Vojenské boty

Květa Pokorná 08:57 0 komentářů

Vzpomínka 3 letého dítěte na dny 4. -5.května r.1945 "Vojenské boty"

"Vstávej, kytičko,...!":
šepot mámy s vůní levandule se line zatemnělým pokojem. Moje dětské oči bloudí po stažených roletách vysokých oken, z nichž byl vždy krásný pohled na celé kroměřížské náměstí, jehož dominantou je arcibiskupský zámek s krásnou zámeckou věží. S pohlazením končícím křížkem na čelo se dovídám dětskou pravdu. Jsou mi tři léta. Po malém vzpouzení poslechnu. Hluk z náměstí a přilehlé Vodní ulice mě nutí k pláči, který tiší mámino pohlazení. Rychle natahuji na pyžamko připravené svršky. Za nepříjemného zvuku sirén v několika minutách opouštíme já, můj starší bráška Jirka, táta i máma náš byt ve třetím patře domu Obuvi p. Bati.
Naše krásné město je osvobozováno od německých vojsk, zní mi stále v uších, ničemu nerozumím, avšak o to pevněji svírám ruku mámy a táty, klopýtám. V přízemí se setkáváme s ostatními obyvateli domu. Obyvateli domu? Ne. Jsme jedna velká rodina. Pan vedoucí prodejny s manželkou a dcerou Dášou mají před sebou velký vak s dekami a polštáři,léky první pomoci. Rovněž pan Smutník, domovník s rodinou, odnášejí do sklepa lehátka,slečny prodavačky z třetího a druhého poschodí přenášejí velké nádoby s pitnou vodou. Mamka s taťkou s potřebným nádobím, jemuž vévodí velikánský hrnec, ten mě vskutku nejvíce zaujal, a nutnými potravinami spěchají za ostatními. Dlužno dodat, že máma vaří pro celý personál domu snídaně, obědy i večeře.
Scházíme se všichni ve sklepě, v prostorné kotelně s velkým kotlem na vytápění celého tříposchoďového domu. Dětem je vyhrazeno místo na kartonech. Jsou pokryty dekami a polštáři. Dospělým slouží lehátka.
Sedím v koutku, nic nechápu, schoulená, pozoruji ostatní. Mamka mě občas pohladí pohledem, hned je mi líp a pokračuje v přípravách s ostatními. Po malé chvilce využívám volnosti. Jako myška vklouznu pootevřenými dveřmi do přilehlé temné chodbičky, kde ve dvou řadách jsou na sebe přilepeny sklípky na uhlí. Jsou těsně u sebe, jakoby se za ruce držely. Ve stěně nad nimi prosklené větrací okénko, nezastřené, skýtá pohled na chodník.
Obklopena tmou slyším silný dusot, křik doprovázený střelbou a velký rachot. Proti mně v okénku mnoho běžících vojenských bot. Hrůzou nemůžu ani křičet, ani vydechnout. Běžím, ani nevím kam! Vybíhám z úkrytu na dvorek v domě. Něco mi sviští kolem hlavy, nade mnou letadla.Nestačím se rozhlédnout! Někdo mě silně tiskne k sobě a odnáší do krytu. Je to moje máma se slzami v očích.
"Kytičko, už jsem Tě nemusela mít, oni by Tě zabili!" Křičí a pláče štěstím! Není to sen, ale skutečnost ze dne 4. -5. května 1945 Pokaždé při návštěvě kroměřížského hřbitova, z kterého již moje zlatá mamka nepromluví /pouze ve snu/,se zastavím s pokorou a svící v ruce na skromném hřbitůvku "Statečných" Před očima se mi mihnou jejich pádící "vojenské boty",....
V Blansku 3. října 2014 Květa Pokorná nutnými


Komentáře
V blogu nejsou žádné komentáře.