tomto směru (myslím, co se týče případného narušení mé inteligence) mohu prý být docela klidná!
Pravda však je, že jsem se narodila doma, že tehdy ještě nebylo zvykem jezdit do porodnice a že na to stačila porodní bába. V domě, ve kterém jsem se narodila, jsem žila následujících dvacet let, takže mé pouto k němu bylo dosti silné.

Za jednu věc jsem svým rodičům velice vděčná (tedy v souvislosti s mým narozením) i když oni si to určitě vůbec neuvědomovali a s tím záměrem na tom určitě nepracovali. Mám na mysli to, že mě přivedli na svět těsně před příchodem jara, což je jak známo nejkrásnější období v roce. Vždy, když se blíží den mých narozenin, pociťuji zvláštní radost. Probouzí se příroda a všechno živé v ní a já mám pocit jako bychom ty mé narozeniny slavili všichni tak nějak společně.

A ještě něco je v mém narození dosti příznačné. Jsem narozena ve znamení RYB a to opravdu velmi odpovídá mému naturelu. Od dětství miluji vodu (později o tom bude ještě řeč) a různé horoskopické  předpovědi opravdu docela výstižně charakterizují moji povahu.

Takže rodičové moji milí, díky vám za tyto zvláštní náhody!








Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.