Milý vnoučku Pavle, začátkem ledne 1939 jsem byl ve stejném věku, kterého nyní, ve stejném měsíci roku 2019, dosahuješ i ty.
Těšil jsem se, až mi bude v létě šestnáct, že budu moci občas zajít do kina na pro mne dříve nepřístupný film.
Pracoval jsem tehdy v obchodě se smíšeným zbožím. Náš obchod měl proti ostatním ve městě výjimečné postavení. Bylo to tím, že z minulosti byl stále držitelem licence k výrobě lihovin a tím i jejich prodeji u odděleného nálevního pultu.
Toho lednového dne přišla do krámu skupinka několika mužů. S jedinou skleničkou se nespokojili a začali se vzájemně překřikovat. Opodál postával starý žid, který se také někdy zastavil na malou skleničku griotky. Nejdříve se zdálo, že vzrušený spor mužů pouze pozoruje. Všichni najednou ztichli, když typickým žargonem řekl.“Nejsem tak bohatej, abych si moh dovolit nepořádek. Nezáleží na tom, je-li to v papírech, ve zboží nebo ve skladu. Vždycky to přináší ztráty!“ Bez dalšího slova se otočil a z krámu odešel.
Mezi muži nastalo dohadování, co vlastně chtěl tím krátkým vstupem naznačit. Nakonec se shodli na tom, že ta jeho filozofie asi byla pro něho základem úspěšné životní dráhy. Jeho slova mě zaujala natolik, že jsem si je vštípil do paměti. A ono to skutečně fungovalo. Úzkostlivě jsem se tím řídil na všech místech, kde jsem byl v životě zařazen.
Praxe také ukázala, jak je důležité, aby každá věc i nepravidelné potřeby měla své stálé místo. Tam se také po použití musí bez výjimky vrátit. Všechno potom probíhá bez ztráty času a rozčilování.
Tady vidíš, milý Pavlíku, jak se dá zařídit, aby život plynul jako v pohádce. Byl bych rád, kdybys životní moudrost, kterou jsem tehdy vyslechl, využil tak úspěšně, jako to bylo u mne. Všechno platí a bude platit i v budoucnu, bez ohledu na to, že přišla doba internetu a chytrých telefonů.
Jistě sis všiml, že se u mne objevují gratulace k různým devadesátkám. Je pro mne velice těžké brát to na vědomí, protože vím, kolik úkolů bych měl ještě splnit.
Tvůj děda Pepa Hons
Únor 2019