Vojna nebyla kojná

Jan Vodňanský 14:49 0 komentářů

„Na vojně je možné všechno, co není možné v civilu.“ Na strojní faktultě ČVUT v Praze jsme chodili na tzv. vojenskou přípravu- jednou týdně jsme se museli převléct do šílenejch uniforem, který vypadaly jako hadry, co se prodávaly v Kotcích. My jsme si to ale užívali, byla taková velká p…l, relax, byli jsme za exoty a vyváděli bujarý kousky, co bychom si v civilu nedovolili. Tak třeba jsme viseli na schůdkách úplně prázdné tramvaje v takovým hroznu (tenkrát ještě neměly tramvaje zavírací dveře) – pak jsme udělali hromadný výsadek z tramvaje: vyskakovali na poměrně frekventovaných místech, každou vteřinu jeden…

„Na vojně je možné všechno, co není možné v civilu.“
 
Jan Vodňanský
 
 
Na strojní faktultě ČVUT v Praze jsme chodili na tzv. vojenskou přípravu-  jednou týdně jsme se museli převléct do šílenejch uniforem, který vypadaly jako hadry, co se prodávaly v Kotcích. My jsme si to ale užívali, byla taková velká p…l, relax, byli jsme za exoty a vyváděli bujarý kousky, co bychom  si v civilu nedovolili. Tak třeba jsme viseli na schůdkách úplně prázdné tramvaje v takovým hroznu (tenkrát ještě neměly tramvaje zavírací dveře) – pak jsme udělali hromadný výsadek z tramvaje: vyskakovali na poměrně frekventovaných místech,  každou vteřinu jeden…
            Měli jsme zcela unikátní velitele, důstojníky, kteří by zřejmě měli problémy u bojového útvaru, tak je dali na vojenskou katedru učit – asi aby způsobili co nejmenší škody. Na katedře neměli žádný jiný materiál než nás, a my jsme vydrželi hodně, možná i víc, než ty tanky, na které jsme byli cvičeni.
            Samozřejmě k těm důstojníkům patří takové ty legendární výroky. Jeden nám třeba říkával: „Za Velké vlastenecké války by vás zastřelili“ nebo „Budete dýchat vzduch přes mříže.“
            Jednou jsme byli zase na pořadových cvičení v Motole. Dostali jsem rozkaz: „Na prsa zbraň.“A já – v básnickém vytržení nad právě vycházejícím sluncem - si dal zbraň na záda. Velitel se mne ptá. „Máte děvče?“ Odpověď „ne“ mu zřejmě nevadila, protože odpověděl: „A to mu také hledáte prsa na zádech?“
 
            Vojenská katedra byla v jednom starém domě v Konvitské ulici v Praze. A tam se dostal nějakým zázrakem sovětský tank T 34. Podle legendy jeden z těch našich důstojníků ho vezl ulicemi Prahy, a když to dostal na dvůr toho prastarého domu, tak mu po každé straně vjezdu zmizelo deset centimetrů zdiva.
            Jednou jsme se dokonce vzbouřili. Roku 1960 se chystala Spartakiáda a také oficiální vyhlášení socialismu, naprosto euforický stav. V rámci vojenské přípravy jsme měli za povinnost jeden den v týdnu pomáhat budovat Bruselský pavilon, který měl na Expu v Bruselu obrovský úspěch a prezident Novotný se usnesl, že ho převeze do Stromovky. To byl rozkaz, to nebyla nějaká dobrovolná brigáda. Tedy byla to brigáda, ale na rozkaz. Jenomže my jsme měli noc před tím někde za Prahou taktické cvičení, obětovali jsme na to náš civilního čas, na který vojáci neměli nárok. Tak jsme si řekli i s kolegou studentem velitelem naší čety, že si druhý den vezmeme náhradní volno. Velitelé na nás křičeli, že nás vyloučí ze všech vojenských příprav Varšavské smlouvy a že „budeme dýchat vzduch cezený skrz mříže“. Nakonec jsme jej nedýchali , dokonce nás ani nevyloučili jelikož se za nás zaručil fakultní  ČSM za slib , že si to o prázdninách odpracujeme na brigádě při sklizni třešní v obci Mšeno, což se také stalo.
            Nebo: Měli jsme jednoho důstojníka, který nám vykládal taktickou přípravu. A když mluvil o Velké vlastenecké válce, dostal se do takového ajfru, že inflačně nadužíval slovo soudruzi. Říkal: „Tady útočili soudruzi Rusové, tady se zakopali soudruzi Němci. Soudruzi Hitlerovci…“
            Na kurs bojových vozidel jsme měli jednoho majora, růžolícího, vždycky hladce oholeného. Měl nám vysvětlovat techniku tanků, ale místo toho začal vždycky vyprávět o svém životě: „Víte, já jsem byl mistrem v automobilce v Mladé Boleslavi, Čepička mne povolal do armády, že budu důstojníkem, tak jsem teď majorem..“ Jindy zase začal:“ Já mám rodinu ,dva klucí a holku vdanou „ a nikdy se k těm bojovým vozidlům nedostal.
            Jindy mluvil o Vernerovi, říkal, geniální spisovatel Verner napsal, že Číňanům patří budoucnost, že dokážou makat celej den za hrst rýže. A nabádal nás: „Čtěte Vernera! “Až později, když řekl „Žil Verner“, jsme pochopili, že myslí Julese Vernea.
            Příští hodinu bojových vozidel se zase zasekl na sexuologii. Říkal: „ to je tak, jako když máte střelby a voják dostane zbraň a náboje. Někdo si je vystřílí hned a pak žádné nemá, někdo si je ale rozdělí. To vždycky byla jedna věta nekonečná bez tečky, jako v Hrabalových Tanečních hodinách.
            Nakonec i on si uvědomil, že nás nic nenaučil. Dělali jsme u něho zkoušku  na letním soustředění ve vojenském prostoru. Představte si to , v trávě stojí tank u tanku stoleček s papíry za ním náš major v parádní uniformě a zkouší to , co nám nikdy nevyložil.Patrně ho vzrušovalo , když budoucí inženýr (on to dotáhl ve fabrice na mistra ve výrobě) se před ním předpisově postaví , zasalutuje a – řekne nahlas: „Soudruhu majore, já jsem vovar.“ Tenhle rituál si on vymyslel, neb ho to evidentně rajcovalo  a zároveň tím - on i my- vybruslili z celkem bezvýchodné situace. My jsme měli z toho jeho rituálu parádní prču a
tu zkoušku u stolečku v trávě jsme za „ vovar “, dostávali paušálně za tři. No a on v této veselé prázdninové atmosféře odzkoušel to, co nikdy nevložil a ještě ukojil svoje komplexy
na nás intoších.
            Zkoušky jsme dělali v Milovicích, v tom památným prostoru, kde byla kasárna už za Marie Terezie, byla tam československá armáda, za války Rommel, později Rusové… Tam jsem sloužil a jezdil jako student i na vojenské soustředění. Byl to legendární útvar, kterému kdysi velel – v dobách, kdy tam sloužili Škvorecký a Dorůžka – hrdina SSSR Richard Tesařík. Ten byl za mne už dávno propuštěný z armády. Jak jsem se dočetl v historických publikacích, tak tenkrát naši soudruzi usilovali, aby mu sovětští soudruzi odebrali Řád Hrdiny SSSR, protože se opíjí na recepcích a obtěžuje manželky sovětských politiků a důstojníků. Ale soudruzi ze SSSR odepsali, že to nejde, že to tedy asi skutečně dělá, ale že Řád Hrdiny SSSR se nedá odebrat, to je na věčný časy.
            O Tesaříkovi se vykládali celé báje a legendy. Třeba když byl u nás vyhlášen první protiatomový poplach, za účasti sovětských poradců, a když divize splnila vzorně úkoly, Tesařík poklekl a poklonil se ji. Nebo když nějaký mladý důstojnický pár potřeboval byt, docházelo prý někdy i na „právo první noci“....
            Na pražské filozofické fakultě, kam jsem byl přijat v závěru mojí roční vojenské služby, jsem chodil s jeho neteří do ročníku. A ta mi třeba vyprávěla, že ten její strejda, propuštěný v nemilosti, se chodí opíjet do vinárny ve Slovanským domě. A když se mu tam líbila nějaká hezká ženská, namaloval na dálku její portrét, on opravdu hezky maloval, podepsal se jako generál Richard Tesařík, hrdina SSSR a poslal ji to po číšníkovi.
 
 
            No ale ještě se vrátím k té jednoroční vojně. To už byla teda pravá vojna. Byl jsem cvičený jako velitel tankové čety. Už když jsem šel na vojnu, tak jsem měl jasno, že se k profesi inženýra nevrátím, že bych se v kanceláři zbláznil. Rozhodl jsem se, že se na vojně připravím na přijímací zkoušky na filozofickou fakultu - obor filozofie/dějepis. Psal se rok 1967 a už to tady bylo pěkně rozjetý a filosofická fakulta měla předstih.
 Já jsem totiž na fildu chtěl  už po maturitě, když mi bylo sedmnáct, to mi ale čerstvě nastoupivší prezident Antonín Novotný nechtěl povolit. On se dostal na Hrad po Zápotockým dva roky po maďarským povstání a řekl si, že jemu se to tady stát nesmí a že si nás prokádruje nejen podle rodičů, On se dostal na Hrad po Zápotockým dva roky po maďarským povstání a řekl si, že jemu se to tady stát nesmí a tak  si nás nechal prokádrovat nejen podle rodičů,ale snad i babiček a prababiček. Všem spolužákům z tradičně „ buržoazních  Královských Vinohrad podobného poslali  podobně jako mně seznam škol, kam s tím dědičným škraloupem nesmíme ale papír obsahoval  i  seznam škol, kam nejen můžeme , ale dokonce máme jít, a tam byla právě ta strojní fakulta. Jenomže já jsem  - co se povahy týče- dost zarputilej, takže když se pro něco rozhodnu, tak to realizuji bez ohledu na čas a tak jsem se po devíti letech na tu fildu znovu přihlásil. 
 Záleželo mi na tom, abych se Novotnému dostal ještě v posledním roce jeho panování a  to se mi vskutku podařilo .Můj velitel roty důstojník , stejně starý jako já, mi byl nakloněn. Říkal jsem si, že třeba neví, že podle tehdejších socialistických zákonů nejde na denním studiu  vystudovat dvě vysoké školy -  a skutečně. Bez problémů mi dal podpis i razítko na přihlášku k dennímu studiu, a tím pádem jsem měl doporučení vojenského útvaru ke studiu.
            Vojny jsem dokonale využil, jednak jsem si tam vyčistil hlavu – netalentovaný inženýr kavárenský bohém a začínající autor pražských text-appealů  - v radikální životní proměně velel svému tanku a dvěma dalším. Noční poplachy, ostrý střelby, manévry… pořád dokola. A říkal jsem si: na vojně je – podle Švejka i Hlavy XXII - možný všechno, co není možný v civilu. Chvílemi absurdní šaškárna , chvílemi adrenalin.
            U útvaru byla výborná soutěž, která se jmenovala nějak jako Co víte o Sovětském svazu? Bylo to vlastně o druhé světové válce, všechny ty bitvy… a já, jak jsem se paměťově připravoval na přijímací zkoušky, tak mi to šlo výborně: nejprve jsem vyhrál praporní, pak plukovní kolo, pak už neměli pro mne dost odměn… Když jsem vyhrál i to nejvyšší kolo, tak je nenapadlo nic jiného, než mi dát týden důstojnické rekreace v Jeseníkách. Moji velitelé profíci byli doslova zelení vzteky, když museli při ranním rozkaze přečíst že četař absolvent pojede místo nich na rekreaci  , právě v letním čase vrcholícího výcvikového roku ,
kdy oni od rána do noci kmitají a ten kdo je tam jenom na rok ji s tím nejen nepomůže ,
ale ještě se jede za odměnu flákat do jejich důstojnické zotavovny.
           
            Na přijímačky jsem přišel mezi ty pomaturitní děvčátka a mládence, ostřílenej ze střeleb, v uniformě, pěkně rozjetej. Udělal jsem písemku s ostatníma, pak mne pozvali do místnosti, kde seděli za dlouhým stole všichni ti koryfejové, slavní filozofové a v čele profesor Milan Machovec.. Machovec se hrabal v mých papírech a říkal tím svým pověstným vysokým hlasem: „Soudruhu inženýre, tady čtu, že jste vloni dostudoval strojní fakultu. Teď byste si měl založit rodinu, je vám 26 let, místo toho chcete jít k nám a ještě k tomu na denní studium, nepřipadá vám to divné?“            Podíval jsem se na něj tím pevným pohledem, který ještě den předtím mířil z tanku ostrými střelami na vzdálený terč a řekl památnou větu: „Co si představujete pod pojmem divný?“
            To se mu asi nikdy nestalo, aby zkoušený adept takhle obrátil role. Trošku se zarazil, podíval se po těch svých kolezích filozofech, s výrazem: máte tady šílence. Pak jim naznačil, že se jde někam odreagovat a že jim tam toho blázna nechá , ať si s ním nějak poradí.
            Ostatní se mě pak ptali na různá témata, odpovědi se jim zalíbili, poslali mne za dveře a když se Machovec vrátil, tak mu oznámili, že mne chtějí přijmout. Ale Milan ( později jsme se spřátelili ) měl jednu velkou zásluhu, že mně s laskavostí psychiatra přesvědčil , abych se svobodně rozhodl nikoliv pro denní , ale pro externí - stejně hodnotné  - studium. Nikdy nezapomenu na ten jeho argument „Víte , nebudete muset chodit na tělocvik a cvičit na spartakiádě.“ A na to mne dostal.( ani jeden z nás dvou tehdy nemohl tušit že další plánovaná
spartakiáda v roce 1970 bude zrušena , aby se  ještě neznormalizované obyvatelstvo zbytečně nesrocovalo)
 
            Za ten rok u útvaru  se mi staly ještě i další veselé příhody. Byl jsem na vojně teprve měsíc. Když ten můj generačně blízký velitel roty mně zavolal abych se u něho hlásil. Tenhle nadporučík, byl chlapec odněkud z pomezí Slovenska Maďarska a podkarpatské Rusi Ten to při své přirozené inteligenci mohl dotáhnout mnohem dále, jenže každý rok chodil do jiné školy – maďarský, slovenský, rusínský a tak se pořádně žádnou řeč nenaučil – hovořil takovou směsicí jazyků, které občas nikdo nerozuměl. Mělo to ovšem i svoje výhody , zejména při nástupech pluku, kde si vyšší šarže vyřizovali účty s nižšími a drsně jim nadávali, tak že to slyšel každý nastoupený vojín a věděl , že jeho velitel se právě vykrucuje z nějakého průseru. V takových trapných  situacích můj nadporučík suverénně zahlaholil svoje vysvětlení  v tom jeho nesrozumitelném  osobním nářečí ,jehož nepochopitelností obvykle  duchapřítomně„ odzbrojil “ rozlíceného nadřízeného. No a teď si představte , že tento můj velitel dostal od redakce časopisu My 67 žádost, aby  mne uvolnil a jeden večer do Prahy pro divadlo Rokoko, kde jsem měl převzít cenu za nejlepší text pro Václava Neckáře. Zavolal si mne do kanceláře a díval se na mne – do té doby celkem nenápadného podřízeného - úplně novým pohledem . Nevěřícně chodil kolem mě se slovy. „Vodňanský, tak vy budete zítra večer, tak jako jste tady metr ode mne, metr od Vondráčkový, Kubišový, a Neckáře?“ Od tý doby byl mezi námi takový zvláštní, celkem dobrý vztah.
 
            Nicméně byly mezi námi dramatický okamžiky. V tom krásným kraji kolem Máchova Bezdězu, byl výcvikový prostor, kam jsme jezdili přímo z Milovic tankama. Velel jsem tankové četě , teda třem tankům, ale dojel jsem jen já, dva se mi po cestě ztratily. On přijel na to místo v obrněném transportéru s nějakými hodně vysokými lampasáky, kteří dozírali na průběh taktického cvičené.Na mého velitele řvali , kde je ta četa a , on zase na mne.Bylo to komický, protože já se tyčil  v tankové věži nad nimi nahoře a oni na sebe ječeli v transportéru dole a on vyskočil do trávy ,serval si z hlavy kuklu, dupal po ní a  řval na mně „Kde máte ty tanky?“ Říkal jsem  po pravdě „Nevím, soudruhu nadporučíku.“
„Tak si je jděte hledat .“
„Provedu.“
Seskočil jsem ze svého tanku a šel jsem za nejbližší horizont, tam jsem si lehl do trávy, byl krásný červen 1967, čekal jsem , až uslyším jejich dunění…
 
 
 
 


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.