Vojna nebyla kojná

Vzpomínky na základní vojenskou službu
 
 
Mým snem od útlého mládí bylo profesionální létání na stíhačkách vojenského letectva. Při studiu střední školy jsem současně chodil každý týden do pilotního kursu sportovního létání v Praze Na Poříčí. Tam jsem po roce s úspěchem složil závěrečné zkoušky a začal ještě před maturitou létat na Točné na kluzácích. Úspěšný „rozlet“ do vojenské pilotní školy mi však zabrzdily moje mínus dvě dioptrie krátkozrakosti. V šedesátých letech minulého století nepřicházelo v úvahu, aby vojenský stíhač nosil brýle.
Takže jsem odmaturoval, několik měsíců pracoval v Chiraně a 2.října roku tisícíhodevítistéhošedesátéhošestého nastoupil do zvlášť vypraveného vlaku na Hlavním nádraží (dříve Wilsonovo) směr Cheb. Bez emocí sice, ale přece jen se skrytými obavami co mi příští dva roky připraví za překvapení a s tušením, že domů se hned tak nepodívám. Moje maminka měla asi stejné tušení a na 1.nástupiště mi tehdy přišla z povzdálí zamávat. Vidím ty chvíle jako dnes. Pak se dal vlak, plný kluků jako jsem byl já, do pohybu, přejel pod Vyšehradem železniční most, zastavil na nádraží Smíchov a jel přes Beroun, Plzeň, Mariánské lázně stále na západ a někdy po poledni zastavil na konečné v Chebu. Na nádraží nás zformovali vojáci místní posádky do jakéhosi chumlu a odvedli nás do kasáren. Nad vstupní branou se skvěl nápis VÍTÁME VÁS.
Prošel jsem tou branou a ohlédl se na onen transparent z druhé strany, jestli tam náhodou není napsáno UŽ VÁS MÁME. Nebylo. Ale měli nás. Od toho okamžiku jsem pobyt na vojně považoval za totální ztrátu svobody, a ono to tak opravdu bylo. Ještě jsem netušil, že domů se podívám až za dlouhých devět měsíců. Odevzdal jsem občanský průkaz a řidičský průkaz na celé dva roky, odevzdal jsem civil a zbytek vlasů, přestože nebyly dlouhé. Vyfasovali jsme maskáče, kanady, zimní výstroj, podivné seprané pyžamo neurčitě barvy, hnědé polobotky a mnoho dalších součástí výstroje. Vycházková uniforma kousala po těle jak stovky blech. Všechno bylo těžké, neohrabané a nepohodlné.
Útvar, jehož jsem se stal členem, měl kód tuším VÚ 8522. Bylo nám zdůrazňováno.že to je tajné, ačkoliv to číslo znala každá doručovatelka na poště. V tak zvaném přijímači se ze mne stal ten nejobyčejnější pěšák, ve vojenské hantýrce – bigoš. Bigoš a ke všemu nováček, neboli holub, pták a bažant neměl žádná práva. Musel jenom poslouchat a dělat co mu bylo přikázáno, na nic neměl čas. Jednou se stalo, že velitel čety jakýsi desátník, nám s hranou familiérností řekl, abychom se dnes pořádně oblékli (byl konec října), že v poli bude foukat. Ať si oblečeme vaťáky, což byla součást zimní výstroje, že v poli se natáhneme, pokouříme a na oběd se vrátíme do kasáren. Naivně jsme ho vyslyšeli – v poli padl rozkaz během vpřed, mimochodem – v rozmoklém oraništi – posléze plížením vpřed. Doslova z nás lilo a blátem jsme byli obaleni od hlavy k patě. Po návratu do kasáren nás vyhodili z jídelny s odůvodněním, že takhle zablácení tam být nesmíme. A protože na vojně tehdy platilo, že co je mokré to je čistě, šli jsme do autoparku, postavili se všichni do řady na rampu, na které se umývaly transportéry a náklaďáky, jeden z nás vzal do rukou tlakovou hadici a studenou vodou nás ostříkal ze všech stran. A šlo se na oběd. Jíst se to však příliš nedalo. Omáčka byla vždy ke všemu stejná – tj. hnědé barvy a podivné chuti. V kávě, nebo spíš v náhražce kávy, byl brom.Této tekutině jsme říkali „nafta“. Čaj se dal někdy i pít. Rýže bývala rozvařená, z kolínek vznikla jakási podivná hmota, protože byla většinou rozvařená, brambory se daly občas jíst a knedlíky se v omáčce za chvíli rozmáčely. Pokud byl řízek, snědl jsem většinou jen osmaženou strouhanku z něj, protože maso bylo samý prorostlý tuk. Brzy jsem přišel na to, že nejspolehlivější a nejlepší je konzumovat chleba, ten byl vždy v jídelně k dispozici nakrájený na krajíce a byl lepší než je většina chlebů dnes, a nebo rohlíky. Pečivo kasárnám dodávaly civilní pekárny ve městě.
Vzpomínám si, že v kapse uniformy jsme měl vždycky nějaký chleba k dispozici. Během prvních dvou měsíců přijímače jsem shodil pěkných pár kilo, neboť jsem se s kolegy zastavil až ve 22.00 hodin. To byla večerka a mohli jsme ulehnout na neforemné, slámou vycpané cosi, co se podobalo slamníkům. Přikrývali jsme se kousavými dekami. Spánek nám poměrně často přerušilo vyhlášení poplachu, a když byli „páni“ poddůstojníci ve špatném rozmaru, tak i třikrát za noc.
Byl to tvrdý život a vcelku se dá říct, že jsme téměř zcela ztratili přehled o tom, co se děje za plotem kasáren. Vycházky neexistovaly. Jen málo poddůstojníků v základní službě se chovalo k nám bažantům přátelštěji. Často to bylo velmi trapné, protože bylo patrné, že si na nás, holubech, léčí své mindráky z civilního života. Člověk, který   civilu byl třeba nula, nebo ze kterého si kamarádi v hostinci utahovali, měl najednou pecku na uniformě, nebo dvě a cítil se mocným nebo alespoň mocnějším. Já jsem to na vlastní kůži naštěstí nepoznal, ale někteří moji kolegové se s tím setkali. Obrana proti zvůli mazáků byla složitá, těžko bylo lze uplatnit nějaký způsob jak šikaně zabránit. Jen vím, že jsem si pro sebe stanovil, že až já budu druhým rokem na vojně, nebudu se takto chovat. Dodržel jsem to do puntíku. Samostatnou kapitolou byli důstojníci. Velitelem praporu byl podplukovník, náčelníkem štábu kpt. Kohoutek. Tito dva se spolu poměrně často opíjeli v kasárenském klubu a to se pak zmíněný náčelník kymácel na apelplacu a hulákal, že není kapitán Slepička nýbrž Kohoutek. Výcvik jsme často prováděli ve vojenském prostoru Žandov asi 20 km od Chebu. Jednou jsme asi posledních 5 km prováděli přesun v plynových maskách. Špatně se v nich dýchalo a někteří vojáci si pomáhali tak, že odšroubovali přívodní hadici masky od filtru, který byl uložen v brašně na boku. Také toho inkriminovaného dne tomu tak bylo, jenže při příchodu do kasáren nás rovnou vehnali do zemljanky, vhodili do ní zaktivizovanou nádobu se slzným plynem a zabouchli dveře. Byl z toho málem masakr, protože ti, co měli odšroubované filtry je pochopitelně ve tmě a v tlačenici nestačili přišroubovat a začali se dusit. Po několika minutách zoufalého křiku jim venku konečně došlo, že by to nemuselo skončit dobře a dveře odblokovali. Řadu lidí pak museli oživovat, protože upadli do bezvědomí. Celý zbytek dne mě pak šíleně pálil zátylek od slzného plynu. Bylo to docela drsné.
Po přijímači si někdo z důstojníků všiml, že mám maturitu. Zavolal si mě podplukovník a sdělil mi, že od teď budu dělat písaře praporu. Byla to situace jak z „Černých baronů“ – jste śtudovaný, budete robiť pisára. Seděl jsem v kanceláři, staral se o administrativu motostřeleckého praporu, každý den chodil vyřizovat věci na pluk a žil jsem tak trochu jako v bavlnce.
Byl jsem podřízen pouze veliteli praporu a náčelníkovi štábu. Mazáci se začali chovat ke mně téměř uctivě. Jenomže mě to po pár měsících přestalo bavit. Blížil se pomalu konec prvního roku na vojně a my jsme často s Vaškem Vomelou, praporním chemikem, tahali gazíkem důstojníky opíjející se v praporním baru k jejich paničkám v pozdních nočních hodinách. Jednoho dne přišel na náš prapor rozkaz z pluku, aby útvar dodal několik vojáků do poddůstojnické školy dělostřelectva. Napsal jsem tam sám sebe. Velitel praporu byl vzteky bez sebe, že jsem odvelen. To ovšem netušil pozadí mého převelení a nikdy se ho nedozvěděl. Takže jsem si sbalil své saky paky a na tři měsíce odjel do PŠ v Sokolově. Denně jsme seděli na učebnách a studovali tajemství dělostřeleckého umění. Matematika se stala mým denním chlebem. Po třech měsících studia jsme složili závěrečné zkoušky a byli rozděleni do dělostřeleckých útvarů v rámci západního vojenského okruhu. Já jsem se vrátil do Chebu k dělostřeleckému pluku 122 mm houfnic jako počtář dělostřelecké baterie. Musím říci, že úroveň důstojníků v dělostřelectvu byla mnohem vyšší než u motostřelců, u kterých jsem sloužil dříve. Pamatuji se na kpt. Vlka, střeleckého důstojníka, který byl velice erudovaným dělostřelcem. Major Tesař byl dalším takovým člověkem a bylo o něm známo, že byl frontovým vojákem ve Svobodově armádě. Měl zažité z války pravidlo, chovat se korektně ke svým podřízený,, protože v boji potřebuje jeden druhého. To nám často zdůrazňoval. Dělostřelectvo byla v šedesátých letech tak trochu elitní zbraň. Přece jen tam bylo potřeba lidí, kteří měli určitou intelektuální úroveň. Počítat  trajektorie střelby z děl vyžadovalo určité speciální znalosti, na omyly nebyl žádný prostor a pokud se omyl stal, mohl mít fatální následky. Často se střílelo na velké vzdálenosti, do cílových prostorů, které od baterie byly vzdáleny třeba 20 km, takže počtář nemohl výsledky svých výpočtů bezprostředně zkontrolovat. Od toho byli průzkumníci  na pozorovatelnách. To byla maskovaná stanoviště na vyvýšeninách, odkud bylo vidět na cíl. Podle dopadu dělostřeleckých granátů okolo cíle pak průzkumníci vysílačkou hlásili na baterii prvky opravy střelby. Počtář u baterie provedl nové výpočty, nahlásil je veliteli baterie., což bývalo obvykle 4 až 6 děl, miřiči nastavili nově miřidla a opět se střílelo na cíl, dokud nebyl střelbou zničen. Občas docházelo k nehodám, jejichž příčiny spočívaly v technice, nepřesnosti nebo omylech při výpočtech, ovšem nevzpomínám si na žádný smrtelný případ. Stalo se např. že dělostřelecký granát explodoval v obci na návsi v prostoru Doupovských vrchů. Zázrakem se nikomu z civilních obyvatel nic nestalo. Nebo si počtář popletl cíl s pozorovatelnou a dělo se zastřelovalo na ni, naštěstí s nízkou přesností. Bylo to v dubnu, všude po kolena bláta, ale to vůbec nezabránilo všem na pozorovatelně bez rozdílů hodností, aby sebou svorně neplácli do toho marastu po výbuchu granátu v jejich blízkosti. Radista  řval do mikrofonu vysílačky „palbu stav“ jako pominutý. Nebylo divu – šlo o život. Stalo se také, že na velkou mýtinu byla přitažena vyřazená Praga V3S jako cíl. Na pozorovatelně těsně před zahájením dělostřelecké přípravy nechtěli průzkumníci věřit svým očím. Z lesa se totiž náhle vynořilo několik spojařů, kteří přes onu mýtinu natahovali telefonní linku. Náhle zasvištěl dělostřelecký granát a zhruba 100 m od nich vybuchl. Spojaři se rozběhli a zalezli právě pod ten náklaďák, na který se střílelo. Opět zaznělo éterem „palbu stav“ a z pozorovatelny se gazíkem rozjeli k cíli, aby spojaře vytáhli ze šlamastyky, Byli to záklaďáci nějakého spojovacího útvaru z úplně cizí posádky, kteří zabloudili z určené trasy. Podobných selhání si pamatuji několik, ale vždy s dobrým koncem. Vojenský život plynul, a náhle tady byl rok 1968. Určité uvolnění bylo patrné také v naší posádce. Náš ročník se těšil na září, protože v tomto měsíci měl nastat odchod do toužebně vyhlíženého civilu. Jistá liberalizace se projevovala třeba v možnosti častěji odejít na vycházku do města.
Na jedné tancovačce jsem se později seznámil s Helenou, za kterou jsem později jezdíval do jednoho motorestu v Mariánských lázních, ve kterém pracovala. Bylo tomu tak i 20.srpna 1968. Večer jsme se dobře, za přispění dobrého, vína bavili s menší společností v baru. Ve 2.hodiny ráno se mnou třásl šéf motorestu a tahal mě z postele se slovy – „vstávej Honzo, jsou tady Rusáci“. Dodnes se mi vybavuje absurdita oné situace, její neuvěřitelnost. Strčil jsem hlavu pod studenou sprchu a konečně pochopil, že šéf si nedělá legraci. Bylo chladné srpnové nadráno, když jsem vyšel z motorestu v uniformě s hodností četaře k nedaleké silnici na Cheb, abych se dostal ke své posádce. Mezi motorestem a silnicí stál tank s bílým pruhem a na něm seděli dva špinaví ruští vojáci. Musel jsem kolem nich projít a byla ve mně malá dušička, protože jsem neměl nejmenší tušení, jak může takové setkání dopadnout. Ale nic se nestalo, jen mě do nosu udeřil smrad z jejich cigaret. Seděli na tanku a tupě zírali do tmy. Došel jsem bez újmy na silnici a doufal, že pojede něco, co by mě mohlo přemístit do Chebu. Netrvalo to ani 10 minut a blížilo se rychle auto. Mávnul jsem a Mercedes  zastavil. Němec. Vyděšený Němec, který z Československa ujížděl jak nejrychleji mohl. Ptal se mě co se to tady děje, ale já jsem měl zjevně méně informací než on. Ochotně mě dovezl až k bráně kasáren v Chebu. To byla asi 3 hodiny ráno, všude se svítilo a všude byl chaos. Důstojníci byli zmateni a bez rozkazů. Objevovalo se mnoho spekulací, dokonce i takové, že budeme bojovat proti okupačním vojskům. Odpoledne jsme vyfasovali samopaly a každý měl 4 plné zásobníky ostrých nábojů. Večer 21.srpna jsme naskákali na otevřené „vétřiesky“ a odjížděli z kasáren do terénu.Kamsi. Bez děl. Byli z nás opět pěšáci.  Na tu jízdu večerním Chebem nikdy nezapomenu. Chodníky byly plné lidí, kteří vykřikovali emotivní výroky a volali na nás, kteří jsme kolem nich pomalu projížděli,na otevřených náklaďácích ať to těm Rusákům pořádně nandáme.
Běhal nám z toho mráz po zádech a říkali jsme si, že s civilem je konec, možná i se životem. Vypadalo to všechno příliš opravdově a já jsem si těžko dovedl představit, že bych měl střílet na lidi, byť by byli v nepřátelských uniformách.
Den, noc a den jsme byli roztaženi v terénu někde poblíž Chebu a tvořili jakousi frontu. Ve dne nad námi přelétaly stíhačky s rudými hvězdami na směrovkách v nízkém letu.  V noci občas někdo odněkud někam vystřelil, střela zasvítila ve tmě a zdusila se někde v terénu před námi. Nervozita se pomalu vytrácela, měli jsme hlad a žízeň. Pak přišel odněkud rozkaz k návratu do kasáren.
Tam jsme odevzdali zbraně do zbrojních skladů, přijeli ruští důstojníci, a ti sklady zapečetili. Bylo po válce. Blížil se konec srpna a my se obávali, jestli náš odchod do civilu proběhne v září bez komplikací, protože v době tzv. Karibské krize před pár lety, byla vojenská základní služba některým vojákům prodloužena o několik měsíců. Nám se to nestalo.
Byli jsme propuštěni do civilu 24.9.1968 v 02,50 hod.Byl konec.Civilní obleky na sobě a posmutnělé pohledy našich mladších kolegů ,kteří ještě 1 rok zůstávají. Procházím tou velkou kasárenskou branou zpět do volnějšího života a ani se neohlížím zpět. Brána se zavřela a já už se těším, až budu opět v kabině sportovního letadla, sám vysoko na obloze.
Je to už všechno tak dávno!
 
 
 
Jan Šteffl
 
28.6.2013